Rakouský císař měl žasnout nad bohatstvím Ruska aneb Jak vznikala slavná Potěmkinova vesnice
Je-li něco vykreslováno v lepším stavu, než je tomu ve skutečnosti a je tak zastírán pravdivý a skutečný stav věci, říká se tomu stavění Potěmkinovy vesnice. Řada zemí z bývalého tzv. východního bloku včetně České republiky s tím má bohaté zkušenosti. Mnoho příkladů (například domy s opravenou fasádou jen na jeho části viditelné z ulice) je u nás viditelných dodnes.
Pojmenování „Potěmkinova vesnice“ je odvozeno od jméno vojevůdce, diplomata, blízkého přítele (a údajně i milence) ruské carevny Kateřiny II. Veliké Grigorije Alexandroviče Potěmkina-Tavričeskijského. Tento neoficiální a organizačně velice schopný „vicekrál“ či „vicecar“ Ruska se narodil 13. září 1739 a zemřel před 226 lety, právě 5. října 1791. Tedy dle starého juliánského kalendáře, který byl v Rusku současným gregoriánským nahrazen až v roce 1918.
Odbočkou k Potěmkinovi budiž řečeno alespoň to, že přes své organizační a diplomatické schopnosti po celý svůj život trpěl častými dlouhodobými depresemi, stavy naprosté apatie a únavy. Tato období někdy trvala i několik měsíců a po celou tuto dobu se Potěmkin prý vždy oddával náboženskému mysticismu, opíjel se, odmítal se mýt a převlékat.
A byl to právě Potěmkin, kdo v roce 1787 pozval carevnu Kateřinu II. na velkou inspekční cestu z Petrohradu na Krym. Jednak se chtěl před ní blýsknout, protože v tu dobu byl už několik let faktickým vládcem Novorossijska, jež zahrnovalo obrovské (a ještě pár let předtím takřka neobydlené) území okolo Černého moře, z něhož chtěl z něj udělat nejbohatší ruskou provincii. Druhý důvod měl být strategický a politický.
Doprovod Kateřině II. totiž měl dělat rakouský císař Josef II. (a řada diplomatů a vojenských činitelů) a společná cesta na Krym měla být součástí diplomatických příprav pro společný útok obou mocností na Osmanskou říši. A dlouhá po cesta po rozlehlé Rusi měla hostům nabídnout pohled na bohatství, rozkvět a sílu carského impéria.
Takto zamýšlená demonstrace moci a síly se připravovala několik let. Na každém místě, kde měla carevna a její početný doprovod nocovat, bylo nutné vystavět palác, opravit cesty a odklidit vše, co by budilo nelichotivý dojem. Avšak patřičný obsah pokladny, který by vše pokryl, nemohl zajistit ani schopný Potěmkin.
Nezdar si však nepřipouštěl a hledal cestu, jak z této prekérní a ostudou zavánějící situace vybruslit. Pozval si proto z Petrohradu skupinu čtyřiceti malířů, zběhlých v tehdy módní tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél cest nebo řece Dněpru, po němž se státnická družina přepravovala, namalovali kulisy vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali písně.
Fígl spočíval v tom, že stáda předváděná zahraničním delegacím byla jedna a tatáž a v noci, zatímco panstvo spalo, byla hnána desítky kilometrů na jih na další planiny. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovaly tak před panovnicí několikrát. Po cestách jely vozy naložené pytli s obilím (ale jejich skutečným obsahem byl písek), před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané vojáci z Potěmkinových armád. Ve vsích byly opraveny jen domy na hlavních třídách, zbytek tvořily kulisy. Mezi staveními, ve kterých se carevna a její doprovod stavili, vždy rotoval omezený počet týchž pečených hus.
O tom, že tyto vsi či kulisy nebyly jen fikcí pozdějších historiků, svědčí i zápisky samotného rakouského císaře Josefa II., který svou zahraniční cestu označil za „halucinaci“. Přes nepovedený vnější dojem však diplomatický záměr Rusů slavil úspěch. Následná rusko (rakousko) – turecká válka skončila porážkou Osmanské říše a samotný Potěmkin byl pověřen, aby zahájil mírová jednání s Turky. Mírové konference se však již neúčastnil. Byl ve špatném zdravotním stavu a při cestě v jihozápadní oblasti svých držav (dnes na území Rumunska či Moldávie) Potěmkin zemřel. Podle lékařských zpráv příčinou jeho smrti byla perforace žlučníku.
