Před 590 lety husité slavně zvítězili u Tachova
Papež Martin V. využil roku 1427 svárů mezi husity k vyslání legáta do Německa a k vyhlášení třetí křížové výpravy proti stoupencům kalicha. Bartošek z Drahonic tvrdil, že shromáždil asi 80 000 jezdců a stejný počet pěšáků u hranic západních Čech, podle Hermana Cornera dokonce dvě stě tisíc. Takové cifry jsou ovšem na hony vzdáleny realitě. Současní odborníci se přiklánějí k desetkrát nižšímu počtu.
Do čela křižáků se postavil sám legát, anglický kardinál Jindřich Beaufort, jakož i Fridrich Bavorský a míšenští markrabata. V červenci toto vojsko vpadlo do Plzeňska, kde se nalézalo nejvíce katolíků, a kde tudíž křižáci doufali najít podporu obyvatelstva.
Bezhlavý úprk
Nenadálé nebezpečí zapůsobilo na pražany natolik, že zapomněli na rozepře a ihned se spojili s tábority a sirotky. Vyrazili k Rokycanům proti společnému nepříteli. Podle výše zmíněného Bartoška z Drahonic měli 16 000 pěšáků, 1500 jezdců pod velením Prokopa Holého a mnoho děl a válečných vozů. Evangelický historik Zachariáš Theobald souidil, že Prokop Holý disponoval jen 10 000 bojovníky a 200 vozy.
Když se to křižáci tábořící u Stříbra dozvěděli, vyslali asi 300 jezdců pod velením Jindřicha z Plavna napřed na výzvědy, hodlajíce postupovat za nimi. Druhého srpna ráno zapálili své ležení a vytáhli za nejbližší návrší.
Avšak čím dále postupovali, tím víc je opouštěla kuráž, již si předtím vybíjeli na bezbranných lidech. Pouhé vědomí, že se mají utkat s husity, je naplnilo natolik panickou hrůzou, že se po krátkém pochodu obrátili na útěk, aniž by nepřítele vůbec spatřili, směrem k Tachovu, kde se nacházel papežský legát, kardinál Jindřich. Ten, když viděl zbabělost křižáků, začal jim i jejich knížatům důrazně domlouvat, díky čemuž se mu podařilo alespoň část vojska zastavit. Poté zbavil arcibiskupa trevírského Otu ze Ziegenheimu velení a odevzdal falckému falckraběti Janu Bavorskému praporec s obrazem Ukřižovaného, čímž popudil ostatní knížata, a donutil ho obrátit se opět proti Čechům.
Porážka bez boje
Když mělo ráno 4. srpna německé vojsko od Tachova znovu vytáhnout do pole, ukázalo se, že v noci většina jezdců i pěšáků uprchla, a zbývající síly byly natolik nedostatečné, že na nějakou bitvu neměly ani pomyšlení. Toto přesvědčení je natolik demoralizovalo, že pranic nedbali proseb kardinála, jenž je nabádal, aby byli pamětlivi cti papežských a říšských korouhví a kříže. Nebohému kardinálovi nezbylo než zbabělcům spílat a strhat jejich korouhve, zatímco husité se valili od Rokycan.
Když se cestou dovídali, jaká panika vypukla v protivníkových vojích, pospíšili za nimi, dohnali je u pomezního lesa a zmocnili se nemalé kořisti. Tažení tedy skončilo fiaskem, neboť křižáci vyklidili pole bez boje. Prokop Holý dobyl Tachov 11. srpna, přičemž padl rytíř Kamrovec a padesát jeho českých a německých vojáků. Ulice, kudy husité do města vpadli, nese dodnes název Krvavá, což vypovídá o mnohém. Tři dny nato složila zbraně posádka hradu. Páni Vilém Švihovský a Jindřich Žito z Jivian se 1400 muži se ocitli v zajetí sirotků, kteří se zmocnili několika pušek, zejména veliké pušky plzeňských zvané Chmelík.
Dobytím Tachova získali Češi důležitou bránu k pohraničnímu pohoří, jež spolu se Stříbrem a Domažlicemi tvořila mocnou hradbu proti novým útokům z Německa. Husité proto Tachov znovu důkladně opevnili a umístili v něm sirotčí posádku pod velením Buzka ze Smolotyl.
