Před 120 lety se v Herolticích u Vyškova narodil první dělnický prezident Klement Gottwald
Jako jeho rodiště je však v matrice uvedena obec Dědice. Přišel na svět 23. listopadu 1896 jako nemanželský syn. Vyrůstal v chudých poměrech a ve Vídni se vyučil truhlářem.
Politicky angažovat se začal již v roce 1912, když začal v rakouské metropoli pracovat v sociálně demokratické mládeži a Dělnické tělocvičné jednotě (DTJ).
Z mundúru do politiky
V letech 1915 až 1918 bojoval jako věrný voják císaře pána na frontách první světové války. V bitvě u Zborova v červenci 1917 proti sobě stáli dva budoucí českoslovenští prezidenti: voják c. a k. armády Klement Gottwald a ruský legionář Ludvík Svoboda. Oba se také z titulu prezidentské funkce stali vrchními veliteli československé branné moci.
V létě 1918 Gottwald dezertoval a až do vzniku Československé republiky se skrýval. Poté v letech 1918 až 1920 sloužil v armádě nově vzniklého Československa a po propuštění do civilu se krátce živil jako truhlářský dělník v továrně Tusculum v Rousínově, kde se zúčastnil prosincové generální stávky v roce 1920 a v květnu 1921 založení Komunistické strany Československa.
V letech 1921 až 1926 působil coby komunistický funkcionář na Slovensku, kde redigoval Pravdu chudoby a Hlas ľudu. Angažoval se rovněž v revolučním tělocvičném hnutí a řídil jeho časopis Spartakus.
V čele „karlínských kluků“
Od roku 1925 byl členem ústředního výboru a politbyra ÚV KSČ. V roce 1926 ho pověřili řízením agitačně propagačního oddělení ústředního sekretariátu KSČ. Výrazně se zasloužil o vítězství bolševické linie v KSČ, a tedy svých „karlínských kluků“, jak si tvrdé jádro strany říkalo, a o porážku Jílkova vedení na V. sjezdu KSČ v roce 1929, na němž byl zvolen generálním tajemníkem. V témže roce se stal i poslancem Národního shromáždění, kde proslul nevybíravými útoky.
V letech 1928 až 1943 působil jako člen exekutivy Komunistické internacionály.
Proti hospodářské krizi, fašismu a nacismu
Vypuknutí světové hospodářské krize po „černém pátku“ na newyorské burze a nástup nacistů k moci v Německu v lednu 1933 představovaly vodu na mlýn pro komunisty a jejich vize sociální spravedlnosti, a to zdaleka ne jen u nás.
Pro moudra si Kléma zajel v letech 1934 až 1936 do Moskvy, kde se podílel na přípravě VII. kongresu Kominterny. Z té doby také pochází jeho známý výrok o tom, že se do Moskvy jezdí učit, jak svým protivníkům zakroutit krkem, což bohužel po příchodu k moci v míře vrchovaté realizoval.
V době zářijové krize roku 1938 energicky vystupoval na obranu republiky ohrožené rozpínavým německým nacismem. Na prezidenta Beneše naléhal, abychom se postavili na odpor, a jako příklad mu dával „bosé a bezbranné Habešany“, kteří se bránili.
Devátého listopadu 1938, v den, kdy v Německu proběhla „křišťálová noc“, se z rozhodnutí ÚV KSČ stáhl do Moskvy. Podílel se na vypracování Košického vládního programu a 4. dubna 1945 byl jmenován náměstkem předsedy první vlády osvobozeného Československa a zvolen předsedou Národní fronty. Po volebním vítězství KSČ byl 2. července 1946 jmenován předsedou vlády, přičemž již od roku 1945 zároveň zastával funkci předsedy KSČ.
Nástup k moci a teror
Po „vítězství pracujícího lidu“ v únoru 1948 se Gottwald zasadil o přijetí Ústavy 9. května a 14. června téhož roku se stal, jak se tehdy hrdě zdůrazňovalo, „prvním dělnickým prezidentem“. Jenže pak se ukázala pravá podstata nového režimu, který rozpoutal bezohledný třídní teror, jenž ovšem záhy postihl nejen domnělé a potenciální nepřátele nových pořádků, nýbrž naplnil tvrzení, že „revoluce požírá svoje děti“. Politické monstrprocesy poslaly na šibenici nebo na dlouhá léta do vězení vysoké komunistické potentáty stejně jako hrdiny druhého odboje ze západní, ale i východní fronty. Nastala opravdová doba temna. Budovatelské nadšení – hlavně mládeže – ji nemohlo osvítit.
Říkalo se, že Gottwald byl za flašku vodky ochoten podepsat cokoli. Stal se bezmocnou loutkou ve špinavé mocenské hře, v níž se stejně dobře mohl stát obětí vykonstruovaného procesu on místo Slánského, kdyby se náhodou znelíbil kremelským vládcům. Tehdy se také rozbujel Klémův silný alkoholismus.
Zemřel 14. března 1953, devět dní po úmrtí svého velkého učitele a vzoru Stalina, z jehož pohřbu v Moskvě se krátce předtím vrátil.
Patří Gottwaldovo zhodnocení historikům?
Tvrdé jádro českých komunistů se k odkazu našeho „prvního dělnického prezidenta“ dodnes hrdě hlásí. Umírněnější křídlo, představované Jiřím Dolejšem, dává od jeho velebení ruce pryč, argumentuje alibisticky tím, že zhodnocení Gottwaldovy osobnosti náleží historikům. Jenže historie už svůj ortel vyřkla. Justiční vraždy totiž ospravedlnit nelze.
