Poláci dodnes počítají své oběti druhé světové války
Varšavský Ústav národní paměti (IPN) přikročil k ojedinělému kroku. Na svém webu zveřejnil databázi 8500 esesáckých dozorců z největšího vyhlazovacího táborového komplexu v dějinách – Osvětimi, v níž sice asi 90 procent z celkového počtu 1,1 miliónu zemřelých tvořili Židé, ale zahynulo zde také 70 000 až 75 000 Poláků.
Je všeobecně známo, že Polsko utrpělo za druhé světové války po Sovětském svazu ze všech evropských států protihitlerovské koalice největší ztráty na lidských životech. Dlouho se tvrdilo, že v poměru k počtu obyvatel dokonce zaujímalo první místo. Až do roku 1989 platila oficiální cifra 6 028 000 mrtvých, což představovalo 22,2 procenta z 27 007 000 obyvatel polské a židovské národnosti k 1. září 1939 v tehdejších hranicích (celkem jich ovšem Polsko mělo 35,1 miliónu). Přitom jen 644 000 osob (2,4 % populace) tvořily ztráty způsobené válečnými akcemi, kdežto 5 384 000 jich zahynulo v důsledku teroru.
Nejvíce – 3 577 000, tj. 13,3 % obyvatelstva – bylo zavražděno v táborech smrti, při pacifikačních akcích, masových exekucích a likvidaci židovských ghett, 1 286 000 (4,7 %) zemřelo ve vězeních a táborech následkem epidemií a vyčerpání, 521 000 (1,8 %) podlehlo zraněním, bití a vyčerpávající dřině. Podle kategorií připadalo 123 718 mrtvých na vojenské osoby, 3,2 miliónu na židovské oběti holocaustu a 2,7 miliónu na polské civilisty.
Obrovské byly také materiální ztráty. Dosáhly 258 miliard předválečných zlotých, což představovalo 38 % veškerého národního majetku.
„Stanovit počet zabitých na šest miliónů lidí“
Tak zněla koncem prosince 1946 direktiva Jakuba Bermana, člena reálně vládnoucí trojky v „lidovém“ Polsku po roce 1945 a státního tajemníka rady ministrů (vlády) židovského původu. Již následujícího roku zveřejnil Úřad pro vojenské reparace při předsednictvu rady ministrů Polské lidové republiky Zprávu o ztrátách a válečných škodách způsobených Polsku v letech 1939–1945, odkud pocházejí výše uvedená čísla. Jenže při zevrubnější analýze zjistíme, aniž bychom se sebemíň pokoušeli zlehčovat nesmírné oběti Poláků, že údaje v ní obsažené mají „bílá místa“.
Zpráva se především ani slůvkem nezmiňovala o obětech sovětské okupace v letech 1939–1941 a následně během osvobozování Rzeczypospolité Rudou armádou v období let 1944–1945. Je nezbytné podtrhnout, že vzhledem k nesmírným změnám hranic země za druhé světové války a obrovským přesunům obyvatelstva není žádný kvalifikovaný demografický propočet celkových ztrát této země možný. (V tom se situace zásadně liší kupříkladu od USA, kde k ničemu podobnému nedošlo.) Oficiální odhady byly diktovány především politickými ohledy. Tak například panovalo přání, aby ztráty etnických Poláků (3 028 000) alespoň trochu převyšovaly oběti polských Židů (tři milióny).
Ani rusofobům se nedá věřit
Střízlivý pohled na tuto složitou problematiku rovněž zatemňuje patologická nenávist Poláků vůči Rusům, jež po ruské anexi Krymu a výbušné situaci na východě Ukrajiny opět graduje a někdy dosahuje až bizerních forem.
Polský emigrant Franciszek Proch odhadoval roku 1987 ztráty Polska na 6 090 000 osob, z nichž za smrt 5 040 000 činil odpovědnými Německo a za 1 050 000 SSSR. K nižším číslům dospěl profesor Tadeusz Piotrowski, podle jehož článku Polské ztráty ve druhé světové válce, publikovaného v roce 2005, činily 5,6 miliónu osob, z nichž německá okupace a holocaust si připsaly na konto 5 150 000 obětí, sovětská okupace v letech 1939–1941 350 000 a řádění Ukrajinců na Volyni a v Haliči v letech 1943 až 1944 sto tisíc. Podle Piotrowského zahynulo 3,1 miliónu Židů, dva milióny Poláků a půl miliónu Ukrajinců, Bělorusů a Němců.
Odhady profesora Czesława Łuczaka jsou ještě vyšší – 5,9 miliónu až šest miliónů zahynulých a zemřelých včetně 2,9 miliónu až tří miliónů Židů. Poláků prý zahynuly dva milióny včetně půldruhého miliónu na území obsazeném třetí říší a půl miliónu na teritoriu okupovaném napřed SSSR a pak Německem. Oběti Ukrajinců a Bělorusů žijících v polských hranicích z roku 1939 stanovil asi na milión, jelikož oba tyto národy tvořily pětinu obyvatelstva předválečného Polska.
Profesor humanitních věd Andrzej Paczkowski odhaduje v Černé knize komunismu polské oběti sovětských represí na 120 000 až 130 000 lidí, přičemž předpokládá, že z miliónu deportovaných Poláků 90 000 až sto tisíc zahynulo a třicet tisíc bylo postříleno. Jenže přesnější výzkumy ukázaly, že počet deportovaných je zde nadhodnocen přibližně dvojnásobně.
Cifry stále moc oscilují
Jeden z vedoucích představitelů nevládní organizace KARTA, vzniklé roku 2006 a vytvářející jmennou databázi válečných obětí, historik Dr. Andrzej Kunert, předpokládá, že celkový počet zahynulých ve druhé světové válce v hranicích z roku 1939 bude značně nižší než původních, kvůli zdání přesnosti „upravených“ 6 028 000, a odhaduje jej na čtyři a půl miliónu, přičemž ovšem „teoreticky“ připouští, že může dosáhnout až sedmi, nebo dokonce osmi miliónů. Rozpětí je tedy nevídané.
Střízlivá čísla
Ústav národní paměti vydal roku 2009 při příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války, jež začala právě německým přepadením Polska, pozoruhodnou studii Polsko 1939–1945. Ztráty na lidech a oběti represí za dvou okupací Wojciecha Materského a Tomasze Szaroty. Její autoři se přiklánějí k nižšímu počtu obětí, a to 5 620 000 až 5 820 000, z nichž 5 470 000 až 5 670 000 (2 770 000 Poláků a 2,76–2,9 miliónu Židů a Poláků židovského původu) mají na svědomí Němci a 150 000 Sověti (to je tedy sedmkrát méně, než soudil Proch!).
Sejm loni v létě poprvé označil volyňský masakr, spáchaný ukrajinskými nacionalisty, za genocidu a obvinil je z povraždění více než sto tisíc občanů, převážně rolníků. Obětí řádění Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jejíhož vůdce Stepana Banderu oficiálně prohlásili hrdinou Ukrajiny a pojmenovávají po něm ulice, se stalo také asi 350 Čechů. Odvetou za tuto genocidu Poláci povraždili až dvacet tisíc Ukrajinců.
Nelze opomenout ani fakt, že někdy mezi sebou bojovaly i znesvářené polské odbojové složky: Zemská armáda (AK), řízená emigrantskou vládou z Londýna, a Národní ozbrojené síly (NSZ) proti levicové Lidové gardě (GL), později Lidové armádě (AL).
K počtu čtyř a půl miliónu obětí druhé světové války (z toho nejméně 550 000 vojenských osob) se přiklání i ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov, jenž je ve své knize SSSR a Rusko na jatkách. Ztráty na lidech ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2013, rozdělil následovně:
- 199 900 příslušníků polských ozbrojených sil a partyzánů
- 2 560 000 obětí židovského holocaustu
- 50 000 Židů zahynulých v řadách Rudé armády
- 39 900 obětí sovětských deportací a represí proti polským a židovským civilistům
- 65 000 Poláků zahynulých ve válce s Ukrajinci na západní Ukrajině v letech 1943 až 1944
- 600 000 Ukrajinců a Bělorusů, 50 000 Poláků zahynulých v důsledku bojové činnosti na polském území v letech 1939 a 1944 až 1945
- 40 000 civilních obětí varšavského povstání (1. 8.–2. 10. 1944)
- 40 000 polských civilistů zahynulých následkem protipartyzánských akcí a střílení rukojmí
- 35 000 obětí genocidy Romů
- 108 000 Poláků a polských Němců zahynulých ve Wehrmachtu
Poláků v koncentračních táborech a na nucených pracích tudíž zahynulo 567 000 a úhrnem přišlo o život 1 230 000 Poláků. Nikdo se však bohužel nezmiňuje o ztrátách dalších menšin žijících na polském území: Litevců, Tatarů, Čechů, Slováků, Rusů...
Počátkem září 1939 v reakci na německou agresi rozběsnění Poláci během takzvané bydhošťské krvavé neděle povraždili asi 5800 německých občanů Polské republiky. Goebbelsovská propaganda tento počet okamžitě nafoukla desetinásobně. Do jaké kolonky ztrát jsou zahrnuti, pokud vůbec, není dosud známo.
Uvidíme, k jakým závěrům dospějí další výzkumy týkající se této neobyčejně citlivé a dodnes bolestné otázky.
