Viděla ohořelou mrtvolu Hitlera, jehož chrup nesla v krabičce k identifikaci. V 97 letech zemřela tlumočnice sovětské kontrarozvědky
Narodila se do židovské rodiny v roce 1919, proslavila se jako prozaička, která psala o svých zážitcích ze sklonku 2. světové války. V týlu Rudé armády, jakožto členka sovětského tajného uskupení, kontrarozvědky SMERŠ, se účastnila v květnu 1945 pátrání po Hitlerovi. Jelena Rževská zemřela předevčírem ve věku úctyhodných 97 let.
Jelena Rževská se jako jedna z mála lidí dostala do sovětského archivu rady ministrů, který se jí otevřel až po četných intervencích. Své nejznámější dílo – Zápisky válečné tlumočnice – pak sepsala díky archivním dokumentům, které sama sepisovala a které našla v jinak nepřístupném archivu. Rževská pro své deníkové zápisy využívala i jiných dokumentů, aby své vzpomínky zpestřila a obohatila. Její vyprávění začíná v Moskvě v roce 1941 a postupně se spolu s autorkou přesouváme napříč Evropou, kterou postupovala Rudá armáda při osvobozování území zabraných nacisty. Vyprávění vrcholí ve zničeném Berlíně, kde Rževská se svou jednotkou pátrá po živém či mrtvém Hitlerovi.
Falešný Hitler
„Je časně ráno 4. května 1945. Nad Alexanderplatzem se zvedá zrůžovělý mlžný závoj. Dost to zebe. Uprostřed náměstí je cosi jako cikánské ležení – zbytky rozdrcené berlínské posádky.“ Rževská sugestivně popisuje zničený Berlín a postupně se dostává k vrcholu svých vzpomínek, kde popisuje nález mrtvoly Hitlera, jeho ohledání a sovětskou snahu smrt nacistického diktátora ututlat. Je zjevné, že v chaotických poválečných dnech panovaly ohledně Hitlerovy smrti stále velké otazníky. Rževská popisuje výpovědi několika svědků, kteří svorně tvrdili, že fühera ve bunkru neviděli, ale že slyšeli, že spáchal sebevraždu. Tyto informace se neustále opakovaly. „Nic hodnověrného,“ povzdychl si tenkrát nadřízený Rževské.
Ve vyprávění Rževské nechybí ani omyl, který bychom dnes pojmenovali jako klasické šíření falešných zpráv. Během prohledávání trosek kancléřství v samém srdci zničeného Berlína totiž Rževská popisuje, jak si jeden z příslušníků SMERŠe povšiml mrtvoly, která se nápadně podobala Hitlerovi. Celá scéna byla natáčena na film a než bylo vyjasněno, že jde o někoho zcela jiného, dostala se nahrávka do tisku. Západní média pak odhalily, že na filmu není mrtvý Adolf Hitler. Podobné historky jen přispívaly ke spekulacím a dezinformacím.
Ohořelá těla
Nalezení Hitlerovy mrtvoly pomohla náhoda. Muž, který je našel, původně o nálezu těchto těl nikomu neřekl, protože se nedomníval, že objevil nacistického vůdce a jeho novomanželku Evu Braunovou. V úvodu svých vzpomínek Rževská uvedla, že v Hitlerově bunkru objevila mimo jiné zprávu o smrti Benita Mussoliniho a jeho manželky. Mussoliniho i s manželkou po smrti pověsili hlavou dolů a bývalému diktátorovi zohyzdil rozbouřený dav tvář. Tuto pasáž si Hitler modře podtrhl, píše Rževská, a uvádí, že možná právě toto jej přimělo k rozhodnutí nechat své tělo a tělo jeho ženy Evy po sebevraždě nechat spálit. Ač je to jen její spekulace, je možné, že je pravdivá.
Těla Hitlera a Evy Braunové byla objevena zakopaná na zahradě před bunkrem, kde vznikl menší kráter zřejmě po výbuch granátu. V archivu pak Rževská zpětně dohledala zprávy, které její kolegové sepsali a odeslali do Moskvy. Všechny byly (ostatně jako většina obdobných zpráv) označeny jako přísně tajné. „Já, nadporučík Alexej Alexandrovič Panasov, a vojíni Ivan Dimitrijevič Čurakov a Jevgenij Serouch jsme v Berlíně, konkrétně na území Hitlerovy říšské kanceláře, poblíž míst, kde se našly mrtvoly Goebblese a jeho ženy, v těsném sousedství vchodu do Hitlerova krytu objevili a zajistili dvě mrtvá spálená lidská těla. Jedno ženské a jedno mužské,“ uvádí klíčová zpráva, kterou Rževská cituje. Kromě dvou těl objevili smeršovci v místě také mrtvoly dvou psů – německých ovčáků. Ovčáka, fenku Blondie a její štěně, které Hitler také otrávil. Z dokumentů, které Rževská prohlížela v kancléřství, vyplynulo, že si Hitler na psech vyzkoušel jed, který pak zabil i jej a jeho ženu. Ohořelá těla psů i Hitlera a Evy si smeršovci vyfotografovali a uložili je do spisu, který pak skončil v přísně tajném archivu. Přístup k němu nemá nikdo a ani fotografie se nikdy nedostaly na veřejnost. Činnost kontrarozvědky SMERŠ, k níž Rževksá náležela, byla přísně tajná.
Smrt špionům
Oddíly kontrarozvědky SMERŠ vznikly z přímého rozkazu Josefa Stalina 19. dubna roku 1943. SMERŠ je kryptonymem slovního spojení smerť špionam - tedy smrt špionům. Jednalo se o přísně tajné uskupení, což značila dvě malá ruská „s“ vepsaná na rozkazu, jenž je zřizoval - совершенно секретно neboli „přísně tajné“. Kontrarozvědka měla odhalovat antisovětské vlivy v Rudé armádě a vytvořit pokud možno nepropustnou frontovou linii pro agenty tajných služeb jiných států a bojovat proti „zrádcům a špionům.“ Smeršovci působili také na území Československa a unášeli z něj bývalé ruské emigranty, které Československo přijalo ve 20. letech coby uprchlíky ze Sovětského svazu, kteří utíkali před bolševismem. Je důležité říci, že Rževská svou činnost u smeršovců v podstatě nijak nepopisuje. Když však působila jako tlumočnice, je téměř jisté, že musela být přítomná také výslechům, které byly často kruté a probíhaly v utajených prostorách. Rževská tak odhalila jen část pravdy o svém putování s Rudou armádou.
Na její dílo je tak nutné dívat se s odstupem a v kontextu informací, které již o činnosti Rudé armády na osvobozovaném území máme. Podobný deník, jako Zápsiky válečné tlumočnice, zveřejnil také Michail Mondič, který coby tlumočník putoval s Rudou armádou, resp. smeršovci, z ukrajinského Chustu až do Prahy. Jemu se od smeršovců podařilo utéct a ve svém vyprávění popisuje sugestivně výslechy, které byl nucen (i z češtiny) překládat.
Rževská uvádí ale i to, co lze přijmout jako důležitý a pro další události významný fakt: díky utajení okolností Hitlerovy smrti se Sovětům podařilo vyvolat značný zmatek a pochyby o tom, že nacistický diktátor skutečně zemřel. Ještě mnoho let po válce kupříkladu věřila značná část americké veřejnosti myslela, že Hitler ve skutečnosti nezemřel, ale žije v utajení na neznámém místě.
