Před 80 lety západní Spojenci zažehli „Pochodeň“ ve Francouzské severní Africe
Osmého listopadu 1942 se americká a britská vojska pod velením amerického generála Dwighta Davida Eisenhowera začala vyloďovat na pobřeží severozápadní Afriky v prostoru Alžíru, Oranu a Casablanky. Operace měla krycí název „Torch“ (Pochodeň).
Spojenecké námořnictvo zabezpečující přesun a vylodění čítalo asi 450 bojových a transportních lodí pod velením britského admirála Andrewa Browneho Cunninghama, kvůli iniciálám jeho jména známého pod přezdívkou ABC. Jelikož mezi prostory vylodění byla velká vzdálenost, vznikly tři operační skupiny plavidel: západní, střední a východní, jimž veleli americký admirál Henry Kent Hewitt a britští kontradmirálové Thomas Troubridge a Harold Martin Burrough, podléhající přímo veliteli expedičních sil Eisenhowerovi a jeho zástupcům pro pozemní vojsko, vojenské námořnictvo a letectvo.
Bylo příznačné, že v prvním sledu zahájili invazi Američané. Francouzští námořníci totiž Brity po zásahu proti jejich loďstvu v červenci 1940 natolik nenáviděli, že se Spojenci obávali jejich zvýšeného odporu.
Bezzubá Osa
Spojencům se podařilo dokonale utajit prostory vylodění. Když štáb Kriegsmarine obdržel od Italů zprávy, že přes Gibraltar vplouvá do Středozemního moře obrovské loďstvo naložené bojovou technikou a vyloďovacími prostředky, usoudil, že se pokusí o vylodění buď v prostorech libyjského Tripolisu a Benghází, nebo na Sicílii, Sardinii a italském pobřeží.
Možnost invaze do severní Afriky připouštěl jako vůbec poslední variantu. Italské Královské námořnictvo (Regia Marina – RM) kvůli nedostatku paliva a chybějící, přitom však nezbytně nutné letecké ochraně nemohlo vyplout nepříteli v ústrety, a navíc je plně vytížilo doprovázení konvojů do Libye.
Vichistický režim v severní Africe posiloval
Kolaborantská vláda maršála Pétaina ve Vichy zvýšila do spojenecké invaze počet svých vojáků ve Francouzské severní Africe ze 120 000 (55 000 v Maroku, 50 000 v Alžírsku a 15 000 v Tunisku) na dvě stě tisíc. Podporovalo je 500 letounů a mohutné námořní síly: v Toulonu kotvily tři bitevní lodi, sedm křižníků, 28 torpédoborců a 15 ponorek, v Dakaru bitevní loď a tři křižníky, v Casablance nedostavěná bitevní loď, těžký křižník, sedm torpédoborců a osm ponorek, v Bizertě a Tunisu křižník a několik torpédoborců, ponorek a menších lodí.
Ach ti žabožrouti!
Spojenecké velení věřilo, že včasné politické zabezpečení operace „Torch“ garantuje loajální postoj francouzských ozbrojených sil během invaze. Koncem října 1942 právě na toto téma probíhala jednání mezi představitelem francouzského velení v Alžírsku generálem Charlesem Mastem a americkým generálem Markem Clarkem, jenž se spolu se skupinou důstojníků vylodil z ponorky na alžírském pobřeží. Ačkoli Francouzi slíbili, že nebudou klást odpor, Spojenci se k bojům důkladně připravili. A dobře udělali!
Těsně před vyloděním adresoval generál Eisenhower Francouzům rozhlasovou výzvu, v níž je ujišťoval o přátelských citech Spojených států vůči nim, jakož i místnímu obyvatelstvu, a zároveň je žádal, aby se nestavěli na odpor.
V noci na 8. listopad 1942 se transportní plavidla pod ochranou válečných lodí přiblížila k určeným cílům. Vyloďování a vykládka bojové techniky začaly. Výsadkové jednotky dostaly rozkaz nestřílet, pokud pobřežní obrana nezahájí palbu, ale hned při první nepřátelské akci ze strany Francouzů měl rozhlas vysílat smluvený signál „Play Ball“, znamenající rozkaz k aktivnímu zásahu proti vichistickým silám.
V deset hodin dopoledne vysílal rozhlas prohlášení amerického prezidenta Franklina Delana Roosevelta, v němž Francouze ujišťoval, že západní Spojenci nesledují žádné územní výboje, a vyzval je ke spolupráci. Francouzské námořnictvo, a zejména posádka v Casablance, čítající 3600 mužů v pěti praporech, se však Američanům postavily na odpor. Celkové americké ztráty v Maroku činily 337 padlých, 637 raněných, 122 nezvěstných a 71 zajatých. Obránci Casablanky přišli do kapitulace 11. listopadu o 341 mrtvých a tisíc raněných, námořníci o 490 padlých, 969 raněných, lehký křižník, čtyři torpédoborce a sedm ponorek.
Frantíci skládají zbraně
Posádka Oranu se bránila do 10. listopadu a v Alžíru proběhlo vylodění bez odporu. Tři dny po zahájení operace „Torch“ se generál Clark a diplomatický zástupce Washingtonu v zemích Maghrebu (Maroko, Alžírsko a Tunisko) sešli v Alžíru s vrchním velitelem vichistických ozbrojených sil admirálem Françoisem Darlanem a generálem Henrim Giraudem, který se od roku 1940 nacházel v německém zajetí, ale podařilo se mu utéci a Američané ho designovali za budoucího nejvyššího představitele francouzské správy v Maghrebu; do Afriky připlul na americké ponorce. Po krátké poradě dosáhli dohody o pokojném urovnání zapeklité situace. Darlan vydal všem francouzským ozbrojeným složkám v Africe rozkaz, aby zastavily veškerý odpor a dodržovaly co nejpřísnější neutralitu.
Celkově vyšlo alžírsko-marocké tažení americkou armádu velmi lacino. Její bojové ztráty činily od 8. do 11. listopadu 1942 1254 osob, z nichž na bojová úmrtí, kam americká statistika zahrnuje kromě padlých a zemřelých na zranění i zemřelé válečné zajatce a nezvěstné pokládané za mrtvé, připadlo 479, na raněné 720, na válečné zajatce 24 a na nezvěstné 61 vojáků.
„Pochodeň“ demonstrovala možnosti Spojenců
Operace „Torch“ prokázala, že anglo-americké ozbrojené síly jsou s to uskutečnit mohutnou kombinovanou operaci strategického významu, a to dokonce za cenu poměrně malých ztrát. Během šesti dnů vyloďování (od 8. do 13. listopadu) ztratily na moři, souši i ve vzduchu úhrnem jen 2225 osob (1083 padlých, 1068 raněných a 74 nezvěstných).
Dvaadvacátého listopadu spojenecké velení uzavřelo s admirálem Darlanem dohodu, podle níž sice získávalo široká práva, avšak civilní správa zůstávala formálně v rukou Francouzů. Darlan převzal funkci vysokého komisaře pro severní Afriku a Giraud se zde stal velitelem všech francouzských ozbrojených sil, které se přidaly ke Spojencům.
V Sovětském svazu, jenž se vehementně dožadoval otevření druhé fronty v Evropě, která by odpoutala alespoň část německých sil bojujících proti těžce zkoušené Rudé armádě, se pro vylodění v severní Africe vžilo označení „malyj vtoroj front“.
Cherchez la femme
O úspěch spojenecké invaze ve Francouzské severní Africe se významnou měrou zasloužila Amy Elizabeth Thorpová-Packová, později provdaná Broussová, rodačka z minnesotského Minneapolisu a dcera majora americké námořní pěchoty.
Středem zájmu mladé špiónky se stalo vyslanectví vichistického Francouzského státu ve Washingtonu, kde se měla zmocnit tajných dokumentů a – jak už bylo její specialitou – ofotografovat kód francouzského válečného loďstva, jehož torzo podléhalo stařičkému vítězi od Verdunu a hlavě kolaborantského režimu maršálu Henrimu-Philippu Pétainovi.
Agentka řízená Sirem Williamem Stephensonem zvolila tolikrát vyzkoušenou metodu. Zaměřila se na tiskového atašé vichistického vyslanectví Charlese Brousse, jemuž učarovala natolik, že ho přiměla k dobrovolné spolupráci s britskou rozvědkou. Třikrát ženatý Brousse byl jako správný „žabožrout“ milovníkem žen, dobrého jídla a pití. S jeho pomocí se Amy-Cynthie dostala do místnosti, kde se nacházel sejf s kódy. První překážku představoval – noční vrátný! Brousse mu naznačil, že by rád strávil večer s milenkou, avšak má hysterickou manželku. Vrátný připustil, že za tučný obolus může přimhouřit oči. Na otázku, která místnost v budově vyslanectví by nejlíp vyhovovala, Brousse odvětil, že pohovka v prvním patře. Toto přání vrátného zarazilo, poněvadž věděl, že jediná pohovka v prvním patře je v místnosti, kde jsou uloženy kódy. Atašé jeho obavy rozptýlil tvrzením, že o trezor nemá zájem.
Při první návštěvě oba milenci „oťukali terén“. Při druhé Amy nasypala nočnímu hlídači do poháru se šampaňským uspávací prášek. Milenci s fotokopiemi v aktovce opustili vyslanectví a cenný materiál putoval diplomatickou poštou britského vyslanectví do Londýna, kde ho vyhodnotili.
Nestydatá vlastenka
Osmého listopadu 1942, jak už víme, zahájili Spojenci obojživelnou operaci „Torch“. Znalost kódu vichistické vlády, jejího námořnictva a letectva jim umožnila správně vyhodnotit situaci. Do 1. prosince vylodili ve Francouzské severní Africe 146 453 Američanů a 106 760 Britů. Postelové angažmá Amy-Cynthie nesporně zachránilo životy tisíců spojeneckých i francouzských vojáků.
Amy se za ně také nestyděla: „Věřím, že jsem byla vlastenkou. Neexistuje přece předpis na to, jak se jí stát. Muži se do mne zamilovávali. Výměnou za svou milostnou přízeň jsem dostávala informace. Zda se za to stydím? Ale nikoli! Samozřejmě – dostávala jsem se do situací, kterým by se vznešená dáma měla vyhnout. Války se však nevyhrávají vybranými způsoby,“ prohlásila rezolutně. „Byla hrdinkou!“ řekl o ní šéf koordinační služebny britské tajné služby v USA William Stephenson.
Amy se po veleúspěšné akci k donchuánskému, nyní již bývalému tiskovému atašé Charlesi Broussovi, své další oběti, zachovala velkoryse. Jednak ho zachránila před internací, jednak se za něho provdala. Její první, suchopárný manžel, obchodní atašé Arthur Pack, spáchal v roce 1947 v Buenos Aires sebevraždu. Amy Elizabeth Thorpová-Packová-Broussová zemřela 1. prosince 1963 ve třiapadesáti letech na pyrenejském zámku Castellnou.
