Pád Singapuru: Před 80 lety utrpěla Británie nejpotupnější porážku ve své historii
V neděli 15. února 1942 podepsal britský generálporučík Arthur Ernest Percival v Bukit Timahu, hlavním stanu japonského generálporučíka Tomojukiho Jamašity, velitele 25. armády, později přezdívaného „malajský tygr“, kapitulaci britských vojsk ve „Lvím městě“ – Singapuru. Malajské tažení skončilo nejostudnější porážkou v dějinách ostrovního království.
Pro malajskou operaci, započatou 8. prosince 1941, vyčlenil císařský hlavní stan 70 000 příslušníků pozemního vojska, asi 400 děl všeho druhu, 120 tanků a pancéřovaných dopravních vozidel, 459 armádních a 158 námořních letounů a Malajský námořní operační svaz.
Proti nim stojící britské síly pod Percivalovým velením čítaly tři divize (stejně jako japonská 25. armáda) a samostatné útvary v celkové síle 88 000 vojáků, podporovaných Východním loďstvem.
Blitzkrieg po japonsku
Již počátek malajského tažení měl katastrofální průběh. Britské stíhačky nesměly vzlétnout, neboť protiletadloví dělostřelci dosud neabsolvovali výcvik, takže hrozilo nebezpečí, že sestřelí vlastní letouny. Nedokázali sestřelit ani jediný ze sedmdesáti japonských bombardérů. Japonci v prvních dvou dnech zničili třetinu britského letectva. Desátého prosince jejich letci potopili u Kuantanu moderní bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse, jež pluly bez leteckého krytí. Tři torpédoborce sice vylovily 1285 námořníků z Prince of Wales a 796 z Repulse, dalších 840 jich však zahynulo, mezi nimi velitel svazu Z admirál Tom Phillips, Churchillův přítel, a námořní kapitán John Leach. Britský premiér Churchill ve svých pamětech označil zprávu o potopení obou lodí za „nejtěžší šok, jaký za celou válku zažil“. Není divu, neboť moderní bitevní loď Prince of Wales, jež vstoupila do služby teprve 31. března 1941, ho vezla na konferenci v námořní stanici Argentia v Newfoundlandu.
Legenda o neporazitelnosti bitevních lodí ze vzduchu, která utrpěla již po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941, tak s konečnou platností vzala zasvé.
Navíc se ukázalo, že podle oznámených údajů o síle pancéřování by se sice dalo usuzovat, že Prince of Wales, druhá loď třídy King George V, mající plný výtlak 44 800 tun, je velice dobře chráněná, ale již při krátkém střetnutí s chloubou Kriegsmarine, německou bitevní lodí Bismarck, v květnu téhož roku utrpěl příliš těžká poškození a ani způsob, jakým ho potopilo 86 japonských letounů 10. prosince 1941 u Kuantanu, nesvědčil zrovna o velké odolnosti konstrukce.
Pětašedesát dní po výsadku v Thajsku, vybojování 95 bitev, opravě 350 mostů a vysilujícím pochodu v délce 1100 kilometrů, během něhož bez vážnějšího odporu ukořistili bohatá skladiště potravin, vysokooktanového paliva, leteckých pum a nákladní vozy, stanuli císařští vojáci před cílem: ostrovem Singapur.
Nedobytná pevnost?
Singapur představoval bezesporu chloubu britského pevnostního stavitelství. Domněle nedobytná tvrz stála 63 miliónů liber. V baterii Buona Vista stála dvě 380mm děla s pětatřicetikilometrovým dostřelem. Podle propočtů Singapur mohl odolávat protivníkovu loďstvu i výsadkům přes půl roku. Jenže Britové se přepočítali, jelikož vůbec nevzali v úvahu možnost, že budoucí nepřítel k tvrzi může proniknout ze souše. Singapur od pevniny dělil jen pouhý příkop, nestřežený žádným dělostřelectvem. Základna disponovala jedním plovoucím a jedním stálým přístavem, avšak ani ten nebyl zabezpečen z pevniny. Spoléhání na obránce tvořené hlavně britskými, indickými a australskými vojáky se ukázalo stejně liché jako nabubřelé podceňování Japonců, kteří byli podle povýšených Britů technicky nedostatečně vybaveni, neuměli střílet, nerozuměli navigaci, a navíc neměli smysl pro rovnováhu, válečné loďstvo bylo špatně vycvičeno a ani letectvo nevzbuzovalo obavy. Opak ve všech těchto ukazatelích byl hořkou pravdou, s níž se arogantní Britové museli záhy vypořádat a vypít pohár hořkosti až do dna.
Japonská zpravodajská služba s hlavním stanem na Tchaj-wanu, jenž tehdy tvořil součást Velkého japonského císařství, fungovala nesrovnatelně lépe. Džungle ve vnitrozemí Malajského poloostrova byl tak hustá, že „desetičlenná skupina potřebovala celý den k prosekání desetimetrové pěšiny v houštinách huňatého tropického pralesa. Půl miliónu druhů dosud rozlišeného hmyzu jej naplňovalo neumlkajícím šuměním, které nahánělo člověku větší hrůzu než křik dravého ptactva či tygří řev.“ Na to sázeli japonští zpravodajci, podle nichž „lidé ze Západu jsou tak zženštilí a zbabělí, že se nikdy neodváží do džungle. Toho je třeba využít a zaskočit je manévrem...“ To se také stalo.
Jako velká chyba se rovněž ukázalo nezavedení všeobecné branné povinnosti pro domorodé obyvatelstvo – Číňany a Malajce, jejichž lidský potenciál zůstal nevyužit.
Bleskový pád „nedobytné pevnosti“
Během bojů na Malajském poloostrově do Singapuru dorazilo jako posily 45 000 vojáků a 141 letadel. Obránci disponovali velkým množstvím potravin i střeliva, jenže když Jamašitovi vojáci 8. února 1942 překonali úzký Johorský průliv, vylodili se na ostrově Singapuru a obsadili letiště, a především vodojemy. Britové se v sérii mylných odhadů ještě jednou přepočítali. Japonci totiž vzali ztečí právě tu část ostrova, již Britové považovali za nedobytnou. Do míst tvořících palisádu před lodním výsadkem vrhl Jamašita 5. a 18. divizi. Tehdy stálo 30 000 japonských vojáků proti 85 000 spojeneckým, kteří však postrádali leteckou podporu. Pouhých šest hodin po přistání vytvořili Hirohitovi vojáci předmostí natolik silné, že nepřicházelo v úvahu zahnat útočníky do moře. Desátého února, uprostřed děsivé tropické bouře, ačkoli vlastní dělostřelectvo nestačilo zaujmout palebné postavení, vyrazili Japonci znova do útoku. O diametrálně odlišném způsobu myšlení nejlépe svědčí fakt, že zatímco zdeptaní obránci vyhledávali před uragánem a potopou úkryt, japonští velitelé povzbuzovali mužstvo, že právě získalo nového spojence: bouři a noc!
Po zhroucení poslední linie obrany vojáci alespoň vyhodili do povětří dvě mohutná děla z baterie v Buona Vistě – ano, ta děla, jež podle chvástání Britů přeměnila Singapur v nedobytnou pevnost. Ve skutečnosti nevypálila proti nepříteli jediný granát.
Konec už znáte z úvodu tohoto článku. „Nedobytná pevnost“ po krátkém odporu kapitulovala. Zdrcený Winston Churchill sdělil generálu Hastingsi Lionelu Ismayovi, řediteli svého vojenského kabinetu: „Jakému účelu slouží generálové? Lze si představit strašnější a potupnější porážku, než jakou způsobili Britskému impériu svou bezednou hloupostí? Velká Británie věnovala milióny liber šterlinků na obranu Singapuru. A co za to? Nahý ostrov!“
Výraz „nahý ostrov“ zvolil za název své vzpomínkové knihy přímý účastník malajského tažení, australský pěšák Russell Brandon, jenž – na rozdíl od mnoha svých krajanů, jejichž úmrtnost činila 35,89 procenta: z 22 376 zajatých Australanů nepřežilo 8031 – hrůzy japonského zajetí přežil. Jeho sugestivní publikace vyšla pod názvem Zajat Japonci i v českém překladu.
Děsivá bilance
Triumfující Japonci hlásili, že v malajském tažení padlo 15 000 australských, britských a indických vojáků a 95 000 (z toho 73 000 v Singapuru) jich zajali, mezi nimi přes 40 000 Australanů a Britů. Ukořistili 450 tanků a obrněných automobilů (to sotva, neboť generálporučík Percival neměl ani jeden tank!), 630 děl, 2500 kulometů, 52 000 pušek, 14 000 automobilů a zničili 551 letounů. Vlastní ztráty vyčíslili na 3507 mrtvých, 6150 raněných a 72 letounů, přičemž v závěrečné fázi bitvy o Singapur – tedy od přechodu Johorské úžiny až po kapitulaci – zahynulo 1714 Japonců a 3378 utrpělo zranění.
Generálmajor Stanley Woodburn Kirby uvedl v příloze pátého svazku série Válka proti Japonsku, nazvaného Kapitulace Japonska, následující přehled bojových ztrát pozemních sil Spojeného království a Britského společenství národů (Commonwealthu) během malajského tažení, trvajícího od 8. prosince 1941 do 15. února 1942:
2446 padlých, zemřelých na zranění a při mimořádných událostech (122 britských/indických důstojníků, 260 britských a 265 indických příslušníků mužstva, 104 australští důstojníci a 1685 příslušníků mužstva, tři místní důstojníci a sedm příslušníků mužstva), 2230 raněných (113 britských/indických důstojníků, 64 britských a 726 indických příslušníků mužstva, 60 australských důstojníků a 1246 příslušníků mužstva, sedm místních důstojníků a 14 příslušníků mužstva), ale zato 127 800 nezvěstných a zajatých (2429 britských/indických důstojníků, 35 463 britských a 60 162 indických příslušníků mužstva, 844 australských důstojníků a 14 551 příslušníků mužstva, 745 místních důstojníků a 13 606 příslušníků mužstva). Úhrnné ztráty dosáhly 132 476 osob. Do těchto čísel nejsou zahrnuti nemocní. Chybějí také údaje o citelných ztrátách Královského námořnictva a letectva. Do očí bijící nepoměr mezi počtem mrtvých na jedné a nezvěstných a zajatých na druhé straně svědčí o nízké morálce spojeneckých vojáků.
Nejvyšší britské vyznamenání za statečnost, nesmírně ceněný Viktoriin kříž, obdrželi za hrdinství projevené při malajské kampani jen čtyři vojáci Commonwealthu: Charles Anderson z 19. praporu Australských imperiálních sil (AIF) se vyznamenal ve dnech 18.–22. ledna 1942 u Muaru, Arthur Cumming z Pluku hraničářských sil (FFR) 3. ledna 1942 u Kuantanu, Arthur Scarf z 62. perutě Královského letectva (RAF) 9. prosince 1941 u Singory a Thomas Wilkinson z lodě Jeho Veličenstva (HMS) Li Wo 14. února 1942 v Jávském moři u Malajska.
Kapitulací Singapuru válečné hrůzy zdaleka neskončily, neboť Japonci začali systematicky vraždit i těžce raněné na lůžkách a nemocniční personál. Tomojuki Jamašita svůj slib daný Percivalovi, že s válečnými zajatci bude slušně zacházeno, nedodržel. Podle různých odhadů Japonci během okupace Malajska a Singapuru povraždili od 25 000 do 50 000 Číňanů.
Vůdce gratulaci roztrhal
Je opravdovou kuriozitou, že říšský kancléř Adolf Hitler vnímal pád Singapuru jako porážku „bílé rasy“ v Asii a rozcupoval komuniké ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa oslavující ohromující vítězství japonského spojence z Paktu tří se slovy, že v budoucnu se možná „žluté nebezpečí“ ukáže pro třetí říši tím největším. Ostatně již při vypuknutí války v Tichomoří se vyjádřil: „Jak podivné je, že pomocí Japonska ničíme postavení bílé rasy na Dálném východě, zatímco Británie bojuje s bolševickými sviněmi proti Evropě.“ Zřejmě na oslnivé výkony mocného asijského spojence tak trochu žárlil, poněvadž německé ozbrojené síly sváděly na východní frontě těžké boje s Rudou armádou, které je jenom v únoru, kdy padl Singapur, stály 88 148 mrtvých, nezvěstných a raněných, tedy zhruba devětkrát víc než zemi vycházejícího slunce celé malajské tažení.
