Poslední slova odsouzených vyškrábaná do omítky sovětské věznice v Postupimi
Leistikowstrasse 1 v německé Postupimi v sobě pro Němce i Rusy skrývá obdobně negativní konotace jako pro Čechy pražská Bartolomějská ulice. Nevlídná šedá masivní budova byla po více než 40 let svědkem nekonečného lidského utrpení a bolesti. Nacházela se zde hlavní vyšetřovací věznice sovětských tajných služeb ve Východním Německu. Ačkoliv se správa věznice snažila mnohokrát trýznivých vzkazů na zdech cel zbavit, na mnoha místech vystupují z minulosti dodnes. Budova dnes slouží jako veřejnosti přístupný památník věnovaný bývalým vězňům.
Sověti začali prostory na Leistikowstrasse využívat hned po skončení druhé světové války. Věznili zde skutečné i domnělé nacisty, nejmladšímu vězni bylo 12 let. Rychle se však přeorientovali na špióny a sabotéry, kteří měli podrývat sovětizaci sovětské okupační zóny. V roce 1946 zde tak skončili třeba dva němečtí chlapci ve věku 15 a 16 let, kteří se ulívali z povinných hodin ruštiny. U jiného náctiletého našli ukrytou pistoli. Všichni chlapci dostali bez milosti trest smrti. Zastřelení se vyhnul jen jeden z nich, kterému byl trest snížen na dlouholeté odnětí svobody v sovětských pracovních lágrech.
Nápisy v azbuce se ve věznici začaly objevovat až po roce 1955, kdy sem začala KGB umisťovat sovětské občany, kterých na území NDR žilo přes půl miliónu. Vojáci i civilisté si zde odpykávali tresty nebo čekali na rozsudek za pokusy o překročení hranic na Západ, krádeže, vraždy i nedovolené opuštění vojenského prostoru.
Mezi nejdojemnější nápisy patří „Bůh existuje – Pomož mi, Bože“ nebo „10 let jsem neviděl svobodu“. Mnohé nápisy sestávají pouze ze jmen odsouzených a jejich adres. Najdou se však i srdceryvné vzkazy rodinám, které se o osudu svých blízkých často dozvěděly až desítky let po jejich smrti, nebo básně. „V útulném pokoji jsme kdysi žili. Rozloučili se v cizí zemi, kamsi mě odvezli. Buďte sbohem, mí drazí, čekejte a já přijdu, až nastane můj čas. Zase najdu váš dům.“
