Lee: Fotografka v první linii. Z Hitlerovy vany na plátna kin, s Kate Winsletovou v roli Lee Millerové
Jako válečná korespondentka a fotografka pro magazín Vogue se ocitla v první linii nejkrutějších bojů druhé světové války. Nafotila tisíce strašlivých snímků... a pak se zhroutila. Obdivuhodná Lee Millerová se dočkala celovečerního snímku: dvouhodinové drama Lee: Fotografka v první linii je celovečerním debutem oceňované kameramanky Ellen Kurasové. Do českých kin vstupuje 10. října, podívejte se na trailer i snímky z filmu a přečtěte si o fotografčině dramatickém osudu.
Byla nadaná, půvabná, nevyzpytatelná a prý úžasně vtipná. Lee Millerová (23. dubna 1907–21. července 1977) se z vyhledávané newyorské modelky stala vynikající pařížskou fotografkou, z nechtěné žákyně Mana Raye jeho vytouženou milenkou, z obyčejné „Lee“ se vypracovala na Lady Penroseovou. Fotila módu, design, celebrity i oběti druhé světové války – její snímky zubožených vězňů z osvobozených koncentračních táborů známe z učebnic dějepisu. Jako mnozí váleční (foto)reportéři bojovala s depresí a posttraumatickou stresovou poruchou. A docela úspěšně se snažila, aby se na ni zapomnělo.
Znásilnění v dětství, základ pro zničený život
Elizabeth, zhruba od své plnoletosti přezdívaná Lee, se narodila do dobře situované rodiny v malebném městečku na řece Hudson, v Poughkeepsie ve státě New York. Byla krásná už odmala, čehož využíval její otec Theodore, amatérský fotograf mostů a strojů, kterému stávala celé své dětství a dospívání modelem. Většinou nahá, později často s nahými přítelkyněmi. Malá holčička tak, jak ji pánbůh stvořil, ve vaně nebo na sněhu jen v pantoflíčcích. Občas i pro stereoskopické, trojrozměrné fotografie. Ano, je to značně zneklidňující. Jenže opravdu hnusná věc přišla z jiné strany.
Když byla matka sedmileté holčičky v nemocnici, poslali ji k rodinným přátelům a po cestě ji znásilnil neznámý, tudíž nikdy neobviněný námořník (podle jiných zdrojů však šlo o dalšího návštěvníka domu oněch přátel). Zničil jí život, a k tomu ji nakazil kapavkou, takže se dívenka po celý následující rok musela dennodenně podrobovat bolestivým léčebným procedurám.
Milenkou Mana Raye
Jenže bylo to tak skutečně? Když později svou třiadvacetiletou milenku Lee fotil slavný Man Ray v Paříži spolu s jejím otcem, jenž přijel na návštěvu, vypadají jeho aranžované dvojportréty velice znepokojivě. Dívka v květovaných šatech s dlouhým rukávem a tajemným výrazem ve tváři sedí na klíně svému už holohlavému otci a strnule ho objímá… Možná Man Ray zachytil drby o tom, že oním násilníkem byl Leein otec? Nebo měl jednoduše podezření a před kamerou se snažil patologickou iluzi vyvolat? Jisté je, že během návštěvy starého Theodora ti dva, on a Man Ray, fotografovali Lee nahou ve společnosti dalších neoblečených dívek, jak se válí v posteli.
Sám Man Ray byl ostatně o šestnáct let starší než Lee Millerová, stejně tak její první manžel, egyptský šlechtic a železniční magnát Azíz Elui bej, a její pozdější manžel Roland Penrose o šest. Ale nepředbíhejme.
Holka z plakátu
Lee byla problémový teenager: kouřila, klela, provozovala nevázané sexuální vztahy. Vyloučili ji hned z několika škol. Jako osmnáctiletá odjela sošná blondýnka na sedm měsíců studovat herectví do Paříže. Po návratu do Států pak prý málem přišla o život – na Manhattanu chtěla přejít ulici, ale vyřítilo se na ni nákladní auto. Kdyby ji jeden muž z davu nestrhl zpět, zbyla by z krásky placka. Oním zachráncem byl řízením osudu slavný Condé Nast, mediální magnát a mimo jiné majitel časopisů Vogue a Vanity Fair. Znalec ženských půvabů ji okamžitě oslovil s nabídkou pózování pro své magazíny – v březnu 1927 se Leein portrét ocitl na obálce Vogue.
Během následujících dvou let stála před objektivem největších jmen světové módní fotografie, ale věděla, že pokud chce ve světě umění něco znamenat, musí přestat pózovat v New Yorku a odjet tvořit do Paříže, Mekky svobodných umělců. Bylo jí dvaadvacet, když si tam sjednala schůzku s krajanem Manem Rayem, jenž tehdy doslova zosobňoval moderní fotografii. Na uvítanou mu drze řekla, že je jeho novou studentkou. „Odvětil, že studenty nemá a nebere a že tak jako tak odjíždí z Paříže na dovolenou,“ vzpomínala pak Lee Millerová ve svých zápiscích. „A já na to: Já vím. A jedu s vámi.“
Manova dlouholetá přítelkyně, tmavovlasá a buclatá kabaretní tanečnice a múza Alice Prinová, známá jako Kiki z Montparnassu, rázem zmizela v propadlišti dějin – aspoň pro Mana Raye.
Představa Lee s milenci Mana drtila
Lee a Man spolu žili tři roky ve značně turbulentním vztahu. Jakkoli Man Ray ve svém životopise z roku 1963 jejich vztah marginalizuje (snad aby se expřítelkyni pomstil), podle všeho ji miloval na hranici sebezničení. Ona jeho vášeň občas považovala za omezování osobní svobody a cítívala se méněcenná, jako pouhý objekt umělcových snímků. Man Ray i jeho mužští přátelé z řad surrealistů sice halasně vyznávali volnou lásku, ale že by postele střídaly i samy ženské? Ani náhodou! Představa Lee s milenci (a že jich měla!) Mana drtila.
Byla to mimochodem právě Lee, kdo náhodou „objevil“ techniku takzvané solarizace, kterou si Man Ray promptně přivlastnil. Otočila totiž v jejich společné temné komoře na moment vypínačem dřív, než se negativy plně vyvolaly, a snímky se zvláštně prosvětlily, obrysy se černě zvýraznily. Spolu udělali i první „rayogramy“, stínové obrazy předmětů pořízené bez optického fotoaparátu. Jejich snímky si tou dobou byly technicky i umělecky velmi blízké – některé fotografie přičítané Rayovi ve skutečnosti fotila Lee.
Taky jí dohazoval kšefty, na něž sám neměl chuť ani čas. Z takového focení – šlo o operace na sorbonnské medicíně – si Lee přinesla po mastektomii amputované ňadro. Běžela s ním do fotostudia francouzské Vogue a kromě vyparáděných modelek ten den věnovala stejnou, ne-li větší pozornost fotografování uříznutého prsu na jídelním talíři. Na prostřeném stole, s vidličkou a nožem.
Smrt na Nilu
Přátelila se třeba s Pablem Picassem a Charliem Chaplinem (oba hojně portrétovala) nebo se surrealisty, k nimž se hrdě hlásila. Třeba s Paulem Éluardem i Jeanem Cocteauem, v jehož vůbec prvním snímku, v avantgardní hodinové Krvi básníka z roku 1930, si zahrála – role mluvící sochy byla první a poslední v jejím životě. V roce 1932 však opouští Mana Raye, vrací se do Států a spolu s bratrem Erikem si v New Yorku otevírá fotostudio. Má vlastní výstavu, patří k nejvyhledávanějším americkým fotografům, užívá si divokých večírků, hraje poker s herci…
Jenže po čase se opět projeví její přelétavost – po dvou letech balí krám, neboť se vdává za bohatého Egypťana Azíze Eluiho beje, s nímž už tři roky udržuje pečlivě utajený poměr. Ironií osudu fotografovala ještě roku 1931 pro Vogue Azízovu nádhernou manželku, káhirskou ikonu stylu a elegance Nimet – která nedlouho poté, co jí Millerová odloudila manžela, páchá sebevraždu.
Konvenční Káhira i alexandrijské sídlo na pláži však Lee začínají brzy nudit. Vyplouvá se svolením laskavého manžela do Evropy a nachází si ve Francii milence. Za Rolandem Penrosem, britským surrealistickým malířem z vážené rodiny, ji pak velkorysý Azíz roku 1937 s lítostí propouští natrvalo, jak popisuje dokumentarista Sylvain Roumette ve snímku Lee Miller. Through the Mirror z roku 1995 (bez problémů ho najdete na internetu).
Femme différente
S Penrosem se čerstvá třicátnice zabydlela v londýnském Hampsteadu. Dveře jejich domu byly otevřené všemožným umělcům, a jednomu obzvlášť: ti dva libertini žili pěkných pár let na hromádce s Leeiným (a nejspíš i Rolandovým) milencem a mentorem, fotografem časopisu Life Davidem Schermanem. Mimochodem, než si našel Lee, byl Roland Penrose ženatý s lesbickou básnířkou Valentine Boué Penroseovou, která s novým párem po čtyři následující dekády také sem tam bydlela. V tomto světle vypadají dnešní „patchworkové“ rodiny jako velmi konzervativní řešení…
Když Lee Millerovou najala Vogue roku 1942 za směšných osm dolarů týdně jako válečnou reportérku, byl to právě David Scherman, s kým často pracovala. Fotili bombardování Londýna, vylodění Spojenců v Normandii a jako první fotoreportéři se na samém konci války dostali do osvobozených koncentračních táborů.
Snímky Millerové z té doby jsou neuvěřitelné. Fotila hlady a vysílením polomrtvé chodící kostry ve vězeňských mundúrech v Buchenwaldu, lapené a domlácené esesácké bachaře z právě osvobozeného tábora smrti v Dachau, hromady napůl spálených lidí. Následující den kdosi vzal psychicky i fyzicky vysílené fotoreportéry do třicet kilometrů vzdáleného Hitlerova mnichovského bytu. Zatímco se koupali v jeho vaně, spali v jeho posteli a vzájemně se fotografovali, Hitler se šest set kilometrů od nich střelil do hlavy.
Po válce: zdrcující obrazy
Pak Millerová odjela do vídeňských nemocnic fotografovat maličké děti, jen párleté uzlíky kostí a kůže umírající bez léků, které z trhu stáhla válečná bída a šmelináři. A zatímco manželovi nebyla vinou spatřených děsů schopna odpovídat na dopisy, ke snímkům do redakce Vogue telegrafovala dlouhé texty. Strhující texty. Ona, jež nikdy předtím vážněji nepsala, byla schopna vynikajícího, ostrého popisu s jasnými, často naprosto zdrcujícími obrazy.
Nefotila sice válečnou akci tak skvěle jako kolegové-konkurenti Robert Capa nebo Eugene Smith, ale byla stejně technická a stejně zručná v temné komoře. Navíc měla dar nacházet krásu v rumištích a pustinách, měla smysl pro (surrealistický) detail a aranžmá, občas dokonce pro vtip.
Někdejší hypochondrička a pedantka, pokud jde o čistotu a eleganci, hodila za války všechny tyhle malichernosti za hlavu. Když se dokumentarista Roumette ptal ve svém snímku fotografa Schermana, zda „je možné říct, že šlo o femme fatale“, odpověděl: „Já ani nevím, co femme fatale znamená. Ona byla femme différente, femme varie!“
Naprosto beznadějná máma
Onu atraktivní odlišnost od ostatních a rozličnost Leeiných tváří však rozhodně nebyl schopen docenit jeden člověk: její syn Antony. Narodil se po matčině (už nikým nečekaném) návratu k Rolandu Penroseovi. Poté, co čtyřicetiletá Lee zjistila, že je těhotná, rozvedla se s bejem, vdala se za Penrose – a porodila syna. „Jako matka byla velmi odtažitá, sotva jsem ji znal,“ vzpomíná v dokumentu fotograf, kurátor a spisovatel Antony, pilný životopisec svých slavných rodičů. A jinde dodává: „Byla naprosto beznadějná máma. Neměla vůbec žádný přirozený mateřský instinkt.“
Lee se po prožití hrůz války nedokázala adaptovat na focení usměvavých modelek a luxusního designu. Dostihla ji těžká deprese. Jako lék na posttraumatickou stresovou poruchu užívala zejména cigarety a brandy. Po lahvích. Synka od jeho tří let vychovávala služebná Patsy; sama Lee vychovávala maximálně manželovy milenky.
S prací úplně skončila a přestala o sebe dbát, ošklivě ztloustla. Ještě že se dařilo alespoň Rolandovi, který byl díky svým uměleckým kvalitám povýšen do šlechtického stavu. To ovšem z Lee dobrou mámu a později babičku neudělalo. Se synem k sobě našli cestu, až když bylo všem včetně Lee zjevné, že ji rakovina do roka a do dne dostane. Smířili se především díky jeho vřelé manželce Suzanně.
Právě ta našla po Leeině úmrtí na půdě rodinné vily krabice a kufry s deníky, se starými dopisy, snímky a více než 60 000 negativy – a až tehdy syn zjistil, kým jeho matka vlastně byla. „Všechno to schovala jako nějakou časovou schránku,“ vzpomínal Antony na „Lee“, jak matce ostentativně říkal, ve svém vlastním dokumentárním snímku Životy Lee Millerové. „Pro někoho, kdo to jednoho dne najde, probádá a zrekonstruuje podle toho její život.“
