Před 30 lety vzplála válka v Jugoslávii, nejkrvavější konflikt v poválečné Evropě
Po Titově smrti zabředla Jugoslávie do hluboké politické a ekonomické krize, jež vyústila v růst nacionalismu a znovu otevřela sotva zacelené rány. Nejvyhraněněji se tato nenávist projevila ve vztazích mezi Srby a Chorvaty, ale záhy se v ještě vražednějším rozsahu projevila v multietnické Bosně a Hercegovině, která se za druhé světové války stala místem nejtěžších bojů partyzánské guerilly.
Přijetím změn v srbské ústavě v březnu 1989, jež okleštily pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina a prosadil je Slobodan Milošević, získalo Srbsko tři hlasy z osmi v rámci federativní Jugoslávie. Proti tomu se bouřili zástupci ostatních svazových republik.
Tajný plán na rozdělení Bosny
Na mimořádném, XIV. sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie 20. ledna 1990 se republikové delegace neshodly na klíčových otázkách ohledně budoucnosti federace, a proto ho slovinští a chorvatští delegáti opustili. Zatímco Slovinci v čele s reformně orientovaným Milanem Kučanem žádali volnější uspořádání, konzervativnější Srbové vedení Miloševićem se stavěli proti, což je pokládáno za počátek konce mnohonárodnostní Jugoslávie.
V březnu 1991 se v srbské obci Karađorđevo uskutečnila tajná dohoda mezi předsedou Chorvatského demokratického společenství (HDZ) Franjem Tuđmanem a Miloševićem o rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. V listopadu 1990 v Bosně první volby za účasti více politických stran vyhrály bosňácká Strana demokratické akce, Srbská demokratická strana a HDZ, jež si rozdělily funkce následovně: prezidentem bude Bosňák, předsedou parlamentu Srb a premiérem Chorvat. Avšak srbští poslanci 24. října 1991 parlament opustili a vytvořili Lidovou skupštinu Republiky srbské, což zazvonilo umíráčkem trojetnické koalici. Devátého ledna 1992 došlo k vyhlášení Srbské republiky Bosny a Hercegoviny, která se v srpnu přeměnila na Republiku srbskou.
Čas ovšem nemarnili ani chorvatští nacionalisté a pod vedením Mate Bobana, Daria Kordiće, Jadranka Prliće a Ignace Koštromana vyhlásili 18. listopadu 1991 oddělení od Bosny a Hercegoviny. Nový geograficko-ekonomický útvar dostal název Chorvatská republika Herceg-Bosna.
Referendum zahájilo válku
Bosňáci nazývají konflikt agresí proti Bosně a Hercegovině a za jeho počátek pokládají 1. duben 1992, kdy srbské polovojenské jednotky na rozkaz šéfa srbské tajné služby Jovici Stanišiće překročily hranici, napadly město Bijeljinu a dopustily se prvního krveprolití na Bosňácích. Pro Chorvaty je vlasteneckou válkou, za jejíž počátek považují 1. říjen 1991, kdy Jugoslávská lidová armáda zbořila chorvatskou vesnici Ravno ve východní Hercegovině. Srbové nazývají konflikt obrannou vlasteneckou válkou a její počátek vidí v 1. březnu 1992, kdy při útoku na svatební průvod na Baščaršiji v Sarajevu zahynul ženichův otec. Historik Ladislav Hladký ve své knize Bosna a Hercegovina z roku 1996 píše: „Jestliže se dalo do 6. 4. 1992 v BaH hovořit pouze o začínajících příznacích války, po tomto datu zde propukla válka s plnou urputností. Znepřátelené strany nasadily do bojů všechny své síly. (…) Sedmého dubna prohlásila skupština bosenských Srbů v Banja Luce Republiku srbskou v BaH za samostatný stát, nezávislý na vládě v Sarajevě. Osmého dubna vyhlásil A. Izetbegović dekretem výjimečný stav v Sarajevě. (Zároveň bylo rozhodnuto vypustit z názvu státu termín „socialistická“.)“
Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii (SFRJ) v roce 1991 inspirovalo rovněž Bosnu a Hercegovinu, která přes odpor místních Srbů, přejících si federaci se Srbskem a Černou Horou, vyhlásila ve dnech 29. února a 1. března 1992 referendum o nezávislosti, bojkotované Srby. Z 64 % voličů se 99,43 % vyslovilo pro nezávislost, proklamovanou 5. března 1992. Poté následovaly ozbrojené blokády silnic, prováděné hlavně Srby.
Hrozba občanské války konečně probudila z letargie i Evropské společenství. Plán pojmenovaný podle lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance Josého Cutileira předpokládal rozdělení Bosny a Hercegoviny podle převládajících etnik a zpočátku ho přijaly všechny tři strany, ale prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňák Alija Izetbegović, bývalý příslušník 13. horské divize SS „Handschar (1. chorvatské), od něj ustoupil. Nejkrvavějšímu konfliktu v Evropě od konce druhé světové války tak už nic nestálo v cestě.
Embargo k ničemu
Pětadvacátého září 1991 vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 713 o uvalení zbrojního embarga na všechny nástupnické státy bývalé Jugoslávie, jenže to postihlo nejvíc Armádu Bosny a Hercegoviny, neboť většinu arzenálu někdejší Jugoslávské lidové armády (JNA) vlastnilo Srbsko a Chorvati pašovali zbraně díky svému protáhlému pobřeží. Na území Bosny se sice nacházelo přes 55 % zbrojovek a kasáren, jenže nedostatek surovin, energie, a ještě k tomu srbská správa četných podniků nutily Bosňáky požadovat zrušení embarga. K tomu však díky Francii, Rusku a Spojenému království nedošlo.
Bezpečné zóny byly jen pro smích
V ovzduší občanské války přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 824, vyhlašující města Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica bezpečnými zónami pod záštitou Ochranných sil Spojených národů (UNPROFOR). Jedenáctého července 1995 Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, obléhanou od léta 1992. Zahynulo a zůstalo nezvěstných 8373 bosňáckých mužů a chlapců ve věku od 12 do 77 let, což z „bezpečné zóny“ učinilo dějiště největšího hromadného masakru v Evropě po druhé světové válce. Tehdy fatálně selhali nizozemští vojáci UNPROFOR (turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan je pro jistotu rovnou obvinil z účasti na masakru, což ovšem není pravda). Dezinformovaná a dezorientovaná světová veřejnost se bohužel méně rozhořčovala nad masakry spáchanými bosňáckým velitelem Naserem Orićem ještě před Srebrenicí.
Pětadvacátého července padla další „bezpečná zóna“ – Žepa. Blokáda „bezpečné zóny“ Sarajeva trvala 1429 dní, déle než obléhání Leningradu za Velké vlastenecké války, a vyžádala si 14 011 lidských životů.
Trnitá cesta k míru
Pod tlakem mezinárodního společenství znesvářené strany na podzim 1995 zasedly k jednacímu stolu a za zprostředkování ministra zahraničí USA Warrena Christophera proběhla od 1. do 21. listopadu v ohijském Daytonu jednání mezi Izetbegovićem, Tuđmanem a Miloševićem, formálně podepsaná v Paříži 14. prosince. Muslimsko-chorvatská federace získala kontrolu nad 51 a Republika srbská nad 49 % území. Obě části odděluje zóna čtyři kilometry široká a přes tisíc kilometrů dlouhá.
Občanská válka obrátila na útěk 2,2 miliónu obyvatel Bosny a Hercegoviny. Uvážíme-li, že podle posledního sčítání před občanskou válkou měla Bosna a Hercegovina 4 377 033 obyvatel, konflikt jich vyhnal z domovů přes polovinu. Z nich se 1 026 692 vrátilo, z toho 467 297 na místo své entity: 274 965 do muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny, 170 237 do Republiky srbské a 22 095 do Distriktu Brčko.
Války a střetnutí v bývalé Jugoslávii v letech 1991 až 2001 stály životy 131 569 až 136 782 osob, z toho více než dvě třetiny v Bosně a Hercegovině.
Chmurná budoucnost
Vyhlídky Bosny a Hercegoviny přitom nejsou nijak radostné. Christian Schmidt, bývalý německý ministr zemědělství a vysoký mezinárodní představitel pro tuto bývalou svazovou republiku, ve zprávě určené OSN uvedl, že jí bezprostředně hrozí rozpad, a navíc návrat ke krvavému konfliktu z devadesátých let minulého století. Úhlavní hrozbu podle něj představuje úmysl bosenských Srbů vytvořit vlastní armádu. Jejich vůdce Milorad Dodik opakovaně vyhrožuje stažením z celostátních institucí, včetně ozbrojených sil.
Loni v polovině října prohlásil, že obklíčením jejích kasáren přiměje bosenskou armádu, aby se stáhla z Republiky srbské, jež prozatím společně s Federací Bosny a Hercegoviny tvoří státní útvar. Po ruské intervenci na Ukrajinu tak v Evropě, konkrétně v jejím „sudu se střelným prachem“, totiž na tradičně neklidném Balkáně, doutná hrozba dalšího ozbrojeného konfliktu.
