Škrtila domovnici šňůrou na prádlo. Když ji sebrali, nic si nepamatovala.
Pouhé dva dny před Štědrým dnem roku 1910 se na Královských Vinohradech pokusila padesátiletá služka Kateřina Panáčková uškrtit domovnici Františku Jánskou.
Vše se odehrálo následovně: „Před polednem přišla Panáčková do bytu Jánské a podala jí výroční zprávu Českého ženského klubu z roku 1909 se slovy: Milostpaní vám to posílá, abyste si to přečetla. Domovnice – štíhlá a slabé postavy – vzala knížku s podivením do ruky, ale sotva se na ní zadívala, přehodila jí Panáčková přes hlavu silný provaz na věšení prádla a hned jej silně zatáhla. Při tom vztekle zasípěla: Já vás teď uškrtím!“
Obě ženy bydlely ve stejném domě na tehdejší Palackého, dnes Francouzské třídě. Další události zrekonstruoval dobový tisk takto: „Napadená domovnice zamávala rukama a klesla na podlahu zděšením a hrůzou polomrtvá. Panáčková se nad ní sehnula a začala škrtidlo utahovat, ale vtom ji chytila vzadu za sukně šestiletá dceruška domovnice a pronikavě vzkřikla: Nechte maminku! Nechte maminku!“
To bylo pro napadenou štěstím. „Panáčková ohnala se po dítěti a malinko popustila provaz. Tím se stalo, že domovnice nabrala trochu dechu a s vypětím všech sil se odplížila ke dveřím. Zde sice klesla znovu, ale nějakým způsobem – jakým sama neví – podařilo se jí stáhnouti si oprátku z hlavy, načež otevřela dveře a volala o pomoc.“
Kde se vzala zášť stárnoucí služky? Pramenila zřejmě z výtky či napomenutí, které jí uštědřil manžel napadené, domovník Jánský, když jí důrazně vyzval, aby nedělala v domě klepy a bezdůvodně nešpinila lidi. Po útoku se ovšem služka chovala podivně. „Nežli se domácí lidé sběhli, vzala Panáčková provaz a klíč od dveří a vyběhla na dvůr – zde obé odhodila a odebrala se zdánlivě zcela klidna do bytu své zaměstnavatelky, paní Vokounové.“
Zde byla vzápětí zatčena. Tvářila se však zcela nechápavě. „Služka tvrdila, že o ničem neví. Trpí prý strašlivými bolestmi hlavy a nespala celou noc. Co se dělo v bytě domovnice, o tom nemá potuchy. Lékař pan Dr. Borsony nevyloučil možnost, že Panáčková je choromyslná. Potvrdí-li se tato domněnka, bude asi služka dána do ústavu pro choromyslné.“
A nebohá domovnice, u níž dotyčný lékař shledal kromě hlubokého šoku, podlitin a oděrek v obličeji, také „v celém objemu krku neobyčejně hlubokou a širokou rýhu, z čehož zle souditi, že byla škrcena s velikou silou.“
Psychologická pomoc se v roce 1910 jaksi nepěstovala.
„Lékař ji poradil, aby ulehla.“
