Kopanec šíleného koně zabil herečku Národního divadla
Následující příběh zasáhl pražskou společnost jako málokterý jiný. Při nevyzpytatelné a nikým nečekané tragédii, k níž došlo během Květinového korza, každoroční akce pražské smetánky, zahynula v celé zemi dobře známá herečka Národního divadla Jindřiška Slavínská.
Vše se odehrálo v sobotu 11. července 1908. Kolem páté odpoledne vrcholí před Průmyslovým palácem květinový průvod, jenž začal o dvě hodiny dříve na Václavském náměstí. Tvoří ho pětapadesát bohatě zdobených vozů, které – k potěše své i davů, jež se cestou shromáždily – vypravila pražská honorace.
Po defilé před Průmyslovým palácem mají celkem třikrát objet přilehlou Stromovku. Každý vůz má své číslo, jež určuje pořadí v průvodu.
Kočár číslo 27 utopený v záplavě rudých květů patří poručíkovi dragounského pluku Fedoru z Georgewitzů. S baronem sedí u opratí jeho snoubenka Kamila Kaizlová, vdova po vynikajícím národohospodáři a rakousko-uherském ministru financí, Čechu Josefu Kaizlovi.
Koně barona z Georgewitzů jsou neklidní. Plnokrevné ruské vraníky koupil před třemi týdny, a jak se ukáže při vyšetřování, plašili se od samého počátku slavnosti na Václavském náměstí. Poručík je jen obtížně udržoval ve směru jízdy.
Pražský policejní ředitel a dvorní rada Křikava posléze konstatuje: „Nevyzkoušel je dobře, a přece se s nimi odvážil k takové jízdě, při níž se vyžadují koně naprosto klidní a nelekaví.“
Následující události popisuje jeden z očitých svědků: „Když přijel povoz čtyřspřeží řízený poručíkem z Georgewitzů před střední vchod Průmyslového paláce, hodil někdo z obecenstva papírovou serpentinu (stočený a postupně se rozvinující, úzký proužek papíru – pozn. autora) proti přednímu spřežení. Bujní koně počali se plašit a potleskem obecenstva rozdivočeli se tak, že přes veškeré úsilí nedali se udržeti a vybočili do hustého davu obecenstva.“
V tu chvíli se kočár převrátil.
A dochází k další osudové chybě. Byli to zřejmě livrejovaní sluhové, kteří (nejspíš na příkaz poručíka) přeřízli postranice vzpínajících se koní. Ti se mohutným skokem, s nahromaděnou energií upřenou do předchozí snahy vymanit se z postrojů, vrhli do davu. Došlo k panice.
Pražský tisk se předháněl v líčení hrůz, jež v následujících okamžicích nastaly. „Lidé padali na zem a jiní hnali se přes ně. Křik, volání o pomoc, nářek, úpění a stenání ohlušovalo,“ píše Právo lidu.
„V tlačenici provázené nářky a jekotem klesali lidé, šat na nich byl strhán. Zůstávali pošlapaní, pokopaní a ještě jiným všelijakým způsobem pohmoždění,“ hlásí Národní politika a pokračuje popisem nejstrašnější chvíle celého odpoledne: „Jeden z koní udeřil prudce kopytem do hlavy ženu, která bez hlesu skácela se k zemi. Jméno nešťastnice zpočátku nedalo se ani zjistit. Měla obličej nejspíše úderem kopyta rozražený k nepoznání. Proud krve vyvalil se z hluboké rány a ubohá slečna ani nenaříkala – bylať v bezvědomí, a sotvaže lékař, pan doktor Černický přiložil jí obvaz na ránu, shledal, že nešťastnice zemřela. Velké zděšení zmocnilo se početného zástupu.“
Vzápětí bylo podle dopisů nalezených u ženy zjištěno její jméno: jde o někdejší herečku Národního divadla Jindřišku Slavínskou z Rittersbergu, jež v roce 1892 ukončila svou uměleckou dráhu pro vleklé onemocnění hlasivek.
A Právo lidu, již s touto znalostí i udivující syrovostí konstatuje: „Slavínská byla povalena a kopyto splašeného koně strašlivým úderem dopadlo na její obličej. V mžiku byl obličej rozbit, nos uražen, oči vyteklé.“
Situace na Výstavišti se pomalu uklidnila. Zdivočelé koně zachytil velkoprůmyslník Prášek. Závěrečný účet: Mrtvá žena, k tomu dvacet vážně zraněných. Na záchrannou stanici dorazil také arcivévoda Karel František, budoucí císař Karel I., sloužící toho času v brandýských kasárnách, jenž se osobně celé slavnosti účastnil. Nyní se zajímal o osud postižených.
A pravděpodobně se zde potkal s viníkem tragédie – baronem z Georgewitzů. Ten byl na ambulanci přepraven v bezvědomí, jež nastalo podle všeho v důsledku nervového šoku; a Národní politika záhy dojatě líčila, jak „paní Kaizlová za mocného pohnutí přítomných objímala jeho hlavu a celovala jej“.
Socialistické Právo lidu bylo o poznání méně smířlivé. Baron byl podle něj jen „lehkomyslný milenec ministerské vdovy“ a za vším stojí „kavalírská a důstojnická libůstka“.
O tři dny později – v úterý 14. července 1908 – se pak konal pohřeb Jindřišky Slavínské, „dámy opravdu šlechetného srdce a vzorné vlastenky, které osud určil tak nešťastný los, že vydechla vzácnou svoji duši pod kopytem splašeného koně“.
