Druhá čínsko-japonská válka: Krvavá a u nás téměř neznámá předehra k druhé světové
Před čtyřiaosmdesáti lety, 30. března 1940, vyhlásili Japonci čínský Nanking novým hlavním městem Reorganizované národní vlády. Šlo o loutkový režim věrný Japonskému císařství, který se pasoval na "oficiální hlas" Číny. Ironicky to byl právě Nanking, kde Japonská císařská armáda ukázala, jaká zvěrstva je schopná a ochotná páchat. Dvě stě tisíc mrtvých civilistů, osmdesát tisíc žen znásilněno.
V noci na 7. července 1937 se skupina příslušníků japonské Kuantungské armády u mostu Marka Pola nedaleko Pekingu domáhala povolení ke vstupu do města Wan-ping. Chtěli najít pohřešovaného vojáka, čínská posádka jim ale vstup nepovolila. Tento banální incident se rozhořel v jednu z nejkrvavějších a nejbrutálněji vedených válek v moderních dějinách.
Přitom je kuriózní, že až do oficiálního čínského vyhlášení války zemi vycházejícího slunce 9. prosince 1941, dva dny po přepadení Pearl Harboru, se o konfliktu v ostrovním císařství mluvilo pouze jako o „čínském incidentu“, ačkoli v něm do té doby zahynuly milióny Číňanů a desetitisíce Japonců.
Staré proti novému
Čínská armáda tehdy vynikala ohromnou nesourodostí. Měla sice 1 788 000 vojáků, 182 pěších a devět jezdeckých divizí, 46 samostatných brigád a 28 samostatných dělostřeleckých pluků, ale jen tisíc děl, 70 tanků a 600 letounů, z nich 305 bojových, a válečné loďstvo o výtlaku 59 034 tun. Ústřední vládě Čínské národní strany (Kuomintangu) se sídlem v Nankingu však podléhalo pouhých 71 pěších a jedna jezdecká divize, deset samostatných brigád pěchoty, čtyři samostatné brigády a pět samostatných dělostřeleckých pluků v souhrnném počtu asi milión vojáků. Zbytek se řídil rozkazy nezávislých guvernérů provincií, kteří rozhodovali rovněž o vyzbrojování, což vedlo ke značné nejednotnosti výzbroje a organizace.
Na papíře sice vypadá počet divizí čínské armády impozantně (žádná jiná armáda jich v té době tolik neměla), jenže ve skutečnosti čítaly tabulkově 10 923 vojáků proti 21 945 v japonské pěší divizi, přičemž tohoto počtu dosáhlo směšných deset divizí, zatímco ostatní čítaly 4000 až 6000 mužů, a někdy dokonce tři tisíce, takže se početně rovnaly zhruba americkému pluku. Čínská armáda se doplňovala verbováním nápadně připomínajícím lov na otroky, při němž podle různých odhadů zahynulo půldruhého miliónu až tři milióny odvedenců!
Katastrofální počátek a nankingský masakr
Za výše uvedených okolností tedy není divu, že početně slabší, ale daleko lépe vycvičené a vyzbrojené japonské expediční síly se již 28. července 1937 zmocnily Pekingu, 11. listopadu Šanghaje a 13. prosince tehdejší metropole – Nankingu. Po jeho pádu následovaly orgie vraždění, během nichž podle různých odhadů zahynulo 155 332 až 430 000 Číňanů. Nejpravděpodobnější se zdá cifra tři sta tisíc, i když Japonci všechny tyto odhady pokládají za silně přemrštěné a podle jejich revizionistických autorů přišlo o život tři tisíce osob. Do análů se tyto tragické události zapsaly jako „znásilnění Nankingu“. Počet znásilněných žen kolísá od dvaceti do osmdesáti tisíc.
Podle Úřadu pro vojenské operace kuomintangské Národní vojenské rady vzrostl počet divizí japonských vojsk v Číně z 26 v roce 1937 na 58 v roce 1944. V témže období stoupl jejich početní stav z 832 000 na 1 856 000 vojáků. Podle plukovníka Takuširóa Hattoriho, bývalého štábního důstojníka Kuantungské armády, čítala koncem druhé světové války japonská vojska v říši středu 1 113 455 osob.
Esa ve vzduchu
Během „čínského incidentu“ se zrodila celá plejáda stíhacích es. Číňanům vévodil Liou Čch’-šeng s 10,58 vzdušného vítězství, následován Jüan Pchao-kchangem, Liou Čch’-sunem a Kchao Jou-čchanem, majícími shodně po osmi vzdušných vítězstvích. Číňané měli celkem šestnáct es včetně Čchin Šuej-tchina s 8,5, Wong Sun-šueje a Wong Pchan-janga se sedmi vzdušnými vítězstvími, což ovšem byli Američané čínského původu. Sovětský svaz se v „čínském incidentu“ pochlubil sedmi, podle jiných zdrojů jen třemi esy.
Japonsko se pyšnilo 27 stíhacími esy. V jejich čele stál Tecuzó Iwamoto se 14 vzdušnými vítězstvími. Celkem dosáhl v letech 1937 až 1945 údajně 202 sestřelů, pravda, nepotvrzených. Vynikající výsledky zaznamenali stíhači jak námořního, tak i armádního letectva, kteří se později proslavili v tichomořské válce.
Po vyhlášení války zemi vycházejícího slunce Čína vykazovala úhrnem sedm es. S jedenácti vzdušnými vítězstvími jim dominoval Lo Čch’. V Americké dobrovolnické skupině (AVG) generálmajora Claira Leeho Chennaulta, zvané „Létající tygři“ a pomáhající Číňanům, napočítali 19 es. Nejvíce mezi nimi zazářil Robert H. Neale s 13 sestřely.
„Všechno spal, všechno ukradni, každého zabij“
V letech 1941 až 1942 podnikli Japonci velké operace proti osvobozeným oblastem kontrolovaným komunisty. Řídili se při tom politikou „trojnásobného ničení“, vyjádřenou heslem: „Všechno spal, všechno ukradni, každého zabij.“ Během tažení páchali v masovém měřítku nepředstavitelná zvěrstva. V újezdním městě Ta-lien vyvraždili téměř veškeré obyvatelstvo, město Ši-lie vypálili, házeli lidi do roztopeného kotle, čemuž „humorně“ říkali „jízda vlakem“, nebo do kotle s vařící vodou, což byla pro změnu „jízda autem“. Dále párali Číňanům břicha, vyjímali vnitřnosti, nalévali do břicha petrolej, zapalovali ho a na válečných zajatcích nacvičovali bodákový útok.
„Čtyři rodiny“ a dezertující generálové
Kuomintangským režimem zmítala obrovská korupce, psalo se o „čtyřech rodinách“ (Čankajškově, Kchung Siang-siho, Sung C’-wenově a bratrů Čchen Li-fua a Čchen Ke-fua), jež ovládaly nacionalistickou Čínu. Reklamu vládnoucímu režimu rozhodně nedělal velitel amerických vojsk v Číně generál Joseph Stilwell, přezdívaný „kyselý Joe“ a hovořící čínsky, jenž generalissima Čankajška charakterizoval jako „tvrdohlavého, nevzdělaného, předsudky zkaženého a nadutého despotu“. Není tudíž divu, že popuzený generalissimus si vydupal jeho odvolání a nahrazení poněkud vstřícnějším generálem Wedemeyerem.
Na štíru to bylo i s morálkou vysokých kuomintangských vojenských činitelů. Roku 1941 přeběhlo k Japoncům dvanáct generálů i s vojáky, následujícího roku patnáct, a v roce 1943 dokonce dvaačtyřicet!
Těžce vydobyté vítězství
Zatímco v Pacifiku šli Hirohitovi vojáci roku 1944 na souši, moři i ve vzduchu od porážky k porážce, v říši středu slavili úspěchy. Na jaře zahájili ofenzívu, která jim přinesla větší strategické úspěchy než předchozí léta. Porazili přes sto kuomintangských divizí, dobyli americké letecké základny, město Čchang-ša a odřízli jihovýchodní Čínu od západní.
Teprve postupně se situace obracela ve prospěch Číňanů. Devátého září podepsali náčelník štábu čínské armády generál Che Jing-čchin a velitel japonských expedičních sil generál Jasudži Okamura v aule Ústřední vojenské akademie v Nankingu kapitulační listiny. Kuomintangská vojska se konečně radovala z bohaté kořisti, představované 534 tanky a obrněnými automobily, 12 446 děly, 29 822 kulomety, 685 897 puškami a karabinami, 1068 letouny, 235 bojovými loděmi a velkými zásobami munice a výstroje.
Repatriace japonských válečných zajatců a civilistů probíhala ve dvanácti přístavech do konce června 1946, přičemž bylo odsunuto 1 240 471 zajatců a 779 874 civilistů.
Bilance psaná krví
Ze všech účastníků druhé světové války snad u žádného není tak obtížné alespoň přibližně stanovit výši ztrát jako právě u nejlidnatější země světa. Citovaný Úřad pro vojenské operace Národní vojenské rady uváděl, že v období od 7. července 1937 do 31. května 1945 ztratila země vycházejícího slunce v čínsko-japonské válce 2 521 737 vojáků (1 179 774 padlých, 1 318 670 raněných a jenom 23 293 zajatých), kdežto Čína 3 177 973 (1 310 224 padlých, 1 752 591 raněných a 115 158 nezvěstných). Čínský demograf Che Pching-tchi ve svých Studiích o populaci Číny 1368–1953, vydaných v Cambridgi roku 1959, vyčíslil, že v důsledku bojové činnosti zahynulo a bylo raněno 5 787 352 čínských civilistů, z toho při bombardování Japonci zahynulo 335 934 a 426 249 utrpělo zranění.
Všechny údaje o ztrátách čínských civilistů považuje za silně přehnané ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov, jenž ve svém díle SSSR a Rusko na jatkách z roku 2013 vcelku logicky poukazuje na to, že japonské letectvo na rozdíl od amerického a britského nedisponovalo strategickými bombardéry, a jeho aktivitu navíc omezoval nedostatek pilotů. Pokud by propočty Che Pching-tchiho odpovídaly realitě, byly by výsledky japonského bombardování Číny srovnatelné s anglo-americkými nálety na třetí říši, což je krajně nepravděpodobné. Na druhou stranu se však úroveň čínské protivzdušné obrany s německou vůbec nedala srovnat.
Oběťmi pozemní bojové činnosti a válečných zločinů Japonců se stalo 5 015 169 civilistů. Tato čísla nezahrnují zemřelé následkem hladu, podvýživy (jichž umíralo mnoho ještě před vypuknutím války s Japonci), vyčerpání, nedostatku léků atd. Čínská lidová republika oficiálně vypočítává ztráty říše středu na dvacet miliónů mrtvých a patnáct miliónů raněných. B. V. Sokolov oceňuje ztráty Číny na 3,8 miliónu mrtvých s tím, že v důsledku přímé bojové činnosti zahynul milión čínských civilistů. Připouští ovšem další milióny nepřímých obětí.
Válečné úsilí říše středu
Podle japonských vládních propočtů zahynulo během „čínského incidentu“ 185 647 příslušníků císařské armády a po čínském vyhlášení války až do kapitulace dalších 202 958, celkem tedy 388 605. To je sice méně, než kolik přišlo o život japonských vojáků v boji proti Američanům, nicméně je zjevné, že osmiletý zápas Číňanů vázal početné nepřátelské pozemní síly a způsobil jim citelné ztráty.
Nelze opomíjet fakt, že Čína v letech 1937 až 1945 zmobilizovala 14 050 521 vojáků (bez příslušníků komunisty řízených a gerilových jednotek), čímž zaujala po SSSR a USA třetí místo mezi Spojenci. Zpřesněným počtem padlých (1 319 958) pak dokonce druhé místo po SSSR. Když se u nás připomínají různá výročí vztahující se k druhé světové válce, toto velké úsilí a nesmírné oběti vzdálené země zůstávají zcela ve stínu jiných, stokrát omletých událostí, nemohoucích se rozsahem s čínsko-japonskou válkou rovnat.
Spojenecká pomoc
Sluší se připomenout, že ve svém neštěstí Číňané nezůstali tak docela sami. Od 10. prosince 1941 do 4. července 1942 působila ve službách jejich letectva Americká dobrovolnická skupina, čítající 99 stíhacích letounů Curtiss P-40 Warhawk, jež podle amerických údajů zničila 297 japonských letadel (podle japonských 115) při vlastní ztrátě 73 letounů a 22 mrtvých letců. Podle závěrečné zprávy Armádní bojové ztráty a nebojová úmrtí ve druhé světové válce (7. prosince 1941–31. prosince 1946), vydané roku 1953, činily bojové ztráty americké armády v Číně 1840 osob, z toho 1204 mrtvé a z nich 983 bezprostředně padlých v boji.
Při leteckém zásobování Číny se zřítilo 594 spojeneckých letounů, což si vyžádalo životy 910 letců.
Na základě Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act) USA dodaly Číně 1378 letadel. Historici z ČLR tvrdí, že od 14. srpna 1937 do 30. srpna 1945 čínské letectvo uskutečnilo 18 509 bojových letů, účastnilo se 4027 leteckých bojů, sestřelilo 568 a poškodilo 599 japonských letounů. Pozemní vojska protivzdušné obrany za osm let války sestřelila 171 nepřátelských letounů a 324 poškodila. Čínské letectvo ztratilo 2469 (jinde je uvedeno 2468; někde jde patrně o tiskovou chybu) letounů, a to včetně ztrát na zemi. Je nesporné, že americké dodávky, jakož i výcvik personálu v USA výraznou měrou přispěly k růstu bojeschopnosti čínského letectva.
Vydatnou pomoc Číně poskytoval Sovětský svaz. Od listopadu 1937 do ledna 1942 jí dodal 1285 letounů, 1600 děl, 82 střední tanky a 14 000 kulometů. V polovině února 1939 zde pracovalo a bojovalo 3665 sovětských vojenských specialistů. Zahynulo 227 dobrovolníků. Závěrečného tažení proti japonské Kuantungské armádě v srpnu a září 1945 se zúčastnily sovětské ozbrojené síly, které při osvobozování severovýchodní Číny a Mandžuska ztratily 29 902 osoby, z toho 9272 nenávratně.
