Nejdřív jí nastříkal do tváře vitriol, pak si ji vzal za manželku
Člověk by řekl nerudovský příběh. Na Malostranském náměstí v Praze si zařídil počátkem dvacátého století lahůdkářství jistý Arnošt Matura. „Dokud se o svoji rodinu a obchod řádně staral, vedlo se mu velice dobře a závod utěšeně vzkvétal. Po čase však závod jeho začal klesati, a když konečně hlavní kmen odběratelů odpadl, živořil tak dlouho, až ho Matura konečně prodal,“ píše v únoru 1905 Národní politika.
Co bylo příčinou tak neblahého obratu? Šlo snad o náhlou obchodní krizi nebo nárůst lahůdkářské konkurence v ulicích Malé Strany?
Nikoli…
„Příčina tohoto nezdaru vězela jedině v majiteli samém. Ačkoliv byl ženat a otcem několika dítek, zahořel nedovolenou láskou ke své služce Kateřině Vělinové, která jest nyní 23 let stará a zapředl s ní důvěrný poměr, jenž nezůstal bez následků. Služka povila hošíka.“
Ani nyní však city obchodníkovy neochladly (jak by dobový tisk ve vztahu ke služce považoval za očekávatelné a přiměřené). Naopak. „Nedbaje domácích různic a výčitek těžce sužované manželky i členů rodiny, udržoval Matura milostný poměr se služkou dál a konečně dospěl tak daleko, že se s rodinou úplně rozešel. Opustil manželku i děti a uchvácen nešťastnou náruživostí, staral se jenom o svoji lásku,“ líčí Národní politika.
Kateřina Vělichová nastoupila mezitím novou službu v Příčné ulici na Novém Městě. Zdá se však, že byla duší poněkud nestálou, veselou a skočnou, jejíž touhou nebyl jen rodinný život po boku o patnáct let staršího muže.
„Matura se brzy dopátral, že ve volných chvílích navštěvuje různé taneční zábavy, kde se vesele baví a to hlavně s vojíny. Činil ji potom časté výčitky, a když si služka nedala říct, aby do zábav nechodila, pomyslil na pomstu.“
Od té chvíle připomíná celý příběh klišé – ano, mladičká služebná poblázní staršího muže. Ten opustí láskyplnou náruč rodiny (staršímu Arnoštovi bylo v roce 1905 jedenáct, mladšímu Aloisovi pouhé tři roky), aby náhle zjistil, že jeho nová vyvolená není zdaleka taková, jak se dosud jevila. Že mu nechce – ani nedokáže – být spořádanou manželkou jako jeho předchozí žena. Trpce, avšak příliš pozdě, lituje náš neblahý hrdina. Na návrat je příliš pozdě.
Kolik takových příběhů se ve staré Praze odehrálo?
A tak vítězí žárlivost a snad i ono zoufalství ze zmařeného života pro ženu tak nehodnou. „Včera odpoledne“, pokračuje Národní politika, „když se Kateřina Vělinová vracela z obchodu svého nového zaměstnavatele domů, vyčíhal si ji Matura a chrstl ji do obličeje vitriol. Když se přepadené děvče zapotácelo a s výkřikem kleslo k zemi, dal se útočník na útěk a zmizel.“
Zraněná dívka byla převezena k profesoru Jedličkovi. Ten ji ošetřil a propustil do domácího ošetřování. Matura, díkybohu, nezasáhl tvář napřímo.
V tu chvíli se osudy obou aktérů tohoto vyprávění – obchodníka Arnošta Matury i služky Kateřiny Vělinové – z dějin, alespoň tak, jak je zaznamenal denní tisk, vytrácejí. Neobjevuje se dokonce ani zmínka o případném Maturově potrestání.
Uplyne pět let.
V archivu pražského policejního ředitelství nalézáme pobytovou přihlášku Arnošta Matury z léta 1910. Bydlí teď na Královských Vinohradech a jeho úspěšná existence jako samostatného obchodníka-lahůdkáře, je navždy pryč. Pracuje jako veřejný posluha. Vlastně se tak ocitá na nejnižším stupni společenského žebříčku.
Co je však podstatné a nade vše překvapivé. Jako spolubydlící je zde zapsána jeho nová manželka – Kateřina Maturová, rozená Vělichová. Dívka, kterou před lety napadl vitriolem.
