Marie Terezie založila nejprestižnější řád podunajské monarchie
ČT1 uvedla dvoudílnou výpravnou koprodukční minisérii Marie Terezie, natočenou při příležitosti třístého výročí narození této jedné z nejvýznamnějších panovnic rodu habsburského (nezaměňovat prosím s její jmenovkyní z rodu španělských Habsburků, dcerou španělského krále Filipa IV. a manželkou francouzského krále Slunce Ludvíka XIV., jež vládla v 17. století).
Česká a uherská královna a rakouská vévodkyně od roku 1740 a od roku 1745 coby manželka Františka I. Lotrinského také římskoněmecká císařovna Marie Terezie, která se v takzvaných dědičných zemích rakouských ujala vlády na základě pragmatické sankce, sice za dobu svého panování uskutečnila celou řadu hospodářských, správních a sociálních reforem, jež přispěly nejen k upevnění centralizované absolutistické monarchie, ale rovněž k rozvoji průmyslu a obchodu, pro něž se vžilo označení tereziánské reformy.
Války Marie Terezie vyšly proklatě draho
Zato však ve válce o dědictví rakouské (1741 až 1748), jež si podle uznávaného sovětského demografa Borise Cezareviče Urlanise vyžádala 450 000 padlých a zemřelých vojáků, a v sedmileté (třetí slezské) válce s Pruskem (1756 až 1763) přišla o Slezsko a Kladsko. Podle díla Ztráty na životech v moderních válkách rakouského vojenského historika a statistika s belgickými předky Gastona Bodarta v ní rakouská armáda ztratila 303 592 vojáků (32 622 padlých, 93 408 zemřelých na zranění a nemoci, 19 592 nezvěstných, 78 360 zajatých, 62 222 zběhů a 17 388 propuštěných pro nezpůsobilost k vojenské službě).
Podle výše zmíněného Urlanise v ní všichni účastníci přišli o 550 000 padlých a zemřelých vojáků. Pruský kapitán Archenholz ve svých Dějinách sedmileté války odhadoval ztráty Evropy v tomto konfliktu na milión mrtvých včetně civilistů.
V této pohnuté době Marie Terezie založila nejproslulejší řád podunajské monarchie.
Památný 18. červen 1757
Právě tohoto dne totiž došlo k události znamenající zvrat v průběhu mimořádně krvavé sedmileté války, jež čtyřicetileté panovnici vdechla novou víru jak ve vlastní schopnosti, tak ve zdatnost jejích vojáků. Ve slavné bitvě u Kolína totiž polní maršál Leopold hrabě Daun porazil intervenční pruskou armádu krále Bedřicha (Friedricha; někdy se v naší literatuře vyskytuje v pravopisné podobě Fridrich) II. Velikého, úhlavního nepřítele Marie Terezie.
Rakouskou mocnářku toto vítězství naplnilo takovou radostí, že ještě téhož dne realizovala svůj starší záměr a založila renomovaný Vojenský řád Marie Terezie, nesoucí, jak jinak, její jméno, jímž by „od onoho památného dne provždy byli za činy osobní chrabrosti před nepřítelem vyznamenáváni důstojníci císařské armády, a to bez ohledu na hodnost, společenské postavení, národnost a náboženské vyznání“, jak píše v obsáhlé knize Pod císařským praporem Ivan Koláčný. V době svého založení se Vojenský řád Marie Terezie dělil do dvou tříd – na velké a malé kříže.
První poctění
Prvním nositelem velkokříže se stal polní maršál Karel vévoda Lotrinský, následován polním maršálem Leopoldem hrabětem Daunem, generálem jezdectva Františkem hrabětem Nádasdym a podmaršálkem Ondřejem hrabětem Hadikem. Nárok na udělení velkokříže měli podle statutu řádu pouze armádní velitelé, a to za vítězné tažení nebo bitvu. S udělením řádu se spojovalo dědičné šlechtictví. Řádový kříž předával panovník během slavnostní řádové promoce poté, co se k navrhovanému kandidátovi kladně vyjádřila řádová kapitula a vlastní skutek statečnosti šlo věrohodně doložit. Právo udělovat řád z vlastní vůle měl jako řádový velmistr císař osobně. Řádový svátek připadal na 15. říjen, den svaté Terezie.
První malý kříž obdržel 7. března 1758 podmaršálek Claudius svobodný pán Sincère, jenž po třetí promoci ještě téhož roku obdržel velkokříž. Po získání vyšší třídy řádu vyznamenaný důstojník zpravidla vracel svůj původní kříž řádové kanceláři.
V roce 1765 stupnici řádových tříd obohatil stupeň komandérský. Jeho prvním nositelem se při desáté promoci stal 15. října 1765 polní zbrojmistr Mikuláš kníže Esterházy. Proslulý vojevůdce maršál Gideon Ernest svobodný pán Laudon se velkokřížem pyšnil od roku 1758.
Za celou dobu existence Vojenského řádu Marie Terezie byl malý kříž udělen 1039krát, komandérský stočtyřicetkrát a velkokříž jedenašedesátkrát. Jenom devět důstojníků a generálů se postupně stalo rytíři všech tří tříd.
Kříže jen pršely
Dlouholeté koaliční války proti revoluční a posléze napoleonské Francii vyvolaly vodopád v podobě udílení křížů Vojenského řádu Marie Terezie. Rakušané přitom neopomíjeli ani své spojence. Již v roce 1793 obdržel velkokříž generálmajor, později polní maršál, a dokonce generalissimus císařské armády arcivévoda Karel Ludvík. Roku 1799 se této pocty dostalo ruskému generalissimu Suvorovovi, roku 1806 generálu Michailu knížeti Goleniščevu-Kutuzovovi, v letech 1813 až 1816 švédskému korunnímu princi Bernadottovi, pruskému maršálu Gebhardu Blücherovi, britskému maršálovi Arthuru vévodovi Wellingtonovi apod.
Co se týče známých rakouských vojevůdců, roku 1801 obdržel velkokříž podmaršálek Jan kníže Liechtenstein. Spolu s ním dostal při promoci malý kříž Vojenského řádu Marie Terezie tehdy ještě vcelku nepříliš známý plukovník kyrysníků Josef hrabě Radecký. V roce 1809 dostal komandérský kříž a již v hodnosti maršála jej 30. června 1848 dekorovali velkokřížem. Polní maršál Karel kníže Schwarzenberg obdržel velkokříž přímo na bojišti bitvy národů u Lipska 19. října 1813 od císaře Františka I.
Dokonce i za činy vykonané v prusko-italsko-německo-rakouské válce roku 1866, zvané též sedmitýdenní nebo německá, jež pro habsburskou monarchii skončila těžkou porážkou, získalo nejvyšší rakouský Vojenský řád Marie Terezie 21 vojáků, z toho však jen čtyři příslušníci Severní armády polního zbrojmistra Ludvíka Benedeka, bojující proti Prusům, a z nich jenom jediný, August van der Groeben, setník 1. třídy a velitel jízdní baterie č. 7, oné smutně proslulé „baterie mrtvých“, rytířský kříž za hrdinství projevené 3. července 1866 v bitvě u Hradce Králové, přesněji u Chlumu.
Velkokříž řádu Marie Terezie za Velké války
První světová válka, do té doby nejrozsáhlejší konflikt světových dějin, zvaná také Velká, se stala jevištěm bezpočtu hrdinských činů. Za skutky v ní vykonané obdrželo 131 panovníků, generálů a důstojníků Vojenský řád Marie Terezie, z toho jedenáct včetně sedmi cizinců velkokříž (císař a král Karel I. jako velící generál XIV. sboru, polní maršál arcivévoda Bedřich jako armádní velitel, polní maršál hrabě Franz Conrad von Hötzendorf coby náčelník generálního štábu, polní maršál arcivévoda Evžen jako velitel jihozápadní [italské] fronty, německý císař a pruský král Vilém II., bulharský car Ferdinand I. Koburský, králové Ludvík III. Bavorský a Bedřich August Saský jako spojenečtí panovníci a němečtí generálové polní maršálové princ Leopold Bavorský, Paul von Beckendorff und Hindenburg a August von Mackensen jako spojenečtí vojenští velitelé).
Je třeba podotknout, že zejména v případě vyznamenávání panovníků spojeneckých zemí se často jednalo hlavně o diplomatické gesto, což neplatilo o důstojnících dekorovaných za skutky vykonané na bojišti.
Komandérský kříž téhož řádu za tentýž konflikt
Tento kříž obdrželo deset osob včetně jednoho cizince: velkoadmirál Anton Haus posmrtně jako vrchní velitel Císařského a královského válečného námořnictva, generálplukovník Viktor hrabě Dankl von Kraśnik coby vojenský velitel, generálplukovník Karl svobodný pán von Pflanzer-Baltin jako velitel 7. armády, generál pěchoty Arthur baron Arz von Straussenburg jako poslední náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády, polní maršálové Hermann Köveß von Köveßháza a arcivévoda Josef jako vojenští velitelé, polní maršál Svetozar Boroëvić (charvátsky Borojević) von Bojna jako velitel Sočské armády, polní maršál Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli a generál jezdectva Alois kníže Schönburg-Hartenstein jako vojenští velitelé a konečně německý generálplukovník Helmuth hrabě von Moltke jako náčelník generálního štábu.
Rytířským křížem vyznamenali 110 osob.
V promocích se pokračovalo
S rozpadem Rakousko-uherské říše řádové promoce neskončily, naopak – ve Velké válce zveřejněná udělení křížů se formou tichých řádových promocí realizovala ještě desetkrát: poprvé 10. března 1921 a naposledy 3. října 1931, kdy při 195. řádové promoci obdržel poslední, malý kříž řádu hejtman Árpád von Taby.
Třiadvacátého září 1986 zemřel v Terstu ve věku 96 let poslední rytíř Vojenského řádu Marie Terezie, nositel malého kříže z roku 1917, s devíti potvrzenými a jedenácti nepotvrzenými sestřely nejúspěšnější rakousko-uherské námořní stíhací eso, poručík řadové lodi Gottfried svobodný pán Banfield. Slavná éra nesmírně ceněného a sběrateli dodnes vyhledávaného řádu se tak definitivně uzavřela.
