Chemické zbraně poprvé použili vojáci vyspělého evropského národa. Další je čile následovali
Poslední použití zakázaných otravných plynů v nesmírně kruté občanské válce v Sýrii, jehož oběťmi se stalo údajně osmdesát devět lidí včetně dvaceti dětí a vyvolalo 7. dubna masívní americký úder 59 střelami s plochou dráhou letu Tomahawk na leteckou základnu syrských vládních sil Šajrát u Homsu, aniž by existoval jakýkoli přesvědčivý důkaz, že viníkem je režim prezidenta Bašára Asada, přímo nutí ke krátkému historickému exkursu.
Od prvního bojového použití otravných látek uplynou 22. dubna již 102 roky. Tehdy, v roce 1915, německá císařská armáda v bitvě u Yprů poprvé použila otravný plyn, jenž podle místa nasazení dostal název yperit. Tento chemický útok vyřadil z boje 15 000 britských vojáků. O necelý měsíc později, 18. května, vypustili Němci chlór proti Rusům na úseku 2. armády Severozápadního frontu. V prvních liniích zemřelo 1089 ruských vojáků a kromě nich dalších 7735 odsunuli do nemocnic.
K čertu se závazky!
Není divu, že Spojenci Němcům, kteří nasazením otravných látek pošlapali závazky převzaté v Haagu roku 1899, záhy rovněž oplatili stejnou mincí. Koncem září 1915 tak učinili Britové, v únoru 1916 Francouzi a v září 1916 i Rusové.
Je však třeba říci, že obecně chemická válka ani zdaleka nesplnila očekávání, a jakkoli je počet jejích obětí zajisté politováníhodný, v porovnání s celkovým množstvím ztrát představuje pouze kapku v moři lidského utrpení způsobeného první světovou válkou.
Bilance chemické války
Plukovník americké armády Huntington L. Gilchrist, v letech 1913 až 1918 poradce čínské armády a za druhé světové války vlády USA, pracovník Společnosti národů a publicista, ve svém díle Srovnávací studie ztrát ve světové válce způsobených plynem a ostatními zbraněmi, vydaném ve Washingtonu roku 1928, jež se stalo oficiální publikací americké chemické školy Edgewoodského arzenálu, uvádí pro jednotlivé účastníky Velké války následující údaje:
Plyn zasáhl 475 340 ruských vojáků, z nichž 56 400 zemřelo (mezinárodně uznávaný sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis pokládá tyto cifry za „fantastické a absurdní“), ve francouzské armádě napočítal 8000 mrtvých následkem chemické války, v italské 4627 z 13 000 zasažených (podle studie A. M. Prentisse Chemikálie ve válce jich však bylo zasaženo nejméně 60 000), v britské 6062 (generál Foulkes tvrdí, že jich bylo 6109, a Prentiss jich napočítal dokonce 8109), v americké 1421 a s oběťmi námořnictva úhrnem 1462, v německé 2280 (podle Prentisse 9000 z 200 000 zasažených, ale oficiální Zdravotnická zpráva o německé armádě z roku 1934 uvádí, že na otravu plynem zemřelo asi 2300 vojáků ze 78 663 zasažených). Pro rakousko-uherskou armádu stanovil Prentiss ztráty způsobené otravou plynem na 3000 mrtvých.
Urlanis ve své knize Války a evropské obyvatelstvo psal, že v letech 1915 až 1918 padlo za oběť chemické válce 39 000 vojáků (33 000 spojeneckých a 6000 ústředních mocností), což představovalo pouhá 0,4 procenta z celkového počtu 9 442 000 zahynulých v první světové válce.
Zákaz chemických zbraní války nezlidštil
Po zkušenostech z první světové války došlo na mezinárodní úrovni k zákazu nasazení bojových plynů, což však nebránilo Mussoliniho fašistické Itálii použít je během dobyvačného tažení proti Etiopii v letech 1935 až 1936. Co by si nedovolila v Evropě, v černé Africe přece projde!
Za druhé světové války sice k nasazení chemických zbraní na evropských válčištích nedošlo, a když se objevily náznaky, že by je Němci mohli použít na východní frontě, britský premiér Winston Churchill jim bez obalu pohrozil, že je čeká drtivá odveta, zato však kobercové bombardování způsobilo mnohonásobně větší ztráty než otravné látky za Velké války. Je opravdu nepřesvědčivé tvrdit, že smrt v důsledku otravy plynem je bolestivější a méně humánní než muka prožívaná lidmi spálenými na uhel v dešti zápalných pum. Letecké bombardování za druhé světové války připravilo o život hodně přes milión civilistů.
Japonci vedli v letech 1932 až 1945 biologickou válku a zajatce zneužívali k pokusům sloužícím k vyvíjení chemických a biologických prostředků. Neblaze proslula tzv. antiepidemická jednotka č. 731 Kuantungské armády. Nicméně v Asii činil počet obětí těchto zvrhlých pokusů nepatrný zlomek hekatomb civilistů v okupovaných zemích a válečných zajatců povražděných Japonci.
Na scéně je Agent Orange
Jestliže dnes přírodně zlatovlasý Donald Trump s nezaměnitelně oduševnělým výrazem roní krokodýlí slzy nad zhruba stovkou obětí útoku chemickými zbraněmi ve městě Chán Šajchún („Při tomto barbarském útoku byla krutě zavražděna i krásná nemluvňata. Žádné boží dítě by nemělo zažít takovou hrůzu,“ rozněžnil se.), svědčí to jen o jeho neuvěřitelném pokrytectví. V letech 1961 až 1972 svrhlo americké letectvo na území Indočíny asi sto tisíc tun defoliantů a herbicidů, které jenom za jediný rok (1965) zničily tolik produktů, kolik by stačilo k výživě 600 000 lidí na celý rok.
Přitom je všeobecně známo, že obyvatelstvo Indočíny se ani v míru zrovna nikterak nepřejídalo. Od roku 1962 do roku 1970 postříkaly americké letouny různými chemikáliemi ve Vietnamské republice přes pět miliónů akrů půdy, tedy jednu osminu rozlohy celé země. Rozprašování směsi dvou herbicidů nesoucích kódové označení Agent Orange, jímž se interventi neúspěšně snažili vypudit bojovníky Viet Congu z džungle, způsobilo, že zhruba 50 000 dětí se narodilo deformovaných. Dodejme, že to nebyl „diktátor Asad“, kdo nařídil její použití.
Když Saddám Husajn použil ve válce v letech 1980 až 1988 proti Íránu, který napadl, otravné plyny, jež usmrtily odhadem 25 000 íránských vojáků a mnoho dalších trvale poškodily na zdraví, Američany to nechalo ledově klidnými, neboť tehdy pro ně světového padoucha číslo jedna představoval ájatolláh Chomejní. Saddám Husajn přišel na řadu až později.
Uvěřit tomu, že dnes Američany dojímá nějaká stovka obětí chemického útoku v brutální syrské občanské válce, která si za šest let vyžádala podle nejnovějších údajů až 470 000 mrtvých včetně nepřímých obětí a všechny znesvářené strany se v ní dopouštějí odporných zločinů, může jen prosťáček boží. Naopak se neodbytně vkrádá otázka, zdali někdo přes halasně proklamované fráze nemá na prodlužování konfliktu zájem, a to bez ohledu na utrpení civilistů, jež poslouží pouze jako záminka. Zničení, nebo alespoň poškození letiště vládního letectva přece momentálně postupující Asadovy síly nepopiratelně oslabí.
