Zázrak na Něvě: Neuvěřitelný příběh leteckého neštěstí, které dopadlo šťastně
Ačkoliv letecká doprava patří mezi nejbezpečnější, katastrofy v této oblasti stále děsí cestující. Známe ale i případy, kdy měly nehody šťastný konec. Třeba ta z roku 1963, která se stala letadlu Typ TU-124 nad Petrohradem.
V lednu roku 2009 oblétla svět příhoda amerického letu Cactus 1549. Kapitán Chesley „Sully“ Sullenberger dokázal posadit Airbus A-320 společnosti US Airways na hladinu newyorské řeky Hudson. Jeho bravurní čin zachránil životy 150 cestujícím a pěti členům posádky. V historii civilního letectví to ale není zdaleka jediný případ, kdy civilní letoun přistál na vodě. Pojďme si jeden podobný připomenout (a také koukněte, jak jsme létali v trenažérech ohromných letadel).
Neznámé nehody
Žádná letecká společnost není pyšná na problémy, ale v někdejším socialistickém bloku a zejména v SSSR nebylo většinou přípustné, aby se zpochybňovala vyspělá technika. Proto se o některých nehodách dozvídáme se zpožděním mnoha desítek let, ačkoliv dopadly šťastně a posádky mnohdy předvedly ještě o kousek víc než pilotní mistrovství. Tak tomu bylo i 21. srpna 1963 při běžném vnitrostátním letu z hlavního města tehdejší Estonské socialistické republiky Tallinu do Moskvy.
Malé túčko
Proudový letoun Tupolev TU-124 byl nástupce typu TU-104, ovšem podstatně menší, proto se mu mezi piloty ČSA říkalo „malé túčko“. Stroj s rozpětím 25,55 metrů, osazený dvěma dvouproudovými motory Solovjev D-20P, měl maximální kapacitu 56 osob (základní verze 44 míst) a mohl létat rychlostí 840 km/h až do vzdálenosti 2100 kilometrů.
Chybí šroubek!
Stroj s označením CCCP-45021 pilotoval onoho srpnového dne kapitán Viktor Jakovlevič Mostovoj. Na místě kopilota seděl Vasilij Grigorijevič Čečeněv. Z tallinského letiště odstartovali v 8:55 moskevského času k cílovému moskevskému letišti Vnukovo. Přední podvozek se zcela nezatáhl a neumožňoval bezpečné přistání. Posádka se po upozornění pokoušela tyčí uvolnit přední podvozkovou nohu, dokonce kvůli tomu prořízla podlahu pilotní kabiny, ale k ničemu to nevedlo. Jak se později zjistilo, nejspíš při předchozím letu došlo k defektu a ztrátě šroubu – byl nalezen na přistávací dráze.
Problémy s palivem
Posádka dostala povolení nouzově přištát v Petrohradě (tehdejší Leningrad) na letišti Pulkovo (tehdy neslo název Dálniční). Odpovědný vedoucí letového provozu Georgij Narbut vydal posádce příkaz vyčerpat pohonné hmoty až na hranici jedné tuny. To byl pro Mostovoje a ostatní problém, protože palivoměry v kokpitu nebyly konstrukčně řešeny tak, aby ukazovaly přesný stav paliva. Přitom každý kilogram pohonných hmot rozhodoval o přežití.
Hladina Něvy
Zatímco Narbut organizoval na letišti záchranné, zdravotnické a požární jednotky, palubní inženýr sdělil Mostovému, že v nádržích je ještě rezerva, proto se kapitán rozhodl po sedmi dosavadních okruzích přidat ještě jeden. Ve chvíli, kdy se letoun nacházel asi 21 kilometrů od letiště, krátce po sobě vysadily oba motory. Narbut dal posádce svolení k průletu městem, letadlo se podařilo správně nasměrovat, ale záhy bylo jasné, že letiště bude pro „túčko“ příliš vzdálené. „Sedáme na vodu,“ oznámil druhý pilot Čečeněv, který převzal od kapitána řízení, protože jako bývalý letec vojenského námořnictva létal s hydroplány a měl zkušenosti s přistáváním na vodě. Něva v těch místech byla široká zhruba 400 metrů.
