Před 500 lety přibil Martin Luther na dveře kostela ve Wittembergu 95 tezí
Stalo se tak 31. října 1517. Martin Luther (10. listopadu 1483 Eisleben–18. února 1546 tamtéž), hlavní představitel německé měšťanské reformace a zakladatel německého protestantismu, jenž po něm nesl název luteránství, ve Wittembergu působil od roku 1508 jako profesor teologie na místní univerzitě. Předtím studoval v letech 1501 až 1506 na univerzitě v Erfurtu.
Lutherových 95 tezí vyzývalo k veřejné disputaci o podstatě odpustků, což v době sílícího proticírkevního hnutí získalo širokou odezvu po celém Německu. Svým aktem Luther navázal již na dřívější kritiku církve, mimo jiné i na Jana Husa a středověkou mystiku Johannese Taulera. Svým učením vyjádřil nespokojenost nižší šlechty, měšťanstva i sedláků se společenskými a církevními poměry.
Proti dogmatům i papeži
Luther odmítal základní dogmata církve, jakož i celou její organizaci, nezbytnost církve coby prostředníka mezi člověkem a Bohem a za jedinou cestu spasení vyhlásil víru (sola fide) a za její jediný zdroj bibli. Zavrhoval papežskou nadvládu nad křesťanstvem a dožadoval se samostatnosti německé církve.
To mu vyneslo obvinění z pokračování v husitských bludech, ale Luther se k Husovi zcela otevřeně přihlásil, zvláště pak k jeho učení o církvi. Jeho rozchod s církví vyvrcholil roku 1520, kdy vydal stěžejní náboženské spisy, za což se od papeže dočkal klatby. Na říšském sněmu ve Wormsu v roce 1521 odmítl před Karlem V. své teze odvolat. Saský kurfiřt Fridrich III. Moudrý se ukázal být hoden svého přízviska, neboť buřičovi umožnil útěk na hrad Wartburg, kde Luther nezahálel a přeložil bibli do němčiny, čímž položil základy německého spisovného jazyka.
Reformace ano, revoluce ne
Po roce 1522 Luther vystupoval proti svým radikálním následovníkům, jako například protestantskému teologu Karlstadtovi, a rezolutně se postavil proti revolučnímu, násilnému vyústění reformace ve strašlivé německé selské válce z let 1524 až 1526, která si vyžádala asi sto tisíc lidských životů.
Po roce 1525 ztrácela luteránská reformace mnoho z někdejších progresívních rysů. Luther se snažil dokázat, že světská moc je povinna hájit existující řád dokonce i zbraněmi. Po potlačení selské rebelie, v letech 1526 až 1528, se Luther zabýval organizováním reformované církve v Sasku. Luteránské zemské církve posilovaly na jednotlivých územích moc knížat. Luteránský katechismus z roku 1529 vychovával věřící k pasívní podrobenosti absolutnímu vládci.
Nový zákon nad Starým
Jako teolog vytvořil Luther kristocentrickou teologii, jež vyzdvihovala Nový zákon nad Starý, autoritu evangelia nad autoritu zákona a spojovala důraz na vnitřní subjektivní přesvědčení a víru s učením o predestinaci. Lutherovo přesvědčení o neslučitelnosti křesťanské víry s aristotelskou filozofií však odloučilo filozofii od teologie. V protestantských zemích se tudíž rozšiřoval prostor pro rozvoj emancipační ideologie měšťanstva a jí odpovídající filozofie.
Nesmírný vliv nejen na německé, ale i evropské morální vědomí měla Lutherova etika svědomí, vysvobozující oblast mravnosti z nadvlády katolické církve. Právě touto etikou ospravedlnil Luther své památné rozhodnutí neodvolat před wormským sněmem.
Reformátor, ale také fanatický židobijec
Lutherova etika posvěcovala i politicky protestantský odpor proti nastupující protireformaci. Luther kritizoval feudální a klerikální parazitismus jako asociální a nekřesťanský. Argumentoval biblickým „kdo nepracuje, ať nejí“. Rozvinul zároveň protestantský étos práce. Je pokládán za nejvýznamnějšího představitele etiky v Německu před Immanuelem Kantem. Do historie se zapsal též jako reformátor v oblasti jazyka, vzdělání, hudby i školství.
S manželkou Kateřinou z Bory, jeptiškou, jež kvůli němu utekla z kláštera, zplodil šest dětí.
K stáru se cítil být ohrožován samými nepřáteli: katolíky, Turky (půl tisíciletí před Angelou Merkelovou s její „vítací kulturou“ předvídavě pochopil, že islám představuje pro evropskou civilizaci smrtelné nebezpečí), a především Židy. Tento hlasatel etiky svědomí v roce 1543 vyzýval ve spise O Židech a jejich lžích k tak násilným činům, že by se za ně nemuseli stydět ani nacisté, kteří se ovšem právě proto k Lutherovi nadšeně hlásili:
„Židům by se měly zapálit synagógy nebo školy a to, co nebude hořet, by mělo být zahrabáno v zemi tak, aby po nich nikdo nemohl nalézt kámen a popel. Měly by se ničit a rozbíjet jejich domy... (…) Poté by možná mohli být umístěni pod jednu střechu nebo do stáje jako Cikáni, aby se poučili, že nejsou pány v naší zemi, nýbrž cizinci. Mladí Židé a Židovky by měli být odvedeni na nucené práce, měla by se jim dát do ruky lopata, sekera a rýč, aby si museli vydělávat na chleba v potu tváře.“ Tohle hlásal 395 let před „křišťálovou nocí“!
