Úspěšného stavitele záchodků nechala zavřít do blázince. Sama žila v luxusu
Následující případ nekončí smrtí, jak je v této rubrice zvykem, nýbrž šílenstvím. Přesto stojí za zaznamenání. Vypovídá totiž o nejtemnějších koutech lidské duše.
Jeho smutným hrdinou je inženýr Theodor Procházka, „stavitel známých pražských záchodků“. Dosud velmi úspěšný muž, jenž se „po delším pobytu v cizině vrátil do Čech, maje v úmyslu založiti zde několik podniků, především však postaviti v Praze veřejné záchodky, což se mu také podařilo uskutečnit“, zvěstuje svým čtenářům Národní politika v dubnu 1901, s tím, že „podnik záchodkový co do rentability se pěkně osvědčil.“
Ještě dřív však, než mohl na síti pražských záchodků zbohatnout, podal si inženýr Procházka inzerát za účelem seznámení – a skutečně záhy objevil tu pravou, alespoň se v tu chvíli domníval, že je tou pravou, a zakrátko se konala svatba.
„Leč manželství toto nebylo šťastným; společenské názory a osobní poměry manželčiny nebyly s to poskytnouti Th. Procházkovi duševního klidu a míru,“ netají se list nijak tím, kde vidí příčinu manželského nesouladu.
Věci však byly, zdá se, mnohem složitější. U Theodora Procházky se začaly projevovat známky duševní choroby. „Procházka měl již koncem roku 1889 fixní ideu, že podařilo se mu v rokli u Větrušic nalézti velice vydatné ložisko platiny, uhlí a zlata. Nálezu svému přikládal cenu několika miliard. Když však odborníci, jimž odevzdal své minerálie z dolů větrušických k prozkoumání, vyslovili se o drahocennosti jejich záporně, považoval Procházka odborníky tyto za úhlavní své nepřátele.“
Pocit, že ho chce každý jen o nalezený poklad tak nebývalé hodnoty připravit, přerostl posléze v duší nebohého inženýra do nedůtklivého stihomamu, jenž se přirozeně obracel proti nejbližšímu člověku, tedy manželce, s níž sdílel domácnost. Mezi oběma docházelo k nepěkným výstupům. A „pí Procházková vidouc, že to s rozumem jejího manžela není v pořádku, vyslovila se příbuzným jeho, že s ním žíti nebude, protože se ho bojí.“
A pak se to stalo.
Theodor Procházka navštívil 26. února 1889 jednoho z pražských notářů – a v jeho přítomnosti podstoupil úředně „všechna práva, jež mu příslušela z podniku záchodkového do neomezeného vlastnictví své manželky – a hned na to byl dán do ústavu choromyslných v Dobřanech, ježto objevily se u něho už zcela neklamné známky šílenství.“
Taková rychlost příbuzné zarazila a kurátor nemocného inženýra podal záhy na Procházkovu ženu žalobu. Požadoval, aby byl inkriminovaný notářský zápis prohlášen za neplatný, ježto pořizovatel byl v okamžiku podpisu nesvéprávný.
Soudní sport trval sedm let. Vyslechnuto bylo na 150 svědků, až zemský soud v Praze žalobu na paní Procházkovou zamítl. Rozsudek v následujících měsících potvrdily i soudy vyšší instance. Theodor Procházka podle nich dobře věděl, co činí.
Všechny díly seriálu České mordy si přečtěte zde >>>
A dostalo se mu za to, alespoň dle listu, trpké odměny. Záchodky totiž prosperovaly a vůbec nemálo Procházkově choti vydělávaly. „Záchodky ony byly od prvního roku natolik lukrativní, že stačily nejen na splácení úroků, nýbrž i zapůjčeného kapitálu“, uvádí dále Národní politika, „přece však nepřispěla manželka jeho na výživu svého manžela po pět let ani krejcarem, takže ubohý šílenec musil živořit na útraty zemské. V té době, kdy původce výnosné myšlenky strádal a trpěl v blázinci – žila jeho manželka, jak se nám sděluje, v nádheře a poměrech přímo luxuriosních.“
O tom co byla Procházkova žena zač, vypovídá podle redaktora (pravda, poněkud zaujatého) i následující postřeh: „Když stařičký, 83letý otec Procházkův přišel ji kdysi požádat jen o maličkou podporu – osopila se na vetchého starce zpupně: Marš dědku, jdi žebrat! A kmet, jehož syn udělal ji šťastnou a bohatou, nežádal a neprosil už více nic.“
Tolik smutný příběh zcestovalého stavitele pražských záchodků inženýra Procházky.
