Před 80 lety proběhla operace Anton, během které přišla Francie o zbytek válečného loďstva
Když Spojenci 8. listopadu 1942 vyloděním ve Francouzské severní Africe zahájili operaci „Torch“ (Pochodeň), mající za cíl vypudit vojska mocností Osy z černého kontinentu, což se v květnu následujícího roku také podařilo, Němci nelenili. Vlastní invazi sice zabránit nedokázali, pomstili se však alespoň okupací dosud formálně nezávislého Francouzského státu, spravovaného kolaborantskou vládou ve Vichy. Jedenáctého listopadu 1942, tři dny po spojenecké invazi v severní Africe, rozjeli operaci „Anton“.
Jeden z jejích hlavních cílů představovalo ukořistění dosud silného francouzského loďstva kotvícího v důležitém válečném přístavu Toulon. Ráno 27. listopadu sem vnikli Němci za podpory tanků, avšak francouzští námořníci se jim postavili na odpor a na německé tanky spustili kanonádu z lodních děl. Na rozkaz admirála Jeana de Laborda pak lodě potopili nebo poškodili výbušnými náložemi.
Nevídaná zkáza
Ke dnu kleslo 77 válečných plavidel o výtlaku 225 000 tun, což představovalo zhruba polovinu veškeré tehdejší tonáže, včetně tří bitevních lodí (Dunkerque, Strasbourg a Provence), sedmi křižníků (Algérie, Colbert, Dupleix, Foch, La Galissonière, Marseillaise a Jean de Vienne), mateřské lodě pro hydroplány Commandant Teste, 30 torpédoborců a 16 ponorek. Pouze ponorky Casabianca, Le Glorieux a Marsouin dopluly do Alžíru, zatímco Iris internovali neutrální Španělé v Barceloně. Němci a Italové se v Bizertě zmocnili tří torpédovek a devíti ponorek. Později sice část potopených plavidel zdvihli a opravili, ale spojenecké bombardéry často dokončily dílo zkázy. Francouzské válečné loďstvo, jež do druhé světové války vstupovalo jako druhé největší v Evropě a čtvrté na světě (po britském, americkém a japonském) a mělo po skončení mobilizace 160 336 osob včetně 10 306 důstojníků, z toho 91 093 námořníků včetně 5486 důstojníků v aktivní službě a 69 243 záložníků, z nich 4820 důstojníků, jako významný mocenský faktor přestalo existovat. De Gaullovy Francouzské námořní svobodné síly (FNFL), bojující po boku západních Spojenců, měly vesměs pouze malé lodě o výtlaku 31 000 tun, nepočítaje dvě staré bitevní lodě.
Francouzi od gaullistů po komunisty hodnotili potopení (le sabordage à Toulon) jako vlastenecký čin. Vždyť námořníci dali přednost zkáze vlastních lodí před jejich vydáním Němcům. To je nezpochybnitelný fakt. Vyvstává ovšem i nepříjemná otázka, proč se raději nepokusili odplout ke Spojencům. Odpověď na ni poskytne nezbytný krátký historický exkurs.
Anglofobie v krvi
Pomineme-li totiž stoletou válku, během níž země galského kohouta bojovala za likvidaci anglických enkláv na vlastní půdě, francouzsko-britské soupeření na moři trvalo dvě století, a to od ideologické opozice, jež proti sobě postavila krále Slunce Ludvíka XIV. a anglického krále Viléma III. Nehledě na několik pozoruhodných námořních bitev, jako například u Bévéziers, Barfleur a Velez-Malagy, Francie nemohla vzdorovat na souši většině Evropy a zároveň na moři anglo-holandské koalici.
Za napoleonských válek utrpělo francouzské námořnictvo těžké porážky od britského u Abúkíru, a zejména u Trafalgaru. Spojenci se loďstva „žabožroutů“ a hrdého Albionu ve větších taženích stala pouze během války za nezávislost Řecka v bitvě u Navarina 20. října 1827, v níž ještě společně s Rusy rozdrtila turecko-egyptské loďstvo Ibráhíma paši, a v krymské válce proti carskému Rusku.
Schizofrenie
V nejvyšším velení země Marianny nelze nevidět určitou schizofrenii. Zatímco armádní generalita se po katastrofální porážce v prusko-francouzské válce (1870 až 1871) snažilo co nejrychleji připravit odvetu za debakl u Sedanu, v roce 1895 vystoupil přední námořní odborník admirál François Ernest Fournier s požadavkem, aby francouzské loďstvo pro případ války s Británií kvůli rostoucím sporům o kolonie v Africe postavilo 300 torpédovek na obranu pobřeží a 177 pancéřových křižníků, majících za úkol ničit pro Spojené království životně důležitý námořní obchod. Že takový požadavek značně přesahoval kapacitu loděnic, netřeba zdůrazňovat.
Když v prosinci 1939 britská vláda pozvala vrchního velitele francouzského námořnictva admirála loďstva Françoise Darlana do Londýna, první lord admirality Winston Churchill uspořádal na jeho počest velkolepou večeři. Darlan v odpovědi na spojenecký přípitek svého hostitele suše upozornil, že jeho pradědeček padl v boji proti anglickému nepříteli u Trafalgaru a že on je na to hrdý. Pro lepší pochopení atmosféry během jednání dodejme, že Darlanův pradědeček sloužil na řadové lodi Redoutable, odkud zazněl výstřel, jenž usmrtil anglického národního hrdinu admirála Horatia Nelsona.
Churchill zachoval klid hodný typického anglického gentlemana a po právu opáčil, že tehdy ovšem neexistovalo silné německé loďstvo. Darlana zařadil do kategorie „dobrých Francouzů, kteří vzorně nenávidí Anglii“.
Také Britové měli důvod nemilovat Francouze
Jestliže admirál loďstva Darlan demonstroval na osudu svého pradědečka averzi vůči Britům, právo na totéž v opačném gardu měli ovšem i Britové. Jejich historik, statistik a publicista W. B. Hodge zveřejnil roku 1855 v Časopise Londýnské statistické společnosti své propočty Úmrtnost při námořních operacích, podle nichž Královské námořnictvo ztratilo za celé období 1793 až 1815 ve válkách proti revoluční a posléze napoleonské Francii 92 386 padlých a zemřelých příslušníků, tedy mnohem víc než v první či ve druhé světové válce! Z tohoto počtu připadlo jenom 4787 (z toho bezmála desetina v bitvě u Trafalgaru) na padlé a 1876 na zemřelé na zranění utrpěná v boji. Při ztroskotání lodí a lodních požárech jich utonulo a zahynulo 13 621. Nejvíce – 72 102 mrtvé – si vyžádaly nemoci a mimořádné události a 14 270 námořníků utrpělo v bojích zranění. Ztráty žádného jiného námořnictva v dané periodě nejsou zpracovány ani zdaleka tak podrobně a věrohodně.
Je jasné, že stavět na podobné minulosti efektivní spolupráci v boji proti společnému nepříteli a „kamarádství ve zbrani“ se jevilo jako vpravdě sísyfovský úkol.
Smutná bilance
Vichistický kontradmirál Gabriel Paul Auphan a vojenský historik Jacques Mordal shrnuli ve své knize z roku 1958 Francouzské námořnictvo za druhé světové války chmurné výsledky takto: „Z loďstva o výtlaku kolem 700 000 tun jsme za války ztratili 249 bojových lodí zahrnujících 457 000 tun, k nimž je třeba připočítat 57 000 tun pomocných plavidel. Co se týče obchodního loďstva, přišlo o 1 328 852 brutto registrovaných tun, tedy téměř polovinu objemu. Naše ztráty na lidech se vyšplhaly na 8358 námořníků padlých nebo nezvěstných (nezvěstní jsou v námořnictvu většinou utonulí – pozn. J. Š.), z toho 361 důstojníků. Pokud jde o námořníky obchodního loďstva, počet obětí činí více než 1500, z nichž tři čtvrtiny po roce 1940.“
Ve druhé světové válce Francie přišla o pět bitevních lodí, mateřskou loď pro hydroplány, čtyři těžké a pět lehkých křižníků, velkou minonosku, 60 torpédoborců a torpédovek, 61 ponorek, pět minolovek, 60 strážních a 12 torpédových člunů, aniž by protivníkovi způsobila odpovídající ztráty. Přitom až do 20. června 1940 přišla jen o 34 bojových lodí, mezi nimi křižník, 11 torpédoborců a sedm ponorek (hlavně při evakuaci Dunkerku), a kromě menších plavidel jí zůstávalo sedm bitevních lodí, 18 křižníků, letadlová loď, mateřská loď pro hydroplány, 48 torpédoborců, 11 torpédovek a 71 ponorek, což ji stejně jako na počátku druhé světové války stále řadilo na druhé místo v Evropě.
Nejúspěšnější francouzskou válečnou lodí bojující pod vlajkou Svobodných Francouzů (od července 1942 se přejmenovali na Bojující Francii) se stala ponorka Rubis, která unikla do Anglie a nakladenými minami způsobila Němcům citelné ztráty na obchodní tonáži. Zato velké oceánské ponorky typu Casabianca, parametry odpovídající americkým, jež všechny sloužily pod vlajkou Vichy, utrpěly ve střetnutích s protiponorkovými silami západních Spojenců, jako třeba u Dakaru, Sýrie, Madagaskaru a na podzim 1942 v marockých vodách, katastrofální ztráty, takže celkově lze konstatovat, že výsledky francouzských ponorek byly ve druhé světové válce stejně žalostné jako v první.
Výmluvná jsou i následující čísla. V roce 1939 zahynulo 445 příslušníků francouzského válečného loďstva, v roce 1940 už 3907, z toho však 1297 3. července během britské operace „Catapult“ proti bývalému spojenci v Marsá al-Kabíru a dva v Oranu, tedy víc než do té doby v boji proti třetí říši! Určitě by bylo zajímavé zjistit, kolik námořníků země galského kohouta za druhé světové války zahynulo v boji proti mocnostem Osy a kolik při potyčkách s Brity a Američany. Totéž platí rovněž o potopených lodích. S vysokou mírou pravděpodobnosti bychom totiž dospěli k poznatkům, s nimiž by se Francouzi, kteří jsou na období kolaborantského režimu ve Vichy alergičtí, neradi seznamovali.
