Československo je potřeba vymazat z mapy aneb Před 80 lety Adolf Hitler svým generálům potvrdil záměr zničit své sousedy
Přesně před 80 lety, 5. listopadu 1937, se na říšském kancléřství v Berlíně odehrála zásadní schůzka. Přestože ve školských osnovách dějepisu a posléze tak i v povědomí většiny českého národa se tato událost takřka nevyskytuje, jde o datum mimořádného významu. Tohoto dne německý nacistický vůdce Adolf Hitler poprvé svým nejbližším spolupracovníků odhalil a potvrdil své rozhodnutí zničit své sousedy včetně Československa. Dokládá to tzv. Hossbachův protokol.
Už ze samotného obsazení schůzky bylo více než patrné, že se bude projednávat významná věc. Adolf Hitler si tehdy pozval ministra války - polního maršála Wernera von Blomberga, náčelníky všech tří složek branné moci - velkoadmirála Ericha Raedera (námořnictvo), generálplukovníka Hermanna Göringa (letectvo) , generála Wernera von Fritsche (pozemní armáda) a ministra zahraničních věcí Konstantina von Neuratha.
Na samém počátku schůzky Hitler prohlásil, že předmět jednání je tak důležitý, že v jiných státech by se podobná rozprava uskutečnila na zasedání kompletní vlády. Nicméně on se rozhodl neprojednávat tuto záležitost v širším kruhu říšského kabinetu právě pro její důležitost. Hitler uvedl, že vše, co přítomným řekne, je výsledkem jeho více než čtyřletých úvah a zkušeností z vládnutí a že je ke všemu řečenému potřeba přistupovat – v případě jeho smrti – jako k jeho poslední vůli a závěti.
Během tajného jednání, ze kterého dodatečně a zpaměti učinil zápis Hitlerův adjutant Friedrich Hossbach, poprvé seznámil Hitler vojenské špičky Třetí říše se svými úmysly v brzké době (nejpozději do roku 1943 až 1945) obsadit Rakousko a Československo, zajistit životní prostor pro německý národ na východě. Vedle toho obšírně hodnotil vojenskou situaci Velké Británie a Francie z hlediska možného vojenského střetu. Reakcí hostů na své plány ale byl rozladěn. Jediný, kdo projevil jasný souhlas byl pouze Göring. Proti akci se nevyjádřil ani Raeder, ale u ostatních byly znát rozpaky, odmítnutí či výhrady. Ale spíš kvůli aktuální nepřipravenosti Wehrmachtu a výbušné diplomatické situaci té doby a nikoliv kvůli nesouhlasu s výboji.
Hitler rozpoznal, že s takovými lidmi na klíčových místech toho moc nezmůže a hleděl se jich co nejdříve zbavit. Von Neuratha na začátku února příštího roku s velkou pompou penzionoval a jmenoval ho prezidentem Tajné kabinetní rady (která se však nikdy nesešla) a o rok později ho poslal jako prvního říšského protektora do okupované Prahy. Jeho místo v čele nacistické diplomacie tak zaujal horlivý nacista Joachim von Ribbentrop.
Ale co s vojáky? Von Blomberg mu dal svým způsobem důvod sám. Ve vysokém věku se oženil s ženou podivné minulosti. A kvůli tomu musel svléknout uniformu. U von Fritsche zapracovali nebezpeční muži v černých uniformách SS, především říšský vůdce SS Heinrich Himmler a jeho nejbližší spolupracovník Reinhard Heydrich. Ti vyhrabali v archivech kriminální policie udání jakéhosi homosexuála, že mezi jeho klienty patřil i jistý důstojník Frisch. Skandál byl na světě a generál byl konfrontován s touto situací. Velice záhy však během šetření vyšlo najevo, že se jednalo o jiného člověka. Hitler, Göring ani pohlaváři SS nechtěli umožnit návrat generála do funkce. Byl sice rehabilitován a dostal na starosti čestné vedení jednoho armádního sboru. S ním vytáhl v září 1939 na Varšavu, v bitvě však padl.
Na uvolněná místa pak Hitler dosadil své věrné. Šéfem nově vytvořeného Vrchního velitelství branné moci (OKW) se stal generálporučík Wilhelm Keitel a šéfem pozemní armády Walther von Brauchitsch. V té době ještě oblíbený Göring dostal za svou věrnost a podporu maršálskou hůl a stal se tak jediným aktivním polním maršálem německé branné moci. Hitler penzionoval desítky generálů, mezi nimi i například Gerda von Rundstedta, Wilhelma von Leeba a Fedora von Bocka. Tito tři generálové se však zanedlouho na Hitlerovu výzvu vrátili zpět a vedli hlavní armádní skupiny v útocích na Polsko, západní Evropu a i v první fázi útoku na Sovětský svaz.
Hossbachův protokol brzy začal přecházet do praxe. Na jaře 1938 bylo tzv. Anšlusem připojeno Rakousko, na podzim zabráno české pohraničí, na jaře dalšího roku okupován zbytek Československa, dále anektován přístav Klaipeda a v září stanul svět na prahu nejničivější války všech dob. K celému protokolu se váže ještě zajímavá historka. Bylo praxí, že všem poradám Adolfa Hitlera (i těm tajným) byla vždy přítomna sekretářka a několik pobočníků, kteří z porady pořizovali zápis nebo stenozáznam. Onoho 5. listopadu 1937 se tak ale nedělo. Přítomen by jen Hitlerův adjutant Friedrich Hossbach, který o pět dnů později ze státní sepsal rukopisnou zprávu a jako takovou ji dvakrát nabídl Hitlerovi k přečtení. Führer prý odpověděl, že nemá čas ji číst.
Dokument pak prý ještě viděl Werner von Blomberg a později pak i náčelník generálního štábu Ludwig Beck. Ostatní účastníci porady později tvrdili, že prý ani nevěděli, že rukopisný zápis existuje. V norimberském procesu s válečnými zločinci se ono memorandum objevilo ve strojopisu místo v rukopisu jako hlavní přitěžující důkaz vůči obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich nejvyšší velení vědělo velice dobře a dostatečnou dobu předem o Hitlerových válečných úmyslech.
