Latinskoamerický fanatismus aneb Jak fotbal odstartoval válku
„Soustředili jsme se pouze na to, abychom přežili. Jsme strašně šťastní, že jsme prohráli,“ poznamenal ke kvalifikačnímu utkání z 15. června 1969 se Salvadorem honduraský trenér. O několik hodin později se mezi oběma státy uzavřela hranice. A za měsíc, 14.7. 1969 začala válka.
Nelegální emigrace
Podhoubí sporu je ovšem nutné hledat mimo sport. Salvador v 60. letech minulého století vykazoval největší hustotu obyvatelstva na americkém kontinentu. Podstatnou část půdy však vlastnila tzv. Čtrnáctka — skupina čtrnácti velkostatkářských klanů. Dvě třetiny venkovanů dokonce neměly půdu žádnou. Proto se na tři sta tisíc z nich rozhodlo hledat štěstí nelegální emigrací v sousedním, skoro šestkrát větším Hondurasu.
Jenže ani tam salvadorským bezzemkům pšenice příliš nekvetla. Mocní latifundisté využili migranty coby nástroj pro domácí boj s nespokojenými rolníky. Drsné praktiky bohatých korporací a neférové rozdělení půdy tak přebil silný nacionalismus namířený vůči Salvadorcům. Ten byl navíc živen štvavou mediální kampaní, na niž nejchudší Hondurasané slyšeli.
Pochodeň pro zahájení mezinárodního konfliktu tak stačilo pouze zapálit. A to se také prostřednictvím fotbalu stalo.
Prohra rovná se smrt
Za vším hledej ženu nebo fotbal. S trochou hyperboly může za spor obojí. První kvalifikační utkání na světový šampionát v Mexiku se uskutečnilo 8. června v honduraské metropoli Tegucigalpě. Nicméně pro radikální fanoušky Hondurasu odstartoval zápas již večer. Obklíčili hotel se salvadorskými hráči uvnitř a nedovolili jim usnout. Troubili klaksony, pištěli, pokřikovali šovinistická hesla, odpalovali množství dělbuchů či tloukli tyčemi do plechu. Trvalo to až do ranních hodin s jediným cílem — unavit a zdeptat hostující celek, aby prohrál. Naplánovaný scénář fanatickým chuligánům vyšel. Honduras vyválčil hubenou výhru 1:0.
Porážku svého státu neunesla osmnáctiletá Amelia Bolañosová, jež se před zrakem svého otce střelila přímo do srdce. Jejího pohřbu, který přenášela televize, se účastnili kromě prezidenta a vlády také fotbaloví reprezentanti Salvadoru, kvůli nimž si vzala život.
Azyl a zdechlé krysy
Prostor pro vendetu dostali Salvadorci hned za týden, kdy přicestoval honduraský výběr k odvetnému duelu do salvadorského hlavního města San Salvadoru. I tentokrát čekala hostující tým bezesná noc. Domácí ale běsnění posunuli ještě na vyšší úroveň. Do vytlučených oken naházeli tuny zdechlých krys a zkažených vajec, bombardovali pokoje hráčů kameny a petardami. To nakonec přimělo honduraské vedení nalézt azyl na své ambasádě.
Klidnější však nebyl ani zápas, kam přivezly Hondurasany pancéřové vozy. Kolem hřiště hlídkovaly kordóny vojáků se samopaly připravenými k zásahu. Na stadiónu Flor Blanca (Bílý květ) vlál místo honduraské vlajky špinavý hadr. Vyčerpané fotbalisty Hondurasu po skončení zápasu ihned převezli na letiště. Smutnější osud potkal jeho fanoušky, jimž zapálili kolem 150 aut, několik desítek skončilo v péči lékařů a dva byli ukopáni k smrti.
Nepřicházející mír
Honduras se na základě těchto událostí rozhodl vyhostit nelegální salvadorské emigranty, čímž vyprovokoval salvadorskou armádu k vpádu přes hranice. Čtrnáctého července se poté nad Hondurasem objevila salvadorská vojenská letadla a ozbrojený konflikt mezi středoamerickými státy započal.
Kvůli problémům s nedostatkem munice, a zejména intervenci ze strany států Latinské Ameriky přerušily oba státy vojenské agrese „již“ 18. července. Následující den se znesvářené vlády obou zemí dohodly na zastavení palby, čímž (fotbalovou) válku de facto ukončily. K oficiálnímu míru ovšem došlo až o jedenáct let později.
Zpočátku nevinný fotbalový zápas tak vedl k válce zvané též stohodinová, která přibližně padesáti tisícům lidí vzala střechu nad hlavou a až šesti tisícům samotný život…
