Rok 1917: Jatka pokračují, dvě ruské revoluce a USA vstupují na scénu po boku Dohody
Po třicetiměsíčním bezprecedentním krveprolití se jazýček vah začal vychylovat ve prospěch Spojenců. Na počátku tažení roku 1917 měl dohodový blok 425 divizí (jedenadvacet miliónů osob) proti 331 divizi ústředních mocností (deset miliónů osob). V květnu téhož roku počet svazků obou znepřátelených koalic dosáhl maxima za celou první světovou válku – 889 divizí.
Lidské zdroje centrálních mocností vysychaly rychleji, což dokládá fakt, že zatímco Rusko zformovalo 40 nových divizí pouhým přestavěním šestnáctipraporových divizí na dvanáctipraporové, Německo vytvořilo roku 1917 jen 13 nových divizí poté, co povolalo všechny ročníky od 17 do 45 let. Jestliže od května 1915 do konce roku postavilo do pole 1 070 000 mužů, a v následujícím roce dokonce 1 443 000, v roce 1917 klesl jejich počet na 622 000. Zatímco na souši Němci přešli do obrany, na mořích se pokusili srazit Británii na kolena neomezenou ponorkovou válkou, zahájenou 1. února 1917. Za celý rok 1917 ztratila obchodní loďstva dohodových a neutrálních států celkem 6 077 202 brutto registrované tuny (BRT) lodního prostoru, což představovalo rekord za celou Velkou válku. Zdaleka největší ztráty utrpěla Velká Británie – 3 660 054 BRT –, následovaná neutrálním Norskem (657 949 BRT) a Francií (459 434 BRT). Spojené státy, pro něž se neomezená ponorková válka stala hlavní příčinou vstupu do celosvětového konfliktu, odepsaly 165 962 BRT, a dokonce i maličká Belgie 35 609. Pouze německé ponorky potopily v roce 1917 podle německých údajů 6 149 070 BRT a podle britských 2609 lodí o objemu 6 026 128 BRT (údaje se tedy liší jen mírně).
Na západní frontě nebyl klid
„V ofenzívě roku 1917 se francouzsko-anglické armády na západní frontě musí snažit zničit hlavní masy nepřátelských armád. Proto je třeba svést rozhodnou bitvu, kterou musíme zahájit se značnou početní převahou nad všemi silami, jež má nepřítel k dispozici. Naším úkolem tedy je: upoutat co nejvýznamnější část nepřátelských sil; prolomit nepřátelskou frontu za takových podmínek, jež by umožnily okamžité využití průlomu; zničit všechny síly, které proti nám může nepřítel zasadit; všemi silami využít výsledků této rozhodné bitvy.“
„Krvavý duben“
Letecké boje zůstávaly tak trochu ve stínu statisícových hekatomb zákopové války, což ovšem nijak nesnižuje jejich význam. V poměru k počtu účastníků si svou vražedností s jatkami pozemních řeží nijak nezadaly a zároveň ukazovaly prudce rostoucí aktivitu tak mladé zbraně, jakou představovalo letectvo. Jestliže letecké složky Britského impéria ztratily na západní frontě v roce 1914 pouhých 20 letounů, následujícího roku vzrostl tento počet na 133, v roce 1916 už na 513 a roku 1917 na 1884. Spolu s tím narůstaly rovněž personální ztráty. V roce 1917 činily u Královské námořní letecké služby (RNAS) úhrnem 386 osob, u Královského leteckého sboru (RFC) 2451 a u Australského leteckého sboru 52, celkem tudíž 2889.
Duben 1917 představoval zlom. Ne náhodou se zapsal do análů jako „krvavý“. Podle autorské trojice Norman Franks, Russell Guest a Frank Bailey, jež je podepsána pod průkopnickým dílem Krvavý duben, černé září, britský Královský letecký sbor (RFC) přišel v tomto ponurém měsíci o 316 zabitých a nezvěstných letců, 116 pilotů a pozorovatelů raněných a 245 letounů zničených přímo v důsledku nepřátelských akcí. Němečtí stíhací piloti si nárokovali sestřelení 264 letounů a 34 balónů. Další sestřelila pozemní palba a protiletecká obrana. Jestliže k 1. dubnu čítal RFC na západní frontě 821 letounů a 849 pilotů, koncem měsíce tato čísla klesla na 761 letounů a 745 pilotů. Právě „krvavý duben“ inspiroval Jacka Golda k natočení dramatu Stíhači, na start! s Malcolmem McDowellem a Christopherem Plummerem v hlavních rolích.
Francouzi vyvázli mnohem laciněji. Ztratili 63 letců zabitých, nezvěstných a zemřelých na zranění, 11 zajatých a 55 raněných. Jejich materiální ztráty činily 55 letounů.
Blátivé peklo
Od 31. července do 10. listopadu svádělo třicet britských a šest francouzských divizí třetí bitvu u Yprů, známou též jako boje v blátivém pekle u Passchendaele, rovněž bez úspěchů úměrných kolosálním obětem. Dílčích výsledků dosáhli Britové koncem roku u Cambrai. Největší morální vzpruhou pro Dohodu se tak stal vstup Spojených států amerických do války po jejím boku 6. dubna. Jejich účinná pomoc se však mohla projevit až později. Radost z americké pomoci zkalil nepříznivý vývoj událostí v Rusku.
Když po uzavření příměří zveřejnil Říšský archív v Postupimi přehled německých ztrát na západní frontě na jejím britském a francouzském úseku a odborníci jej mohli konfrontovat s oficiálními údaji obsaženými v obsáhlé kompilaci Statistika vojenského úsilí Britského impéria za Velké války, (ne)poměr ztrát vyvolal rozčarování a vystavil krajně nelichotivé vysvědčení vojenskému umu britské generality.
V roce 1917 ztratili Britové na západní frontě 37 514 důstojníků (9187 padlých, 25 948 raněných a 2379 nezvěstných a zajatých), kdežto Němci jen 10 866 (2482 padlých, 6493 raněných a 1891 nezvěstných a zajatých), což představuje poměr 3,45:1. Příslušníků mužstva ztratili Britové 722 101 (126 954 padlých, 545 466 raněných a 49 681 nezvěstných a zajatých) proti 436 759 Němcům (70 186 padlých, 269 582 raněných a 96 991 nezvěstných a zajatých), což činí poměr 1,65:1. Úhrnné ztráty Britů dosáhly 759 615 osob (136 141 padlých, 571 414 raněných a 52 060 nezvěstných a zajatých) proti 447 625 Němcům (72 668 padlých, 276 075 raněných a 98 882 nezvěstných a zajatých), což dává poměr 1,9:1. Slabou útěchu poskytoval Britům fakt, že s nabýváním bojových zkušeností a zlepšováním obranných prostředků se poměr ztrát postupně měnil v jejich prospěch, takže v roce 1917 připadlo na tisíc mužů německých ztrát už „jen“ 1697 britských.
Francie ztratila v témže roce na západní (pro ni ovšem severovýchodní) frontě 569 000 vojáků, tedy méně než Britové, kdežto Německo 883 979, z toho 121 622 připadlo na bojová úmrtí a 73 131 na zajaté Brity, 50 000 na zajaté Francouzi, a dále pak 955 děl.
Mír chýším, válku palácům
Únava z války vyústila v této zemi v únorovou revoluci, která svrhla samoděržaví a zároveň urychlila rozklad ruské armády, jejž dovršila Říjnová revoluce. Je ovšem nezbytné zdůraznit, že navzdory těžkým ztrátám Rusko nevyčerpalo všechny své zdroje. V první polovině roku 1917 provedlo dvě mobilizace. V únoru povolalo 54 384 důstojníků z praporčických škol a 600 000 novobranců, v důsledku čehož se v armádě k 1. březnu nacházelo 128 206 generálů a důstojníků a 7 007 470 vojáků. To bylo zdaleka nejvíc ze všech států dohodového bloku. Nám slouží ke cti, že během Kerenského ofenzívy, jíž nová, Prozatímní vláda chtěla dokázat, že plní své závazky vůči Dohodě, se 2. července vyznamenala u ukrajinského Zborova Československá střelecká brigáda, která pronikla čtyři kilometry do hloubky rakouské obrany, zmocnila se více než 4000 zajatců, dvaceti děl a množství kořisti za cenu 167 padlých, 17 zemřelých na zranění, 11 nezvěstných a 900 raněných.
Dokonce ještě v den bolševické revoluce (25. října podle starého kalendáře) čítala ruská bojující armáda podle upřesněných výpočtů 6 338 126 osob. V roce 1917 vzrostl počet dělostřeleckých baterií z 959 v roce 1914 na dvojnásobek – 1868 (1479 lehkých a 389 těžkých) a počet děl ze 7030 na 10 178 (8748 lehkých a 1430 těžkých), čímž se sice blížil Francii, ale téměř dvojnásobně zaostával za Německem.
Podle údajů Úřadu pro ztráty evidenčně statistického oddělení správy Dělnicko-rolnické rudé armády činily bojové ztráty ruské operující armády v roce 1917 1 195 737 osob (52 737 padlých, 3520 zemřelých na zranění, 5641 otrávených dusivými plyny, 186 701 raněnou, 28 905 postižených kontuzí a nejvíc – 918 233 – zajatých a nezvěstných).
Italy bili věčně bití Rakušané
Na podzim 1917 došlo k dramatickým událostem také na sočské frontě. Čtyřiadvacátého října rakousko-uherská 14. armáda, tvořená osmi rakouskými a sedmi německými divizemi pod velením německého generála Otty von Belowa, po čtyřhodinové palbě z 2430 děl prolomila pozice italské 2. armády generála Capella u Caporetta (dnešní slovinský Kobarid). Italský ústup se zvrhl v panický úprk miliónu vojáků a reálné ohrožení Benátek. K 12. listopadu pozbyly čtyři italské armády na frontové linii 11 690 padlých, 21 950 raněných a (což je příznačné) 275 000 zajatých. Vojska ústředních mocností ukořistila 3152 děl, 1732 minometů a 3000 kulometů za cenu 20 000 vojáků z celkem 35 divizí vržených do ofenzívy.
V momentě největšího nebezpečí přispěchalo Italům na pomoc šest francouzských divizí generála Fayolla a pět britských generála Plumera. Italskému vrchnímu velení zbylo z 65 divizí, jimiž disponovalo před německo-rakouskou ofenzívou, 33 bojeschopných. Do konce roku se italské ztráty vyšplhaly na 37 000 padlých, 91 000 raněných a 335 000 zajatých. Někteří publicisté pokládali italský debakl u Caporetta za nejtěžší porážku, jakou do té doby utrpěla moderní armáda. V roce 1917 ztratili „makaróni“ na italské frontě 807 736 vojáků proti 193 603 na straně ústředních mocností (poměr 4,17:1), z toho 380 000 zajatých proti 58 795 (poměr 6,46:1). Ztráty často tolik podceňovaných rakousko-uherských vojsk dosáhly na jihozápadní (italské) frontě 42 493 padlých, 83 983 nezvěstných, 184 570 raněných a 469 021 nemocných.
Rok 1917 tak pro centrální mocnosti vůbec neskončil špatně.
