Jak povraždit milióny lidí: Před 80 lety padlo rozhodnutí o „konečném řešení židovské otázky“
Že hodlá Židy vypudit z Evropy, naznačil Adolf Hitler již ve své knize Mein Kampf, jež se stala biblí nacionálního socialismu. Své ďábelské plány začal realizovat krátce po příchodu k moci v lednu 1933. Zpočátku nacisté nutili Židy k emigraci prostřednictvím otevřené diskriminace, představované například rasistickými norimberskými zákony, vyhlášenými Führerem na shromáždění NSDAP 15. září 1935.
První zákon pod záminkou ochrany „německé cti a krve“ zbavoval říšskoněmeckého občanství každého, kdo nemohl prokázat „árijský nebo druhově podobný původ“. Druhý zákon pak zakazoval smíšená manželství a trestně postihoval pohlavní styk mezi „árijci“ a Židy.
Křišťálová noc
V noci z 9. na 10. listopadu 1938 následoval protižidovský pogrom jako odveta za vraždu německého diplomata Ernsta von Ratha na velvyslanectví v Paříži, již spáchal polskožidovský uprchlík Herschel Feibel Grynszpan. Rozběsnění Němci zabili 91 Židů, vyplenili sedm tisíc židovských obchodů a zapálili synagógy a židovské školy. Poté odsunuli asi třicet tisíc Židů do koncentračních táborů a jako vrchol cynismu donutili židovskou komunitu zaplatit ve formě odškodného (!) miliardu marek. Následovalo přijetí dalších zákonů omezujících účast Židů na hospodářském životě v Německu a opatření diskriminujících je v kulturní, společenské a vzdělávací oblasti.
Konference ve Wannsee
Už na jaře 1941 Vůdce ohlásil svůj záměr sáhnout ke „konečnému řešení židovské otázky“ (Endlösung), což neznamenalo nic jiného než fyzickou likvidaci evropských Židů. K jejich vraždění ovšem docházelo například již během polského tažení i na dalších okupovaných územích. Opravdová genocida probíhala po vypuknutí války proti Sovětskému svazu 22. června 1941.
V úterý 20. ledna 1942 nacistické vedení schválilo na schůzce ve Wannsee obludný plán „konečného řešení“. Dokument uváděl židovskou populaci v Evropě rozdělenou následovně:
Vyvražďování Einsatzgruppami, plynem i dřinou
Němci původně hodlali likvidovat Židy zvláštními skupinami esesáků (Einsatzgruppen), avšak záhy se uchýlili k „efektivnějšímu“ způsobu: masovým transportům do koncentračních táborů, kde je hromadně vyvražďovali pomocí plynu Cyklon B (původně pesticidu), stříleli, ubíjeli nebo utýrali otrockou dřinou.
Největší vyvražďování jedné etnické skupiny v dějinách nemohlo uniknout pozornosti světové veřejnosti. Výraz holocaust (psáno též holokaust), původně sakrální termín ze Starého zákona, poprvé použil liberální poslanec britské Sněmovny lordů Samuel Elejchom 23. března 1943. Na holocaustu se ovšem nepodílelo zdaleka jenom hitlerovské Německo. Rumunská armáda masakrovala Židy na okupovaném sovětském území. Jejich vyvražďování se aktivně účastnili rovněž chorvatští ustašovci, členové ultrapravicové maďarské Strany šípových křížů Ference Szálasiho, Litevci, Lotyši, Ukrajinci a v menší míře i další. Slovensko, jež uznávalo jak židovskou národnost, tak i židovské vyznání, za vysídlené Židy Němcům dokonce platilo.
Naopak někteří spojenci třetí říše dali jasně najevo, že se na této zrůdnosti nebudou podílet, jako například italský fašistický duce Benito Mussolini, ač neměl Židy rád. Za své židovské spoluobčany se kategoricky postavili finští představitelé, když Němcům jasně odpověděli: „Nemáme žádnou židovskou otázku.“ Ani Bulharsko nevydalo své Židy, což se však netýkalo osob na jím okupovaném území Řecka a Jugoslávie. V jediné Němci obsazené evropské zemi „utrpěli lovci židovských hlav velký neúspěch při střetnutí s domácím hnutím odporu – v Dánsku. Proti teroru a úřední mašinérii, jíž sekundovaly bodáky okupační moci, nastoupily vtip a odvaha, které dosáhly velkého úspěchu,“ napsal Vladimír Ježek v knize Přísně tajné.
Holocaust ve světle statistiky
Po porážce nacistického Německa vyvstala naléhavá potřeba vyčíslit počet obětí židovského holocaustu (v hebrejštině se používá výraz šóá). Zahynuly údajně až dvě třetiny evropských Židů. Nejčastěji se jako výsledná cifra uvádí šest miliónů osob, z nichž asi čtyři milióny připadají na koncentrační tábory, dva milióny na povražděné zvláštními skupinami SS, jinými ozbrojenými složkami či zemřelé na nemoci, následkem hladu a vysilující práce. Existuje dokonce záviděníhodně přesný údaj izraelských historiků: 5 820 960 zavražděných v letech 1933–1945. Popírači nebo zpochybňovači holocaustu soudí, že všechna tato hausnumera jsou přehnaná a židovských obětí bylo zhruba 700 000 až 800 000.
Je nutno poznamenat, že počty obětí apokalyptického pogromu podle jednotlivých zemí se velmi liší. V různých případech jsou totiž někteří lidé započítáváni dvakrát nebo i třikrát. Zejména na okupovaném sovětském území zahynulo obrovské množství Židů z jiných částí Evropy. Mnoho Židů navíc vůbec nemělo státní příslušnost, což zpracování věrohodné statistiky podstatně ztěžuje. Přesto alespoň pro hrubou orientaci neuškodí zveřejnit tuto tabulku:
