Před 105 lety USA vyhlásily válku Německu a vstoupily tak do první světové války
Druhého dubna 1917, poté, co 19. března německé ponorky potopily tři americké obchodní lodě, svolal 28. prezident USA, demokrat Woodrow Wilson, Kongres a v brilantní řeči jej požádal o vyhlášení války Německu.
„Jsa si plně vědom, jak významný, a dokonce tragický krok podnikám a s jak vážnou odpovědností je tento krok spojen, zároveň však veden neochvějnou poslušností k tomu, co pokládám za svoji ústavní povinnost, radím, aby Kongres prohlásil, že nedávný postup císařské německé vlády není vpravdě o nic méně než válka proti vládě a lidu Spojených států; aby závazně přijal postavení válčící mocnosti, jež mu bylo takto vnuceno; a aby okamžitě podnikl kroky nejen k tomu, aby tato země získala plnější schopnosti obrany, nýbrž aby i vyvinul veškerou sílu a použil všech svých prostředků, nutných k donucení Německého císařství přistoupit na naše podmínky a skončit válku...“
„Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii“
Wilson dále pokračoval: „Přijímáme tuto nepřátelskou výzvu, protože víme, že ve vládě, jež používá takových metod, nikdy nemůžeme mít přítele; a že pokud je tu její organizovaná moc, stále číhající na příležitost provést kdovíjaký záměr, nemůže být pro demokratické vlády světa záruky bezpečí. Chystáme se nyní přijmout závazek boje s tímto přirozeným nepřítelem svobody, a bude-li třeba, užijeme všech sil národa, abychom učinili přítrž jeho záměrům a uvedli vniveč jeho moc. Teď, když vidíme fakta zbavena clony falešných záminek, jsme šťastni, že můžeme takto bojovat za konečný mír ve světě a za osvobození národů, velkých i malých, a za výsadu člověka všude na světě zvolit si svůj způsob života a poslušnosti. Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii. Světový mír musí být zasazen do vyzkoušených základů politické svobody. […]“
Právo je drahocennější než mír
V závěrečné části svého projevu Wilson prohlásil: „Vykonal jsem rmutnou a skličující povinnost, pánové z Kongresu, takto vás osloviv. Očekává nás možná mnoho měsíců těžkých zkoušek a obětí. Je strašlivé vést tento veliký mírumilovný národ do války, do nejhroznější a nejzkázonosnější ze všech válek, v níž sama civilizace zdá se být v sázce. Leč právo je drahocennější míru, a pak, budeme se bít za vše, co jsme vždy chovali nejblíž u srdce – za demokracii, za právo všech, kdo se podřizují autoritě, mít hlas ve své vlastní vládě, za práva a svobody malých národů, za všeobecnou nadvládu práva skrze sbor oněch svobodných národů, jež přinesou mír a bezpečnostvšem a tak konečně i svobodu celému světu. Takovému úkolu můžeme zasvětit své životy a své statky, vše, co jsme, a vše, co máme, s hrdostí u vědomí, že nastal den, kdy Amerika má výsadu dát svou krev a svou sílu za zásady, jež ji obdařily poklady života, štěstí a míru. S pomocí Boží nemůže učinit jinak.“
Národní jednota se ovšem teprve postupně vytvářela. Proti vypovězení války hlasovalo šest senátorů a šest členů Sněmovny reprezentantů. Nicméně 6. dubna 1917 USA Německu válku vyhlásily. Britský královský pár se zúčastnil slavnostní bohoslužby v katedrále svatého Pavla, aby poděkoval Všemohoucímu, že Spojené státy vstoupily do boje za svobodu, a energický odpůrce Německa, bývalý britský premiér Herbert Henry hrabě Asquith, se rozplýval v Dolní sněmovně: „Není to ani lichotka, ani přehánění, když řeknu, že to je jeden z nejnezištnějších činů v dějinách.“
Vlna vlastenectví a podezíravosti
Ameriku zachvátila vlna patriotismu, ale také podezíravosti. Pro výchovu občanů vznikl Výbor pro informaci veřejnosti, jenž zmobilizoval 75 000 „čtyřminutových mužů“ (toto pojmenování nesli na paměť minute men z války za nezávislost), kteří pronesli sedm a půl miliónu vlasteneckých projevů celkem k 315 miliónům posluchačů. Podněcovali ovšem také atmosféru strachu a nenávisti nejen vůči Němcům, nýbrž také socialistům i svobodně projevovaným názorům, pokud se rozcházely s linií výboru.
Protiněmecké cítění rozdmýchávané těmito aktivisty nezřídka nabývalo až groteskních forem, například když Američané překřtili kyselé zelí na liberty cabbage (zelí svobody)! Na základě protišpionážního zákona se ve vězení ocitly stovky mnohdy zcela nevinných lidí. To mějme na paměti zvláště v dnešní, krajně nejisté a nebezpečné době, kdy se pod záminkou tu dnes již poněkud směšného boje proti covidu, tu zase proti proruské propagandě mohou chtít zviditelňovat různé kreatury s autoritářskými, až diktátorskými manýrami.
Doutnající sopka: rasismus
Jenže za všemi vzletnými slovy se skrýval ožehavý a neřešený problém, který vyústil v krvavé konflikty, jež ostatně nejsou výjimkou ani dnes, v době charakterizované politickou hyperkorektností.
V illinoiském East Saint Louisu bylo krátce po vstupu USA do války zastřeleno, upáleno či pověšeno přes dvě stě černochů (pardon, Afroameričanů). Protestující černoši v New Yorku nesli plakáty s nápisy: „Pane prezidente, proč nezajistíte nejdříve demokracii v Americe?“ – „Pane Wilsone, dejte nám nejdřív tady demokracii, než ji dáte Evropě!“
Třiadvacátého srpna 1917 tloukl bělošský policista v texaském Houstonu na ulici černošku. Na pomoc jí přispěchal černoch od vojenské policie 24. pěšího pluku, ale bílí policisté ho uvěznili a zbili. Když se tato zpráva rozlétla do kasáren, rozběsnění černoši popadli karabiny a zastřelili každého bílého policistu, kterého spatřili. Zahynulo osmnáct bělochů a dva černoši. Válečný soud odsoudil osmnáct černochů k trestu smrti a 51 k doživotním nuceným pracím. Rozsudky byly okamžitě vykonány.
Stín Ku-klux-klanu ve Francii
Rasový problém se záhy přenesl i do země Marianny. V přístavních městech Brest a Le Havre Francouzky zasypávaly americké vojáky bez rozdílu barvy pleti květinami a objímaly je, což dráždilo nejen balíky z Jihu, ale i americké vrchní velitelství, jež nelenilo a vydalo brožuru ve francouzštině, v níž mimo jiné varovalo: „Američané mají velké obavy, pokud jde o míru vyhovování a volného styku černošských jednotek s francouzským civilním obyvatelstvem. Vidí v tom útok na tradiční politiku Spojených států v této otázce. Obávají se, aby tyto zkušenosti nevzbudily v černošských jednotkách požadavky a přání, jejichž splnění by bylo pro Ameriku neúnosné... Je proto nutné, abyste bránili civilnímu obyvatelstvu rozmazlovat černochy. Bílé americké jednotky jsou velmi rozhořčeny, když najdou pohromadě černé vojáky s bílými ženami. Nesedejte u téhož stolu k jídlu s černochy, nepodávejte jim ruku při pozdravu a nestýkejte se s nimi mimo službu...“ Inu, jak naléhal Wilson: „Svět musí být učiněn bezpečným pro demokracii.“ Dlužno poznamenat, že Francouzi na tyto pokyny zvysoka kašlali.
Za první světové války se z 367 000 zmobilizovaných černochů 200 000 dostalo s americkými expedičními silami za Atlantik, ale jen 42 000 jich nasadili na frontě. Protože sloužili hlavně ve stavebních a pomocných jednotkách nebo jako kuchaři, utrpěli poměrně malé bojové ztráty: 773 padlých a zemřelých na zranění.
Čtrnáctého června 1917 přijel do Paříže velitel amerických expedičních sil (AEF) John Joseph Pershing, jenž to dotáhl na jediného čtyřhvězdičkového zlatého armádního generála v historii USA (jeho jméno nesla americká balistická raketa MGM-31). Legendární výrok: « La Fayette, nous voici ! » („La Fayette, jsme zde!“) ovšem po svém příjezdu do Francie nepronesl s odvoláním na francouzského hrdinu americké války za nezávislost Pershing, jak se často tvrdí, nýbrž jeho pobočník – plukovník Charles E. Stanton.
Pařížané přivítali první americké vojáky s frenetickým jásotem, ženy jim zavěšovaly kolem krku květinové náhrdelníky, některé z nich se vrhaly na kolena, když kolem nich pochodovaly oddíly urostlých, dobře živených, a hlavně svěžích vojáků, v nichž země galského kohouta, stojící po tříletém bezprecedentně vyčerpávajícím zápase na pokraji vykrvácení, spatřovala záruku vítězství.
Jenže zatímco Američané finančně a hospodářsky Dohodu podporovali vydatně, jejich vojenská účast hrála zpočátku především propagandistickou roli. Generál Pershing, podporován prezidentem Wilsonem a ministrem války Newtonem Bakerem, totiž kategoricky odmítl naléhání francouzského ministerského předsedy Georgese Clemenceaua a britského premiéra Davida Lloyda George, aby použil americké jednotky na posílení jejich krvácejících armád. Nehodlal hnát nedostatečně vycvičené a vyzbrojené mužstvo na jatka. Při této strategii tedy není divu, že první tři Američané zahynuli v boji v lotrinském Bathelémontu až 3. listopadu 1917 při německém výpadu do zákopů. Na konci roku 1917 bylo v zemi galského kohouta 176 665 amerických vojáků. V prvních deseti měsících od vstupu do první světové války tu ztratili pouze 136 zemřelých v boji, 134 při nehodách a nejvíc – 670 – následkem nemocí, kdežto ztráty Francie a Britského impéria se ve stejném období počítaly na statisíce.
Koncem října 1917 ze 176 spojeneckých divizí na západní frontě byly jenom dvě americké. To je přesně tolik, kolik jich sem poslalo chudé Portugalsko, a třikrát míň, než kolik postavila maličká a německým vpádem ze srpna 1914 převálcovaná Belgie!
První větší přímý vojenský příspěvek Američanů k válečnému úsilí Dohody můžeme zaznamenat 30. května 1918, když 2. a 3. divize pomohly francouzské 6. armádě na Marně.
Oslava spojenectví
V roce 1944 natočil americký režisér Clarence Brown melodramatický film Bílé útesy doverské, nominovaný na Oscara, jehož hlavní hrdinka – Američanka v podání Irene Dunneové – ztratí na konci první světové války svého anglického manžela a uprostřed druhé světové i syna.
Snímek je oslavou britsko-amerického spojenectví a ve své době znamenal obrovskou morální vzpruhu. Autor tohoto článku si vzpomíná, jaké nadšení se u nás zmocňovalo diváků při jeho uvedení v klubových kinech před listopadem 1989.
Vynaložené úsilí
Spojené státy americké, mající podle posledního předválečného sčítání z roku 1910 91 972 266 obyvatel, počtem mobilizovaných zaujaly až sedmé místo – za Ruskem, Německem, Rakouskem-Uherskem, Británií, Francií a Itálií. V americké armádě sloužili mj. 42 404 Čechoslováci. V den podepsání příměří (11. listopadu 1918) čítaly americké expediční síly 1 981 701 osobu. Do konce války dorazilo do Evropy 2 057 675 amerických vojáků (42 divizí, z nichž osm přišlo příliš pozdě, než aby stačily zasáhnout do bojů), přičemž 1 390 000 se bojů aktivně zúčastnilo. Je však třeba dodat, že americká divize byla v průměru dvaapůlkrát silnější než divize ostatních armád.
Uvážíme-li, že v předvečer vypuknutí první světové války čítaly ozbrojené síly USA pouhých 165 000 osob, zdaleka nejméně z osmi velmocí (hospodářsky nesrovnatelně slabší Itálie s 35,9 miliónu obyvatel jich měla dvakrát víc – 345 000), je třeba jejich úsilí po právu nazvat velkolepým.
Přínos k vítězství
Úhrnným počtem mrtvých vojáků USA sice stály až na desáté příčce – za Ruskem, Německem, Francií, Rakouskem-Uherskem, Tureckem, Británií, Itálií, Srbskem a Rumunskem –, ale i tak zaujala první světová válka množstvím zmařených amerických životů třetí místo v historii Spojených států – po občanské a druhé světové válce. Na západní frontě Yankeeové ztratili 278 983 vojáků, z toho 48 909 padlých a zemřelých na zranění. Podle neoficiálního německého odhadu vyřadili z boje sto tisíc až sto čtyřicet tisíc Němců, z toho čtyřicet tisíc padlých. (Říšský archív v Postupimi zpočátku připisoval na vrub Američanů jen pětadvacet tisíc vyřazených vojáků.) Není nezajímavé, že to je mnohem méně, než kolik rakousko-uherských vojáků vyřadili z boje Srbové za pouhé čtyři měsíce roku 1914!
Dvanáctého září 1918 zahájila více než půlmiliónová 1. armáda u Saint-Mihielu první ryze americkou ofenzívu této války. V másko-argonské operaci (26. září až 11. listopadu 1918), do níž vrhli postupně 1 256 478 vojáků, utrpěli Američané největší ztráty ve svých dějinách: 26 277 padlých, 95 786 raněných a 5000 nezvěstných a zajatých, úhrnem tedy 127 063 vojáků, což daleko překonalo druhou světovou válku, a to jak bitvu v Ardenách (80 987 vyřazených Američanů), tak i Okinawu se 49 951 ztracenými vojáky. Zmocnili se 16 059 zajatců, 468 děl, 2864 kulometů a 177 zákopových minometů.
Během ofenzívy spojeneckých armád probíhající na západní frontě od 18. července až do uzavření příměří 11. listopadu 1918 se Američané zmocnili 48 800 zajatců a 1424 děl.
Podle ankety historického oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil z roku 1957 se americká armáda svými kvalitami prokázanými v první světové válce ocitla až na pátém místě – za německou, francouzskou, britskou, a dokonce i tureckou!
Umění zviditelnit se
Podzimní spojenecké ofenzívy roku 1918 na Piavě se zúčastnil rovněž americký 332. pěší pluk, jenž na naléhání italské vlády dorazil na frontu v červenci téhož roku. Jak píše vojenský historik Josef Fučík ve své knize Piava 1918, jeho úkol však představovalo především posílení bojové morálky Italů. U Rakušanů měl vyvolat obavy, že do boje se zapojí početnější americká vojska. Z Trevisa, kde se soustředil, podnikal za denního světla demonstrační pochody do blízkosti fronty, kde ho mohli zpozorovat jak Italové, tak Rakušané, a po setmění se vracel zpátky.
Bojový dotyk s rakousko-uherským praporem navázal teprve 3. listopadu, v den podepsání příměří na italské frontě. Den poté ráno 2. prapor 332. pluku postoupil do Codroipa, přičemž ztratil jednoho padlého a čtyři raněné.
Kromě 332. pluku se války v Itálii zúčastnilo třicet amerických polních ambulancí, jedna polní nemocnice a 54 polních pilotů zařazených v italských bombardovacích letkách.
Třetí na moři
Před první světovou válkou bylo americké válečné loďstvo se 181 loďmi hlavních kategorií o výtlaku 909 780 tun třetí nejsilnější – po Británii a Německu. USA se postupně vyvíjely ve vedoucí námořní velmoc. Do služby vstupovaly nové superdreadnoughty nesoucí 12 děl ráže 356 mm v tříhlavňových věžích, se standardní rychlostí, ale stále mohutnějším pancéřováním (typy Arizona a Idaho). Když válka skončila, měly rozestavěno 21 bitevních lodí proti jediné britské. V letech 1914 až 1918 postavily šest moderních bitevních lodí (dreadnoughtů), 77 torpédoborců, 42 minolovek a 55 ponorek. Se ztrátou obrněného křižníku, dvou torpédoborců a ponorky stálo U.S. Navy na posledním, devátém místě mezi hlavními námořními mocnostmi. Na potopených válečných lodích zahynulo 1323 námořníků, kteří jsou podle všeho zahrnuti do nebojových ztrát, ačkoli vzhledem k charakteru jich úmrtí by více odpovídalo logice započítat je do ztrát bojových.
Nejdůležitějším úkolem amerického námořnictva bylo zabezpečení přesunu obrovského množství vojáků do Evropy, jemuž německé ponorky nedokázaly zabránit. Stejně jako Rusové potopili Američané jen dvě německé ponorky.
Na lodích potopených německými podmořskými čluny přišlo o život 629 námořníků amerického obchodního loďstva.
Aktivní bilance letecké války
Při vyhlášení války Německu měly USA 55 letounů schopných služby, z nichž 51 hodnotil Národní poradní výbor jako zastaralé a čtyři jako zastarávající. Při vyhlášení příměří 11. listopadu 1918 tyto síly vzrostly na západní frontě na 740 letounů v 45 perutích. Dalších 600 letounů se nacházelo v osmi námořních perutích a dvou tuctech námořních leteckých základen na evropském pobřeží.
Američtí letci sestřelili podle publikace Válka s Německem. Statistický souhrn plukovníka Leonarda Portera Ayrese, náčelníka statistického oddělení generálního štábu americké armády, 755 letounů a 71 balónů při vlastních bojových ztrátách 357 letounů a 43 balónů. Personální ztráty činily 880 osob (681 padlých a zemřelých, 127 raněných, 72 zajatých a internovaných), avšak Micheal Clodfelter uvádí ve svém životním díle Válčení a ozbrojené konflikty jiné údaje: 289 letounů a 72 balónů zničených, 237 padlých v boji (včetně Quentina Roosevelta, syna exprezidenta Theodora Roosevelta), 319 zabitých při nehodách, 335 zemřelých z jiných příčin, 102 zajaté a 103 raněné. Na konto si připsali 781 letounů a 72 balóny. Odlišná čísla patrně vyplývají ze skutečnosti, že Američané také sloužili jako dobrovolníci, například v letce Lafayette (je zajímavé, že v ní působili hlavně muži z bohatých rodin) či byli přiděleni k letectvům spojeneckých mocností. Počty vzdušných vítězství je řadily daleko za Britské impérium, Německo a Francii. Čtvrté místo zaujali celkovým počtem 118 leteckých es, z nichž třetina skórovala v letectvech Francie a Británie. Nejúspěšnější z nich, Eddie Rickenbacker, vybojoval 26 vzdušných vítězství.
Odvaha pod palbou
Nejvyšší vojenské vyznamenání USA za statečnost – kongresovou Medaili cti – obdrželo 124 osob. Z nich se nejslavnější stal Alvin Cullium York, jenž 8. října 1918 zabil 28 německých vojáků a 132 zajal. Jeho osudy ztvárnil Howard Hawks ve dvouoscarovém filmu Četař York s Garym Cooperem v hlavní roli.
Zbrojní výroba USA
Objemem zbrojní produkce však USA na rozdíl od druhé světové války, kdy se, řečeno Rooseveltovými slovy, přeměnily ve „zbrojnici demokracie“, mezi válčícími zeměmi nekralovaly, a naopak byly odkázány na pomoc Dohody. Jen Francie jim poskytla 3532 ze 4194 děl, 227 z 289 tanků a 4874 z 6364 letounů. Výrobou 3,5 miliónu pušek se dělily o třetí a čtvrté místo s Rakouskem-Uherskem, produkcí 1000 tanků zaujaly třetí, 600 minometů, 13 840 letounů, 28 509 leteckých motorů a 30 000 automobilů čtvrté, 75 000 kulometů páté, 4000 děl, 20 miliónů dělostřeleckých granátů a 3,5 miliardy patron až sedmé místo.
Z dlužníka věřitelem
Klíčovou roli sehrála finanční a hospodářská pomoc USA poskytnutá Spojencům. V době, kdy se účastnily války, půjčily Evropě 9 386 311 178 dolarů a staly se tak z dlužníka věřitelem. Vojenskými výdaji ve výši 22,6 miliardy dolarů se dělily o čtvrté a páté místo s Ruskem. V posledním válečném roce vyživoval zemědělský vývoz USA 44 % obyvatel Británie, 14 % Francouzů a 11 % Italů. Není tedy divu, že po válce Američané nelibě nesli, když jim Evropané místo počátečního vděku náhle začali přezdívat „strýček Shylock“, a proto se rozhodli pro politiku nevměšování do záležitostí Starého světa. Zásadní průlom učinil až prezident Franklin Delano Roosevelt za druhé světové války.
Jestliže dnes, kdy ve světě panuje největší napětí od karibské krize před bezmála šedesáti lety, Američané požadují po spojencích v NATO, aby dodrželi své závazky a vydávali na vojenské účely dvě procenta hrubého domácího produktu, není to z jejich hlediska ani nepochopitelné, ani nespravedlivé. Břímě nákladů nemohou do nekonečna nést sami.
Cena za vítězství
Ačkoli USA patří k zemím s velice podrobně zpracovanými seznamy vlastních vojenských ztrát, jak vidíme z níže uvedených přehledů, i u nich se údaje o počtu obětí rozcházejí. Někteří odborníci se například přiklánějí k názoru, že zemřelí na americkém území by se do válečných ztrát neměli zahrnovat, protože přece nezasáhli do bojů.
Podle oficiálních údajů americké vlády činily ztráty ozbrojených sil USA k 1. dubnu 1920 35 560 padlých, 14 720 podlehlo zraněním, 57 460 zemřelo na nemoci a 7920 z jiných příčin, 205 690 bylo raněno a jenom 46 nezvěstných. Ministerstvo války USA v roce 1924 uvádělo 4 355 000 zmobilizovaných a 126 000 padlých a zemřelých ze všech příčin, 234 300 raněných včetně 14 500 zemřelých na zranění a 4500 nezvěstných a zajatých. Přitom v témže roce americká vláda v odpovědi na dotaz Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů vyčíslila úsilí a ztráty USA v první světové válce na 4 272 521 zmobilizovaných a 67 813 mrtvých a nezvěstných. Údaje Pentagonu z roku 2010, uvádějí 116 516 mrtvých ze všech příčin. Ministerstvo obrany ztráty revidovalo v roce 1957.
Během intervence v Sovětském Rusku ztratili Američané na Sibiři od poloviny srpna 1918 do začátku dubna 1920 353 padlých a zemřelých a na severu Ruska od začátku září 1918 do začátku srpna 1919 235. Vesměs se jednalo o nebojové ztráty.
Roku 2005 vyšla Encyklopedie první světové války: politické, sociální a vojenské dějiny Spencera C. Tuckera, v níž jsou ztráty ozbrojených sil USA vyčísleny ve výši 213 799 padlých a zemřelých. To je pronikavý nárůst proti původním údajům. Vysoký počet amerických vojáků zemřelých na nemoci by nás však neměl svádět k závěru, že zdravotnická služba fungovala špatně; ta se naopak nacházela na vysoké úrovni, dbala na prevenci atd. Příčinu je nutno hledat v pandemii španělské chřipky, jež si v celosvětovém měřítku vyžádala víc obětí než bojiště Velké války, a zejména Američany těžce zasáhla.
