Před 80 lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel Československé republiky a její první prezident
Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně v chudé rodině polopgramotného Josefa (Jozefa) Masárika a Terezie, rozené Kropáčkové. (Jedna z více hypotéz pokládá za jeho biologického otce bohatého židovského továrníka Nathana Redlicha.) Na přímluvu místního děkana, jemuž neunikly chlapcovy výjimečné duševní schopnosti a talent, ho rodiče poslali do nižší reálky. Padlo rozhodnutí, že se po škole v Hustopečích stane učitelem.
Místo toho nastala dvouletá odmlka, kdy se Masaryk v metropoli habsburské monarchie Vídni sice učil strojním zámečníkem, ale brzy učení opustil. Stal se učedníkem v panské kovárně v Čejči, ale posléze se dostal na německé gymnázium v Brně.
Vzpurný pracháč
Nadanému Masarykovi šlo učení natolik výborně, že obdržel stipendium, a ještě k tomu si sehnal místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera, což mu umožnilo podporovat od roku 1868 na studiích rovněž bratra Ludvíka.
Dostal se však do střetu s vedením gymnázia kvůli odmítnutí účastnit se povinné školní zpovědi. Dočkal se za to vyloučení z gymnázia, ale žádnou tragédii to pro něj neznamenalo. Naopak to nepochybně ovlivnilo jeho budoucí vypjatý antiklerikalismus. „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie,“ tak znělo jeho heslo. Masarykova patrona a zaměstnavatele Le Monniera přeložili do Vídně a on ho následoval.
Intenzívní studium
Od listopadu 1869 studoval Akademické gymnázium, Zaměřil se hlavně na cizí jazyky a filozofii a roku 1872 odmaturoval. Poté se zapsal na vídeňskou filozofickou fakultu na obor filologie. Projevoval mimořádné nadání pro cizí jazyky. Postupně ovládl němčinu, angličtinu, francouzštinu, ruštinu, italštinu, polštinu, srbocharvátštinu, a jak se tehdy u humanitně vzdělaných lidí rozumělo samo sebou, také řečtinu a latinu.
Po smrti svého mecenáše šikovný Masaryk nezůstal bez ochrany, naopak, dokonce si ještě polepšil, neboť bleskově našel nové místo u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876 univerzitní studia ukončil a vydal se do ciziny. Procestoval Itálii a Německo, kde na univerzitě v Lipsku strávil rok. Kromě prohloubení vzdělání zde v červnu 1877 poznal svou budoucí choť Charlottu Garrigue, dceru bohatého newyorského podnikatele, a v srpnu před odjezdem domů se s ní zasnoubil. Z úcty k ní přidal ke svému jménu její příjmení.
Výjimečná osobnost
Po návratu do Vídně Masaryk usiloval o zajištění nezávislé existence, pro což se mu jako optimální jevilo získání docentury. Avšak jeho záměry zkomplikovala zpráva o Charlottině zranění, a proto se vypravil do USA, kde snoubenci 15. března 1878 uzavřeli sňatek. Vrátili se do Vídně a Masaryk v září 1878 podal habilitační práci se zaměřením na otázku sebevraždy, jejíž knižní vydání v roce 1881 se setkalo s velkým ohlasem.
V květnu 1879 se mladým manželům narodila první dcera – Alice –, o rok později syn Herbert a v roce 1886 další syn a budoucí ministr zahraničí: Jan, jehož tragická smrt 10. března 1948 dodnes vyvolává dohady.
Do Prahy, kde přijal místo na univerzitě, Masaryk s rodinou dorazil roku 1882. Naprosto se vymykal zavedeným a zkostnatělým stereotypům. Nevyhýbal se ani dosud tak tabuizovaným tématům, jako byla prostituce, sociální problematika a další. Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis Athenaeum, v němž dal Gebauerovi prostor ke zpochybnění pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Tím si znepřátelil část české veřejnosti.
Masaryk nyní soustředil své aktivity na politiku. Nový politický směr, který on a jeho stoupenci (J. Kaizl, K. Kramář a J. Herben) představovali, nazval realismem. Herben o něm později napsal knihu Chudý chlapec, který se proslavil. Roku 1891 se s mandátem za mladočechy dostal do říšské rady, odkud po dvou letech zejména z rodinných důvodů odešel. Roku 1907 se však opět vrátil a poslanecký mandát mu zůstal až do roku 1914.
Činorodá devadesátá léta
V roce 1895 Masaryk vydal spisy Česká otázka, Naše nynější krize a Jan Hus, v následujícím roce díla Karel Havlíček, Moderní člověk a náboženství a Otázka sociální. Roku 1897 ho jmenovali profesorem Karlo-Ferdinandovy univerzity.
V roce 1899 se angažoval v polenském případu, takzvané hilsneriádě. Po odsouzení Leopolda Hilsnera za rituální židovskou vraždu devatenáctileté švadleny Anežky Hrůzové sice prosadil revizi procesu, ale zároveň se stal terčem nenávistné antisemitské kampaně v tisku i na univerzitě. Jeho nebojácné vystupování mu vyneslo v židovském společenství vynikající renomé a jeden kibuc v Izraeli, kde se TGM dodnes těší velké úctě, nese Masarykovo jméno.
Prezident Osvoboditel
Po vypuknutí první světové války TGM učinil nejdůležitější krok ve své dosavadní kariéře. Rozhodl se bojovat proti habsburské monarchii a usilovat o vytvoření samostatného československého státu. Ještě před koncem roku 1914 odcestoval do Itálie, od roku 1915 působil ve Švýcarsku a později ve Francii. Roku 1916 vyjednával v Británii, v následujícím roce a v dubnu 1918 v Rusku a posléze ve Spojených státech. Všude bohatě zúročil své jazykové znalosti.
Spojenci zpočátku s rozbitím Rakousko-Uherska vůbec nepočítali. Pro vznik nového státu Masaryk získal amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Dohodové mocnosti se k této ideji přiklonily až po vystoupení československých legií, u jejichž zrodu TGM stál. Není tedy divu, že po vyhlášení Československé republiky se Masaryk stal jejím prvním a dodejme, že značnou částí veřejnosti uznávaným prezidentem. Po návratu do vlasti hlásal heslo: „Tábor je náš program.“
Nelze ovšem nevidět ani některé chyby, jichž se dopiustil. Patrně hlavní představovala naprosto scestná koncepce československého národa a jazyka, takzvaný čechoslovakismus, k němuž se vedle něj hlásili další „mužové 28. října“: Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik a Vavro Šrobár. Na Slovensku se tato idea nikdy neujala a zapříčinila narůstající rozkol mezi oběma západoslovanskými národy.
Po válce TGM dokončil paměti Světová revoluce, vznikly Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Plánoval dopsání třetího dílu práce Rusko a Evropa, jenže státnické povinnosti a zdravotní stav mu to nedovolily. Opakovaně byl zvolen prezidentem ČSR v letech 1918, 1920, 1927 a 1934, ale v tomto posledním roce se jeho choroba již natolik zhoršovala, že 14. prosince 1935 abdikoval. Dožíval na zámku v Lánech, kde 14. září 1937 zemřel.
Mimo jakoukoli pochybnost patří k nejvýznamnějším osobnostem naší moderní historie. Neúprosný boj za pravdu, čestné jednání, neúplatnost spolu s ušlechtilým vzezřením a oduševnělou tváří mu získaly takovou autoritu, jaké se žádný náš pozdější prezident netěšil. Dokázal si získat úctu širokých vrstev obyvatelstva a respekt měl i v zahraničí. Takoví státníci se věru nerodí často. Tož, jak s oblibou říkával Moravan Masaryk, nechme se překvapit, zda mu příští prezident České republiky dosáhne alespoň po kotníky.
80. výročí úmrtí TGM se věnujeme i v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 14. září.
