Femme fatale Hedy Lamarr: Vynálezkyně a sexbomba, která se nebála svléknout před kamerou
Za jednu z nejúchvatnějších brunet vděčil Hollywood režiséru Gustavu Machatému. V jeho Extasi ukázala Rakušanka Hedy Kieslerová bez prudérní roušky zatmívaček tolik, že v USA povolili film až rok po jejím útěku od židovského manžela vyzbrojujícího nacisty. Inteligentní sexbomba pak prolomila nadvládu unylých odbarvených blondýn a nakonec se proslavila jako vynálezkyně.
Ve středu 12. března 1997, se ve Washingtonu konal slavnostní gala večer organizace Electronic Frontier Foundation, zabývající se ochranou práv a svobod v digitálním prostředí. Zlatým hřebem programu se – tak jako každoročně – stalo vyhlášení prestižní Pioneer Award, ocenění osobnosti se zásluhami o šíření informací a inovací v oboru IT. Tentokrát došel uznání vynález technologie FHSS (Frequency Hopping Spread Spectrum), tedy způsobu přenosu dat v rozprostřeném spektru. Jde o spolehlivý zabezpečený systém, jeden z pilířů současných sítí Wi-Fi nebo technologie Bluetooth.
Místo laureátky, jež se veřejnosti již 16 let vyhýbala, vystoupal k řečnickému pultu jistý Anthony Loder. Losangeleský prodejce po telefonu pustil ze záznamu děkovnou řeč oceněné, své matky Hedy Kieslerové, známější pod uměleckým jménem Lamarr.
O sedm let později, tehdy již posmrtně, byla tatáž žena uvedena do americké Národní síně slávy vynálezců. Hvězda nejerotičtějšího z uměleckých (tj. nepornografických) filmů předválečné éry se dočkala nejnepravděpodobnějšího holdu k nedožité stovce. Sluší se dodat, že v odborných kruzích dodnes diskutovaného.
Nezvalův Chtíč
Vídeňská židovka Hedwiga Eva Marie Kieslerová se narodila 9. listopadu 1914 s pověstnou zlatou lžičkou v puse. Otec Emil rodinu zajistil příjmem ředitele banky Creditanstalt, matka Gertruda byla školená pianistka z rodu budapešťských Lichtwitzů. Konvertovala však ke katolicismu a stejně vychovávala i svoji dceru.
Dívce z lepší rodiny se dostalo hodin klavíru, baletu i společenského chování, rétoriky a cizích jazyků. Neobyčejná krása spolu s nenuceným chováním ve vídeňských bohémských salónech jí otevřely dveře filmařského světa. Mimochodem, ve Vídni tehdy fungovalo 150 z celkem 400 biografů celé rakousko-uherské monarchie.
Krásku s kultivovaným podmanivým hlasem seslalo filmařům samo nebe. Nástup zvukového filmu totiž počátkem třicátých let přivodil pád mnoha oslnivých hvězd němé éry a lektoři rétoriky slavili žně.
Hedy sice debutovala již v šestnácti, ale prosadila se až napřesrok svým třetím snímkem Man braucht kein Geld (volně: Peněz netřeba). Po boku hvězdného Heinze Rühmanna zaujala velmi civilním projevem, ale kamera si vychutnala také její svůdné překulení ve velmi přiléhavém koupacím úboru.
K prvnímu vrcholu, a to doslova, dospěla ovšem Hedwičina kariéra až díky českému režiséru Gustavu Machatému. Ten už od roku 1929 připravoval zfilmování námětu Vítězslava Nezvala pod názvem Chtíč. Neustálé odklady a Machatého přepracovávání látky však vedly k režisérovu kolapsu. Přechod na zvukový film tehdy pověsil nad budoucnost československých filmů Damoklův meč (ne)rentability příliš malého trhu. Proto se začaly paralelně natáčet i německé a francouzské verze, viz C. k. polní maršálek.
Machatého projekt vzal pod svá ochranná křídla Miloš Havel. Místo původně uvažovaného, romantičtěji laděného pokračování filmu Erotikon (1929) došlo na explicitnější Extasi. Kameramana Jana Stallicha „zlanařili“ z natáčení Zapadlých vlastenců. Dne 5. července 1932 pořídil v barrandovském ateliéru A-B zkušební záběry hlavní dvojice: Hedy Kieslerové a mužného německo-švédského dobrodruha Ariberta Moga. Ten svoji způsobilost pro roli Machatému dokládal i tím, že letní románek podobný scénáři si sám prožil v Persii.
Štáb se pohyboval mezi Prahou, slovenskými Topoľčiankami a podkarpatoruským Chustem. Na poměry třicátých let se natáčelo nezvykle pomalu, mimo jiné proto, že producent Sonnenfeld z obav před cenzurními zásahy vyžadoval od režiséra zásobu několika verzí erotických scén Kieslerové s Mogem. Dotáčelo se v ateliérech na Barrandově a v Schönbrunnu, což kromě finančních úspor otevřelo obchodněprávní cestu na rakouský a německý trh.
V zahraničí působila Extase kupodivu mnohem skandálněji než doma, tedy alespoň soudě podle dobových recenzí. Například v Německu zasáhla cenzura a k uvedení do berlínských kin pod názvem Symfonie lásky došlo až s tříletým zpožděním. Navíc je okořenil nacisty vyprovokovaný incident pod rouškou obrany mravopočestnosti proti pornografii. Proti filmu se veřejně vyslovil také papež Pius XI. To už měl Gustav Machatý na kontě ocenění pro nejlepšího režiséra z MFF v Benátkách (1934) a naše ambasáda v Argentině referovala o nezvykle vysokém počtu repríz.
Velmi houževnatý distributor Extase v USA od roku 1935 opakovaně troskotal na tzv. Haysově (morálním) kodexu. V silně cenzurované verzi tak snímek do amerických kin dorazil až pět let po premiéře.
Židovský zbrojař nacistů
Ctihodní manželé Kieslerovi se rozhodli, že Hedy bude nejlepší uklidit pod čepec. Krátce po premiéře Extase ji výhodně provdali za „Krále patron“, o čtrnáct let staršího Friedricha Mandla. Ten po svém židovském otci zdědil Hirtenberskou muniční továrnu a vydatně podporoval rakouské i italské fašisty. V Německu vsadil spíše na oponenty nastupujícího nacismu, ale brzy pochopil, na které straně je krajíc namazaný, a začal vyzbrojovat také Hitlera.
Mandl se s oslnivou Hedy rád předváděl před svými obchodními partnery, takže byla nucena vyslechnout dlouhé debaty o zbrojařině a finančních spekulacích. Mezi manžely to skřípalo i pro údajnou Mandlovu obsesi, s níž nechával svoji choť špehovat, a dokonce, i když si šla třeba jen zaplavat, posílal s ní jako gardedámu svoji věrnou služku.
Nejslavnější scéna z Extase, odehrávající se právě u vody, byla zjevně příliš sugestivní. Nepříliš pravděpodobně zní legenda, že se Mandl snažil skoupit všechny existující kopie filmu. Po čtyřech letech manželství Hedy podle vlastního vyjádření uspala hospodyni prášky nasypanými do kávy, aby mohla utéct z domova.
Zanedlouho, po anšlusu Rakouska, byl Mandlův majetek zkonfiskován. Němcům vadila podpora místních separatistů a položidovský původ. Podnikatel se však včas zabezpečil převedením podstatné části jmění do Švýcarska. Později našel útočiště v Jižní Americe, kde Extase nedávno slavila úspěchy. Stal se poradcem argentinského prezidenta Juana Peróna a do Rakouska se vrátil osobně převzít vedení své muniční firmy až v roce 1955, kdy země vyhlásila neutralitu.
Kladivo na unylé blondýny
Přes Paříž, kde dosáhla rozvodu, se čtyřiadvacetiletá herečka dostala do Londýna. Podařilo se jí zaujmout producenta Louise B. Mayera z MGM, podnikajícího jednu ze svých oblíbených akvizičních cest za novými talenty. Pětiletý kontrakt podepsala ještě před vyloděním, a aby se MGM vyhnulo skandalizaci ve spojení s Extasí, navrhl jí Meyer změnu příjmení na Lamarr. Vzpomněl si totiž na hvězdu němého plátna Barbaru La Marrovou, ztělesňující název jednoho z jejích filmů: The Girl Who Was Too Beautiful. Zemřela dvanáct let před Hediným příjezdem do Ameriky – na předávkování heroinem.
Propagační oddělení kolosu MGM začalo Lamarr prezentovat coby největší krásku na světě, jako stvořenou pro role exotických osudových žen a vášnivých milenek. Zastínila do té doby kralující „vyšisované“ blondýny typu Jean Harlowové. Herecké škatulce odpovídala také jména postav: Pepe Le Moko z Alžíru (1938), Tondelayo z White Carga (1942) i snad nejzásadnější Philisterin ze Samsona a Dalily (1949).
Nabídky hlavní role v Casablance (1942) od původně vídeňského režiséra Michaela Curtize, respektive ve snímku Plynové lampy (1944) Hedy Lamarr nezaujaly. Náhradnice Ingrid Bergmanová z nich vytěžila Oscara i Zlatý glóbus.
Hedy dostála pověsti vampa také v osobním životě, potvrdila pověst o šoubyznysu jako jedné velké posteli. Kromě bezpočtu aférek se stihla šestkrát vdát a porodit tři děti. Vzala si mimo jiné britského herce sira Johna Lodera nebo původem švýcarského swingaře Teddyho Stauffera. Manželství trvala mezi jedním rokem a sedmi lety, nejdéle – snad z lásky – vydržela s texaským těžařem ropy W. Howardem Lee. Následně si nabrnkla vlastního rozvodového právníka, snad že ji znal nejlépe. Přesto se tento vztah v roce 1965 rozpadl a posledních 35 let svého života zůstala bývalá herečka sama.
Na rádiových vlnách
Kromě vášně dokázala z jednoho vztahu vytěžit i nečekaný výsledek: patent v oboru elektrotechniky. V roce 1940 se na jedné z hollywoodských parties seznámila s avantgardním skladatelem Georgem Antheilem. Oba byli zdatní klavíristé, navíc uprchlíci před nacismem. Debaty o příspěvku k válečnému úsilí na půdě zatím neutrálních Spojených států, k jejichž východnímu pobřeží však už pronikaly německé ponorky, ovládající Atlantik, měly oba umělce dovést k tématu dálkově naváděných torpéd. Tedy i k problému, jak zabránit rušení signálu nepřítelem.
Přemýšleli o šifrovacím zařízení, které by synchronně měnilo kódovací „klíč“ na přijímači i vysílači. Antheil již ve dvacátých letech experimentoval s „Ballet Mécanique“, šestnácti koordinovaně mechanicky ovládanými klavíry, hrajícími jeho skladby. Jako paměťové médium tehdy posloužily děrné štítky z kartónového pásu.
Mezitím došlo k útoku na Pearl Harbor a Amerika vstoupila do války. Úkol oslovit americké námořníky si vzala za svůj atraktivní a výmluvná Hedy. Po sérii pokusů na jejich základně v San Diegu dvojice svůj návrh zaslala sdružení amerických vynálezců. Existují dvě verze týkající se reakce předsedy sdružení, technického génia General Motors Charlese Ketteringa. Podle jedné měl Hedy napsat, aby si svůj nápad nechala patentovat, podle druhé jí naznačil, ať zanechá pokusů o vynalézání a raději využije svůj talent k propagaci válečných půjček mezi obyvatelstvem.
Vydala se i touto cestou, prošlapanou řadou celebrit. Vystupovala s námořníkem jménem Eddie Rhodes. Secvičili si následující skeč: Hedy si jakoby náhodou vybrala Rhodese z publika, flirtovala s ním a po chvíli se diváků zeptala, má-li ho políbit. Pak dělala drahoty, že to nepůjde, dokud si dostatek přihlížejících nekoupí válečné vládní dluhopisy. Po vyinkasování žádoucí sumy Eddieho políbila, ten se omámen vmísil zpět do publika – a na další štaci si výstup zopakovali.
Ať tak, či onak, 11. srpna 1942 byl Lamarr s Antheilem přiznán americký patent číslo 2 292 387 na „systém pro tajnou komunikaci“, se signálem doslova skákajícím po 88 vysílacích frekvencích. Přesně tolik má totiž klavír kláves. K praktickému vojenskému nasazení však pro technické obtíže došlo až o 20 let později, za karibské krize. Podstatně většího rozšíření se modifikovaný princip dočkal v novodobé éře mobilních telefonů, navigačních systémů a bezdrátových internetových sítí Wi-Fi.
Cosi na způsob Frankensteina
Po vypršení exkluzívní smlouvy s MGM už Hedy Lamarr v padesátých letech natočila jen pět nevýrazných filmů a v osmapadesátém kariéru ukončila. Uvadající krásu i nezájem branže a veřejnosti o její osobu nesla těžce. Po osmi letech protrhla mlčení svérázným způsobem: v roce 1966 byla v Los Angeles zatčena pro krádež v obchodě. Podle syna Anthonyho tehdy prohlásila, že to udělala, „protože jí svět cosi dluží“.
V sedmdesátých letech svitla naděje, že by se Hedy mohla vrátit do kolotoče šoubyznysu. Jenže nabízené scénáře, včetně televizních reklam, odmítala. Zato se úspěšně soudila se studiem Warner Bros. Za parodování postavou Hedley Lamarr v komedii Blazing Saddles (Ohnivá sedla, 1974) se kromě peněz dočkala omluvy, že bylo „takřka užito jejího jména“.
Po pětašedesátých narozeninách jí slábl zrak, v roce 1981 se stáhla do ústraní a usadila se na floridské Miami Beach. Léta osmdesátá byla ve znamení depresí ze stárnutí, jako kontraproduktivní se ukázaly být také četné plastické operace, „prováděné v dobách, kdy se ještě estetickým chirurgům nedostávalo zkušeností“, jak decentně poznamenal Hedin syn Anthony. Zároveň naznačil její závislost na farmakách. Se čtyřletým odstupem ve vzpomínkovém filmu dodal, že se změnila „v cosi na způsob Frankensteina“.
Když se ve třiaosmdesáti dozvěděla, že její tvář z dob vrcholné slávy zdobí booklety grafického softwaru CorelDraw, vyrazila do útoku a po roce dosáhla mimosoudního vyrovnání. Byla na jakoukoliv připomínku minulosti silně alergická. Podobně jako například Oldřich Nový si na svém zevnějšku velmi zakládala a v posledních letech života odmítala osobní kontakt i s nejbližšími. Na rozdíl od Nového s nimi nehovořila přes paraván, zato telefonovala až sedm hodin denně.
Smrt ji z mučivého pocitu zmaru vysvobodila v pětaosmdesáti letech, 19. ledna 2000. Selhalo jí srdce, trpící chlopenní vadou a arteriosklerózou. Syn Anthony vyslyšel matčino přání a její popel rozptýlil na vídeňském Centrálním hřbitově.
