Zachráněni z Titaniku: Příběh zmaru i naděje v pozadí silné fotografie
Harvey Collyer, manžel Charlotte a otec malé Marjorie, byl jedním ze zhruba 1500 lidí, kteří zemřeli v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912. Matce i dceři se při potopení Titaniku podařilo zachránit v jednom ze člunů, nicméně, jak je z fotografie patrné, Charlotte z toho snad neměla ani radost. Její manžel před plavbou prodal veškerý majetek a chystal se založit vlastní farmu ve státě Idaho. Jenže Harvey měl veškeré rodinné úspory u sebe v peněžence. A ta se společně s ním nenávratně ztratila v hlubinách oceánu. Při pořízení slavného snímku to tedy s pozůstalými opravdu nevypadalo dobře.
„Tu neděli 14. dubna jsem si užila výbornou večeři. Vůbec na pasažérech z druhé třídy nešetřili. Bylo to to nejlepší jídlo, jaké jste si mohli kde koupit. Po večeři jsem chvilku poslouchala orchestr a pak si šla lehnout. Zrovna jsem lezla do postele, když přišla stevardka. Byla na mě moc milá. Chtěla bych jí tímto poděkovat, protože ji už nikdy neuvidím. Šla dolů s Titanikem.
Ŕíkala mi, že jsme v nebezpečné části oceánu a kolem je hodně ledovců, takže posádka o možnosti srážky určitě věděla. Já ale vystrašená nebyla. Brzy jsem usnula. Po desáté večer mě probudil manžel a chvíli jsme si povídali. Pak se začal chystat ke spánku i on a najednou rána!“ uvedla Charlotte v rozhovoru pro San Francisco Call.
Vyprávění následně převzala malá Marjorie: „Na palubě to bylo plné lidí a někteří z nich plakali. Důstojník nám řekl, abychom si vzali vesty, a tak mi maminka jednu nasadila. Brečela jsem kvůli panence, kterou jsem zapomněla v kajutě, ale nikdo se pro ni nemohl vrátit. Pak někdo řekl, že máme jít do člunů, a dva muži mě do jednoho odnesli. Tatínek mě zdvihl naposledy do vzduchu a políbil mě. Pak políbil i maminku. Ta šla za mnou do člunu. Slyšela jsem ženy v jiném člunu volat, že chtějí, aby u nich někdo vesloval, a tak do něj tatínek nasedl.
Jeden z důstojníků v našem člunu měl pistoli. Několik mužů skočilo za námi do člunu a důstojník křičel, že jestli toho nenechají, tak bude střílet. Když skočil další muž, tak ho zastřelil. Maminka říká, že jsem křičela, aby nestřílel, ale já si to nepamatuji. Námořníci museli veslovat hodně rychle, abychom se vůbec dostali pryč. Slyšeli jsme, jak hraje kapela. Když jsme se vzdalovali, tak lidé klečeli na palubě a modlili se za zvuku písně Nearer My God To Thee (v překladu Blíž k tobě, Bože můj). Když dohráli, jeden z muzikantů skočil i s nástrojem do záchranného člunu a asi se mu podařilo dostat pryč.
Jak jsme odplouvali, slyšeli jsme pláč velké spousty lidí. Ženy v našem člunu se ptaly důstojníka, co to je. On jim tvrdil, že lidi na palubě zpívají. Pak jsem viděla Titanic ve vzduchu těsně před tím, než se potopil, a vypadal ještě větší než tehdy v přístavu v Southamptonu. Veslovali jsme dalších sedm hodin. Celou dobu jsem se bála a občas plakala. Nakonec jsme viděli světlo a já si nejdřív myslela, že je to jen další hvězda. Hvězdy svítily tak silně, že to vypadalo, jako kdyby byl den. Světlo se ale pořád zvětšovalo a my pak uviděli loď. Všichni začali veslovat jako o život.
Pak jsme spaly na zemi na té nové lodi. Nebylo to takové jako na Titaniku, ale všichni k nám byli moc milí. Myslely jsme si, že tam bude tatínek, ale jeho člun se k lodi nedostal.“
Emotivní výpověď Charlotte a Marjorie vyvolala ve Spojených státech vlnu solidarity. Do redakce San Francisco Call začali lidé posílat peníze a čerstvá vdova se na základě nově nabytých prostředků rozhodla uskutečnit manželův sen a skutečně založit farmu v Idahu. Jedním z hlavních důvodů stěhování bylo ale Charlottino chatrné zdraví. Harvey nikdy neplánoval, že by se jeho žena měla aktivně podílet na stavbě domu či snad sázet ovocné stromy.
Zdraví nakonec Charlotte dostihlo a ona se na pokraji fyzického zhroucení a tváří v tvář stále se ztenčujícím finančním prostředkům rozhodla pro návrat zpět do Anglie. Opět tedy podnikla zaoceánskou plavbu a tentokrát se zdárně setkala se svými příbuznými v Británii. Později se dokonce i vdala, ale vleklých plicních problémů se už nikdy nezbavila. Osmadvacátého listopadu 1916 (čtyři roky po potopení Titaniku) zemřela na tuberkulózu. Její druhý manžel zemřel v roce 1919, a Marjorie tak zůstala v 16 letech úplně sama.
Později se provdala za Roye Duttona a měla s ním dítě. To však záhy zemřelo a Roy Dutton prohrál boj s nemocí v roce 1943. Bylo mu jen 41 let. Marjorie se už nikdy nevdala a pracovala jako recepční. V 60. letech utrpěla mrtvici a už se o sebe nedokázala sama postarat. Byla tedy přesunuta do domu s pečovatelskou službou, kde zemřela 26. února 1965 v nedožitých 62 letech.
