Karibská krize: Před 60 lety se svět ocitl na pokraji jaderné apokalypsy
Koncem padesátých let minulého století se první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a předseda rady ministrů SSSR Nikita Sergejevič Chruščov ocitl pod palbou kritiky Komunistické strany Číny, jejíž radikální vedení mu vyčítalo, že si ve vztahu k „prohnilému“ Západu nepočíná náležitě energicky.
„Kukuřičný dědek“ Chruščov se rozhodl ostří této kritiky otupit energickým krokem. Nechtěl sice vyvolat krizi, ale jenom přimět konkurenční Západ, aby přistoupil na některé jeho návrhy, a zároveň si tak zvýšit vlastní prestiž. Chruščovův krok však vyústil v jednu z nejvážnějších krizí v dějinách studené války. Co bylo její příčinou?
Američané vehnali Kubu Sovětům do náruče
Po vítězství kubánské revoluce v roce 1959 se nakrátko dostala k moci liberálně demokratická skupina vedená prezidentem Manuelem Urrutiou, již ovšem během téhož roku odstavila mnohem radikálnější skupina bratrů Castrových. Ačkoli Fidel Castro se zpočátku k marxismu-leninismu vůbec nehlásil, politika Spojených států amerických, jež ve vztahu k „ostrovu svobody“ mnohdy připomínala pověstného slona v porcelánu (přerušení diplomatických styků, hospodářské embargo, vyloučení Kuby z Organizace amerických států, invaze na Playa Girón, pošlapávající veškeré principy mezinárodního práva), urychlila sbližování nového, revolučního režimu se Sovětským svazem a vedla k vyhlášení socialistického charakteru kubánské revoluce.
Vzájemná jednání přiměla v květnu 1962 k rozhodnutí sovětského vedení k dislokaci sovětských vojsk na „ostrově svobody“. Tak se zrodila supertajná operace „Anadyr“, považovaná za jeden z největších vojenských přesunů po druhé světové válce.
Rusové v Novém světě!
Během léta probíhalo skryté rozmístění sovětských vojsk na Kubě. Nutno poznamenat, že sovětské vedení nijak netroškařilo. Na „ostrově svobody“ rozmístilo 43 000 vojáků – a to původně počítalo dokonce s jedenapadesátitisícovým kontingentem! Uskupení se nazývalo Skupina sovětských vojsk na Kubě (Agrupación de Tropas Soviéticas emplazada en Cuba).
Prvním a z vojenskopolitického hlediska také nejvýznamnějším velitelem byl armádní generál a veterán Velké vlastenecké války, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu Issa Alexandrovič Plijev.
Velitelství této skupiny se nacházelo v kubánské metropoli Havaně. Jeho nejdůležitější součást představovala 51. raketová divize generálmajora Igora Stacenka se 7956 příslušníky, tvořená pěti raketovými pluky. To činilo zhruba 160 nukleárních bojových hlavic. Další součásti kontingentu tvořily dvě divize protivzdušné obrany, dva pluky balistických raket a čtyři pluky motostřelecké, po jedné brigádě rychlých raketových člunů a ponorek, jeden vrtulníkový pluk, dva pluky středních bombardérů Il-28, jeden pluk tehdy moderních a výborných stíhaček MiG-21 a transportní letouny. Revoluční ozbrojené síly Kuby (FAR) tehdy čítaly skoro 270 000 vojáků.
Rakety věčně neutajíš
Šestnáctého října 1962 dostal prezident USA John Fitzgerald Kennedy letecké snímky základů odpalovacích zařízení pro sovětské rakety na Kubě. Ministerstvo obrany počítalo s 42 jadernými raketami schopnými zasáhnout jakékoli místo na americkém teritoriu, jež zde už byly nebo teprve budou instalovány.
Nastal poprask. Chruščovův kalkul, že Američany postaví před hotovou věc, nevyšel, jelikož Kennedy 22. října prohlásil v energickém televizním projevu, že „Spojené státy půjdou kdykoli a kamkoli, aby bránily svobodu“, a sdělil, že s okamžitou platností uvalí na Kubu námořní blokádu. Moskvu vyzval ke stažení raket pod dohledem komisařů Organizace spojených národů. Situace se vyhrotila na ostří nože.
Rozumný kompromis
Třiadvacátého října Chruščov sice americké ultimátum odmítl, ale nakonec zvítězil jeho zdravý selský rozum. O tři dny později oznámil ochotu přijmout Kennedyho podmínky za předpokladu, že USA se zavážou v žádném případě Kubu nenapadnout. V dopise z následujícího dne požadoval, aby současně s odstraněním sovětských raket došlo k demontáži amerických raket v Turecku, jenže Kennedy odmítl jednat pod nátlakem.
Osmadvacátého října Chruščov na americké podmínky přistoupil a rakety nechal během měsíce demontovat. Dvacátého listopadu Američané ukončili námořní blokádu Kuby a USA se zavázaly, že ji nenapadnou. Karibská krize, zvaná též kubánská, říjnová nebo raketová, skončila a svět balancující na hraně termonukleární katastrofy si ulehčeně oddechl.
Krize uspíšila Chruščovův pád
Zhodnotíme-li všechna pro a proti, karibská krize nedopadla pro Chruščova právě nejpříznivěji. Jeho četní oponenti nazvali instalaci jaderných raket na Kubě „nebezpečným politickým avanturismem“ a nemýlili se. Nebylo přece neočekávané, že USA si nenechají jejich přítomnost v těsném sousedství líbit. Instalace telefonní „horké linky“ mezi Washingtonem a Moskvou po skončení krize se stalo symbolem snahy obou supervelmocí předejít globálnímu konfliktu s nedozírnými následky pro veškeré lidstvo.
Ruští vojáci na Kubě zůstali 31 let…
… tedy o osm let déle než u nás. Během karibské krize zde podle čerstvě odtajněných materiálů zahynulo a zemřelo z nejrůznějších příčin 64 sovětských vojáků. Již v roce 1963 se jejich kontingent na „ostrově svobody“ smrskl na 17 000 osob a za Brežněva sovětskou vojenskou přítomnost ztělesňovala už pouhá brigáda o třech tisících vojáků. V souladu s touto redukcí došlo k přejmenování uskupení na Skupinu sovětských vojenských specialistů na Kubě. Vojáci se podíleli na budování protivzdušné obrany a výcviku příslušníků Revolučních ozbrojených sil, jež v době největšího vojenského angažování Kuby v Africe byly v poměru k počtu obyvatel nejpočetnější v Latinské Americe. Poslední vojáci ze zbylého kontingentu 2000 osob Kubu opustili 16. června 1993.
