Před 260 lety to maršál Daun nandal Prušákům u Kolína
Poté, co vyhrál u Štěrbohol, pruský král Bedřich (Fridrich) II. podrobil obleženou Prahu a v ní zablokovaná vojska stejně jako její obyvatele dělostřeleckému bombardování. Ve snaze ulehčit obležené metropoli Českého království postupoval rakouský polní maršálek Leopold Josef Maria hrabě Daun k Čáslavi.
Jeho sbor čítal 51 praporů pěchoty s 93 praporními děly, 42 granátnických rot, 167 jezdeckých eskadron a 60 děl v záloze, dohromady 35 000 pěšáků a 19 000 jezdců. Směrem na Plaňany postupoval Bedřich II. s 32 prapory pěchoty, 116 jezdeckými eskadronami, 62 praporními a 28 těžkými děly, celkem s 20 000 pěšáky a 14 000 kavaleristy. Rakušané tedy měli početní převahu.
Chrabří Rakušané
Zkušený, chladnokrevný a jasným úsudkem obdařený Daun si uvědomoval, že rozkaz vyprostit Prahu z obležení nemůže splnit, nesvede-li s vojskem pruského krále rozhodující bitvu. Ta se skutečně odehrála 18. června 1757 u Kolína. Již krátce po zahájení bitvy pochopil, že její rozhodující průběh se odehraje na pravém křídle.
Oba mohutné útoky Prusů zastavila palba císařského dělostřelectva, pěchoty a výpady granátníků. Situace se vyvinula tak, že některé prapory útočily pouze na bodák, jelikož vystřílely všechnu munici. Pruská kanonáda však zdecimovala především elitní vídeňský pluk Deutschmeisterů, jenž přišel i o plukovníka. O urputnosti bojů svědčí, že Hallerův pěší pluk se ztenčil ze 1460 na 144 mužů.
Mimořádnou chrabrostí prosluli císařští granátníci majora Jana hraběte Sora z pluku velmistra řádu německých rytířů. Ačkoli Soro utrpěl vážné zranění, neopustil bojiště a odnést se nechal, až když mu dělová koule utrhla pravou nohu pod kolenem. Toto hrdinství mu vyneslo povýšení na podplukovníka a Vojenský řád Marie Terezie.
Prusové nyní útočili podél celé bitevní linie se zaměřením na střed. Zároveň se urputně bojovalo o křečhořskou Doubravu, mající neobyčejný strategický význam. Na rozkaz generála Nádasdyho odtud rakouští hraničáři vypudili protivníka a úspěch korunoval zničující útok dragounů a kyrysníků, kteří také odehnali velitele pruského jezdectva generála Zietena, přezdívaného „Z křoví“.
Kritický moment
nastal, když pruský generál Seydlitz s dvěma pluky dragounů a kyrysníků smělým útokem rozprášil císařskou pěší divizi. Za to se dočkal povýšení na generálmajora a obdržel nejvyšší pruský vojenský řád Za zásluhy (Pour le Mérite).
Bedřich II., povzbuzen úspěchem Seydlitzova útoku, nařídil svým dvaceti jezdeckým eskadronám napadnout nepřítele a současně podnikl výpad pěchoty proti středu sestavy u Chocenice. Avšak tento nápor odrazila houževnatost rakouských vojsk. Krizi osobně zažehnal maršál Daun, pod nímž během bitvy padlo několik koní a on sám utrpěl dvakrát lehčí zranění.
O tom, jak mnohdy zatracovaní Rakušané uměli bojovat, vypovídá epizoda Hallerova pluku, jenž ještě před rozprášením Seydlitzovou kavalérií vystřílel do postupující pruské pěchoty pětadvacet salv, a když se protivníci ani pak nezastavili, dali jeho příslušníci na rámě zbraň a zaútočili tasenými krátkými šavlemi.
Bitva kulminuje
Bedřich II. se za každou cenu hodlal zmocnit výšiny Přerovský, již hájila Esterházyho brigáda, jež zůstala zcela bez střeliva. Na pomoc přispěchali císařští bubeníci, kteří duchapřítomně prořízli své bubny a v nich jako v koších přinášeli střelivo posbírané na bitevním poli od mrtvých a raněných.
Každou velkou a důležitou bitvu – a tou ta u Kolína opravdu byla! – neodmyslitelně provázejí různé historky a zkazky. Když se zteč pruské pěchoty nevydařila, Bedřich II. údajně tasil kord a s praporem v čele dal bubnovat k dalšímu, v pořadí už pátému útoku, což prý doprovázel zvoláním: „Vy holomci, snad si nemyslíte, že budete žít věčně!“ Na to měla následovat pohotová odpověď jakéhosi granátníka: „Veličenstvo, za těch padesát krejcarů žoldu toho bylo už dneska dost!“ Do útoku tak pruského krále následovalo stěží čtyřicet vojáků, a když za nimi dopadla dělová koule, rozprchli se i ti nejstatečnější. Bedřich II. to však jaksi nezpozoroval a hnal se sám proti rakouské baterii. Vrátil se teprve tehdy, když se ho jeho pobočník zeptal: „Sire, snad nechcete tu baterii dobýt sám?!“ Esterházy, postrádaje munici, útočil se svými pěšáky ze svahu proti Prusům na bodák.
Další útok v podvečer a další legenda
V 19 hodin přivítala útočící pruskou pěchotu palba Rakušanů, jimž však brzy došlo střelivo. Velitel Bottova pluku František Oldřich kníže Kinský tento deficit vyřešil tím, že se s pistolí v ruce zmocnil munice určené pro jiný pluk. Už už se zdálo, že císařští bitvu prohrají.
Nicméně do análů dějin rakouské armády se opět zlatým písmem zapsala císařská kavalérie. Nejenže sérií prudkých útoků vyprostila tísněnou pěchotu z nesnází, ale ještě nakonec završila bitvu oslnivým vítězstvím.
Ani v tomto případě je nemohla neokořenit další legenda, podle níž požádal plukovník Jacques François hrabě de Thiennes, velitel dragounského pluku de Ligne, Dauna o svolení k útoku. Maršál odvětil francouzsky: „Vždyť ti vaši dragouni nemají ani vousy.“ (Teče jim ještě mléko po bradě.) Následovala Thiennesova promptní odpověď: „Nemají vousy, ale mají zuby.“ Když pak stanul v čele svých jezdců s taseným palašem, opakoval Daunova slova a opepřil je výzvou: „Holobrádci, ukažte, že nepotřebujete vousy, ale zuby, abyste mohli kousat!“
Bez ohledu na to, zda jsou výše citovaná slova pravdivá, nebo ne, útok valonského pěšího pluku skončil úspěšně a strhl lavinu mohutné ataky ostatního rakouského jezdectva, jež pruské pěší prapory rozprášilo a způsobilo jim těžké ztráty, třebaže pruští kyrysníci se snažili zabránit zkáze vlastní pěchoty.
Pruská porážka
Bedřich II. na velitelském stanovišti u Nové Vsi pochopil, že bitva je prohrána, a se svým doprovodem opustil bojiště. Následujícího dne obléhání Prahy zastavil. Kupodivu však svému vítězství zpočátku nevěřil ani Daun.
Nastal čas počítání ran. Rakušané ztratili 359 důstojníků, 8629 příslušníků mužstva a 2741 koní, Prusové 396 důstojníků, 13 398 příslušníků mužstva, 22 praporů a 45 děl. Na rakouské straně padli dva generálové – svobodní pánové von Lützow a von Wolf –, na pruské generálmajor von Krosigk. Je zajímavé, že v Německu zapustil pocit ponížení z této porážky tak hluboké kořeny, že Adolf Hitler nechal po anšlusu Rakouska 12. března 1938 převézt z vídeňského Vojenskohistorického muzea všechny pruské prapory a standarty ukořistěné v bitvě u Kolína do Berlína.
Maršál Daun se za své zásluhy dočkal ocenění osobním listem Marie Terezie z 18. června 1758 a ještě předtím velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie při jeho první promoci 7. března 1758. (Tento řád vznikl právě na počest rakouského vítězství v bitvě u Kolína a dostat ho bylo snem každého důstojníka.)
