Umlčené milióny: Sovětský svaz a veteráni druhé světové války
Do Sovětského svazu se po skončení druhé světové války vrátilo 21–25 miliónů vojáků. Květiny, kterými je doma vítali, však brzo uvadly. Slzy žen oschly a plakáty oslavující jejich statečnost, jež měly během války za úkol udržet morálku obyvatelstva, byly rychle strhány. Místo toho nastoupilo mlčení.
Stalin si uvědomoval nebezpečí, které skýtaly milióny mužů navrátivších se domů a sdílejících stejné prožitky. Třiašedesát procent invalidů z celkového počtu téměř tří miliónů bylo shledáno práce schopnými, zbytku se dostalo zcela nedostatečné zdravotní i sociální péče. Ke zlepšení situace došlo až v roce 1965 po nástupu Brežněva k moci. Organizovat se mohli veteráni začít až v době perestrojky.
Historik Mark Edele hovoří v nové publikaci Sovětští veteráni druhé světové války: Kolektivní hnutí v autoritářské společnosti 1941-1991 o 25–27 miliónech sovětských obětí války, z toho 7,8 miliónu vojáků padlých v bojích. Rozměr ekonomického a sociálního rozvratu Sovětského svazu dokládá i fakt, že nacisté srovnali se zemí na 1700 měst a 70 tisíc vesnic po celé zemi.
Lékem pro traumatem stiženou společnost měla být v souladu s marxisticko-leninským učením práce. Zemědělci byli v krátké době nahnáni do kolchozů, inteligence byla znovu zastrašována a vysloužilí vojáci se měli místo vzpomínání rychle vrátit do pracovního procesu.
Tápání v přístupu k veteránům dokládají proměny oslavování Dne vítězství 9. května. Do roku 1948 připadalo na tento den volno, poté podle Edela jako by režim začal lidem vzkazovat, že jim za vítězství není nic dlužen. V rámci vzpomínání na válku dostal před vojáky přednost Stalin. To se prudce změnilo za Chruščova v 50. a na začátku 60. let.
Centrem propagandy se v důsledku změn vyvozených z XX. sjezdu stala komunistická strana. Situace téměř tří miliónů invalidů se však nezlepšila ani nyní. Penze byly zoufale nízké, mužům se nedostávalo zdravotní péče, pro třetí skupinu veteránů, již představovali menšinu a kteří byli označeni za neschopné práce, neměli k dispozici protézy.
Rétorika ospravedlňující zákaz sdružování vojáků se soustředila na hypotézu o neexistenci společných zájmů této skupiny. Na rozdíl od pracující třídy neměli společného nepřítele, totiž kapitalistu. V Sovětském svazu neměli být kým vykořisťováni, nebyl tedy důvod, proč by se měli organizovat. Kromě strachu z aktivizace silnějších opozičních proudů v zemi Sovětský svaz zároveň samozřejmě dlouhodobě postrádal na zabezpečení veteránů prostředky.
K prvnímu zakládání regionálních a místních buněk dostal vládou kontrolovaný Sovětský výbor veteránů zelenou až po Brežněvově nástupu k moci. Po znovuzavedeném omezení v roce 1975, kdy začala organizace po deseti letech sdružování nabírat na síle, se definitivně stala součástí občanské společnosti až v době perestrojky v 80. letech. Prostředků na podporu veteránů bylo v této době samozřejmě zapotřebí již nesrovnatelně méně než v letech těsně poválečných.
