Beneš v únoru 1948: Postavit se komunistům a riskovat i vpád cizích vojsk, nebo se podrobit?
Prezident Beneš samozřejmě věděl, byl přece střízlivý realista, že s pouhými sympatiemi Československa, v jehož vládě obsadili komunisté většinu klíčových pozic, se Sověti nadlouho nespokojí. Přesvědčovala ho o tom nejen jejich naprosto odmítavá reakce k přijetí Marshallova plánu v roce 1947, ale i rozhovor se Stalinem, který si dobře pamatoval ze své návštěvy Ruska.
Stalin mu tehdy, v prosinci 1943, výslovně řekl, že výhledově počítá s novým konfliktem s Německem, řekněme tak za deset let po skončení právě probíhající války. A během uplynulých pěti let měl dostatek času, aby si ujasnil, že Stalinovi tentokrát půjde o ovládnutí celé Evropy. A byla tu další skutečnost zásadního významu: ČSR patřila ke třem tehdy známým nalezištím uranové rudy, jimiž kromě ní byla Kanada a Belgické Kongo. Sovětský svaz již znal tajemství výroby atomové zbraně (třebaže první nukleární výbuch uskutečnil až v roce 1949) a také on zahájil své vyzbrojování. Zemi, na jejímž území se nalézal uran, samozřejmě musel ovládat. Od tohoto základního faktu se pak odvíjelo další dění.
Pomineme-li počáteční fázi, spočívající ve vytváření předpokladů pro sovětizaci země, jež byla dána již Košickým vládním programem (duben 1945), musíme se zmínit o přípravách k mocenskému zvratu, které se datují podzimem 1947. Tehdy se totiž sešli delegáti devíti evropských komunistických stran v polském lázeňském městečku Szklarska Poręba nedaleko Vratislavi. Měli posoudit situaci v Evropě a stanovit další postup. Delegaci KSČ tehdy vedl Rudolf Slánský, jenž převzal úkol, aby strana pevněji uchopila svou moc a nastolila svrchovanou vládu.
Mnoho času ovšem nezbývalo. Levicové sympatie začínaly ochabovat, sovětské veto přijetí Marshallova plánu v létě 1947 znamenalo tvrdou ránu a vyvolalo značnou deziluzi. Podle jednoho z výzkumů či odhadů veřejného mínění by komunisté v blížících se parlamentních volbách v květnu 1948 nemuseli získat víc než 28 procent hlasů. Což bylo málo, o hodně míň než v roce 1946 (KSČ tehdy získala 40 procent hlasů), a znamenalo by to jejich porážku. Gottwald tedy nemohl déle prodlévat.
Speciál Osudové osmičky si můžete za 1 SMS objednat zde >>>
Svou stranu začal mobilizovat plný týden před tím, než demokratičtí ministři podali demisi, už několik hodin po schůzi vlády 13. února. Komunisté na ní byli přehlasováni při jednání o přehmatech v práci Bezpečnosti, kterou ovládali. „Nedovolíme nikdy, abychom policii ztratili z rukou,“ řekl tehdy Gottwald a přikročil k činům.
Úzký kruh lidí ze stranického vedení se začal dvakrát denně scházet v jeho vile a rozjížděl již dlouho předtím připravený plán na úplné převzetí moci. Ve svém úsilí nebyl zdaleka osamocen. Již 15. února byly z Moskvy dopraveny posily tajných agentů ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti a během týdne rozmístěny na všechna oblastní velitelství SNB. Početná skupina těchto agentů zůstala přímo v Praze. Třiadvacet jich bydlelo v hotelu Flora, dalších šestnáct v hotelu Steiner.
Dne 17. února vyšlo Rudé právo s datem v nezvyklém červeném rámečku: předem dohodnutý signál pro krajské tajemníky KSČ, aby se připravili na ozbrojené střetnutí.
V napjaté situaci, jež se vytvořila, pak dvanáct ministrů demokratických stran podá demisi.
Není to většina. Gottwaldova vláda má 25 křesel, aby padla, bylo by zapotřebí ještě jedné demise. Zřejmě se počítalo s tím, že ji podá ministr zahraničí Jan Masaryk. Ale ten toto očekávání nenaplnil. I tak ovšem vzniká vládní krize, která je pro komunisty – což si uvědomuje zatím málokdo – vlastně darem z nebes. Pachtili se s konstrukcí jakéhosi zahraničního spiknutí, jemuž bylo nutno zabránit rozhodným vystoupením.
Vládní krize situaci rázem vyřešila: záminka k akci, nad niž není…
Dvanáct ministrů, kteří podali demisi, ovšem spoléhá na Beneše, na jeho dominantní roli v prezidentské funkci. Počítají s tím, že vzniklou krizi vyřeší ve prospěch demokratických sil.
Nemocný muž na Hradě
Beneš se rázem ocitá uprostřed dění – a musí volit: buď odpor – nebo kapitulaci. Den po podání demise, 21. února, je zorganizována na Staroměstském náměstí manifestace, na níž Gottwald vystupuje ve vypůjčené beranici s bojovným projevem. Manifestace vysílá delegaci na Hrad k prezidentovi, aby demisi dvanácti ministrů přijal. Prezident je otřesen, nicméně vzmůže se na ráznou odpověď: „Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozhodovala o tom, zda já jako prezident mám, nebo nemám přijmout demisi.“ Je to ovšem jedno z jeho posledních vzepětí...
Podle souhlasných dobových svědectví Beneš rychle fyzicky scházel. V poválečném období již překročil šedesátku (což z dnešního hlediska nic neznamená, nicméně tehdy se tento věk považoval za vstup do stáří) a jeho osobní lékař u něj zaznamenal počínající arteriosklerózu. Beneš se přes svůj nevelký vzrůst a subtilní konstituci těšil až dosud dobrému zdraví. Válečnou éru spojenou se značným pracovním vypětím absolvoval prakticky bez odpočinku, ale určitá únava organismu se začínala projevovat. Patrně si to zplna neuvědomoval, jak dosvědčuje jeho výrok z roku 1947: „Oni si myslí, že je to se mnou zlé, a čekají jen na to, až umřu. Ale oni se mýlí, já se ještě uzdravím a ještě něco udělám. Však on Gottwald je také nemocen, a hůře než já.“
Výrok pochází zřejmě z léta onoho roku, kdy v červenci, když se dozvěděl, že Stalin zamítl československou účast v Marshallově plánu, přestál mozkovou příhodu.
Je zajímavý z několika pohledů, především jako doklad úpadku Benešova kritického myšlení. Vůbec nebere v úvahu, že Gottwald je o dvanáct let mladší, byť jeho zdravotní stav je vskutku závažný. Šlo o neléčenou příjici, kterou se nakazil v mládí. Gottwaldova choroba se samozřejmě úzkostlivě tajila, vědělo o ní pouze několik lidí z vedení KSČ. V první řadě Slánský, jenž se o Gottwaldově stavu nechával informovat každý měsíc, a pak ovšem lékař MUDr. Smělý, který Gottwalda v roce 1947 rentgenologicky vyšetřil a zjistil rozsáhlou výduť (aneurysma) na aortě. Na přímou výzvu Slánského stanovil prognózu: dva roky života, ne více.
Je otázka, zdali Beneš znal i tyto podrobnosti. Nicméně i pouhá skutečnost, že získal informaci o závažnosti Gottwaldova stavu, svědčí o neutuchající výkonnosti jeho zpravodajského aparátu.
Schopnost sníženého kritického uvažování se rovněž projevovala, pokud šlo o jeho vlastní osobu. Jak uvádí Zbyněk Zeman ve své monografii (Edvard Beneš, politický životopis), po Benešově zhroucení v létě 1947 došlo lékařské konzilium k závěru, že již není zdravotně způsobilý vykonávat prezidentskou funkci. Beneš sdělení přijal s přitakáním a slzami, načež prohlásil, že to musí říct manželce. Když se od ní vrátil, kategoricky oznámil, že jeho odstoupení naprosto nepřichází v úvahu. Protože není vůbec nikdo, kdo by ho mohl nahradit.
S tímto přesvědčením vstupoval do roku 1948, který znamenal nejen další dějinnou křižovatku, jíž musel projít, ale byl i posledním rokem jeho života.
Benešovi protihráči
Benešovým protihráčem byl především Klement Gottwald. V době popisovaných událostí je krátce po padesátce a přes nastraženou past číhající na jeho srdci, již jsme zmínili (a která může kdykoli sklapnout), je plnokrevnou, dynamickou osobností. Jeho vůdcovství v komunistickém táboře je nesporné a dokáže ovlivňovat i osobnosti mimo tuto sféru, například Jana Masaryka.
Pokud jde o Beneše, Gottwald proti němu nastoupil se vší formální úctou, ale také se vší rozhodností, vždy samozřejmě posílen alkoholem. Ačkoliv již trpěl závislostí na této droze, byl stále ještě schopen ji zastírat, daří se mu tak působit dojmem osobnosti naprosto kompetentní.
Beneš jeho chování vcelku oceňuje, bere ho jako korektního politického partnera, při různých příležitostech se o něm vyjadřuje až překvapivě příznivě. Jeho kormidelnickou roli, jejímž cílem je definitivní zakotvení ČSR v sovětském bloku (vyjádřenou heslem „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“), samozřejmě plně prohlédl, ale cítí se proti ní bezmocný.
Navíc má proti sobě ještě jednoho partnera (či spíše protivníka), o němž asi neví. Jak uvádí jeho kancléř Jaromír Smutný ve svých pamětech, je jím Rudolf Slánský. Podle jeho mínění skutečným kormidelníkem Února byl právě on. V jeho rukách se sbíhalo všechno vedení, vzorně plnil roli generálního tajemníka KSČ i roli, jíž byl pověřen na tajné konferenci ve Szklarské Porębě. Smutný se domnívá, že jím byl Gottwald dokonce řízen. Bylo-li tomu tak skutečně, Slánskému to v příštích letech jenom přitížilo.
A existoval ještě jeden protihráč, a dokonce velmi silný: náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin. V poválečném Československu působil jako sovětský velvyslanec. Terén tedy znal dobře. Odvolán z funkce byl 25. prosince 1947, ale dlouho si v Moskvě nepobyl. V předvečer vypuknutí vládní krize, to znamená ve čtvrtek 19. února, přilétá do Prahy. Co zde má na práci?
Oficiální vysvětlení zní, že má dohlédnout, zda jsou správně plněny dodávky sovětského obilí. O jeho skutečné roli však nemohou být pochybnosti. Zorin má osobně kontrolovat průběh únorových událostí. Ještě v den svého příletu do Prahy, už v podvečerních hodinách, navštěvuje Jana Masaryka. Ten ho sice přijímá na lůžku, jsa nachlazen, ale to Zorinovi nevadí. Obsah jejich rozhovoru není přesně znám, lze se však domnívat, že Zorin v něm akcentoval sovětský zájem na Československu a že ministra upozornil, že případný odpor by byl marný.
Již den nato, 20. února, jsou posíleny sovětské jednotky v Rakousku o osmnáct tisíc rudoarmějců, přisunutých ze SSSR. Neprodleně začalo jejich rozmísťování podél československých hranic.
Druhého dne, v sobotu 21. února, v nezvykle mrazivém ránu, kdy je v Praze minus 20 stupňů, se Zorin setkává s Gottwaldem. Informuje ho o sovětských opatřeních a tlumočí mu Stalinův vzkaz, že sovětská vojska jsou připravena vstoupit na území ČSR. Gottwald se toho zalekne, poukazuje na nepříznivý vnitropolitický dopad takového kroku a ujišťuje Zorina, že českoslovenští komunisté mají dostatek vlastních sil k převzetí moci.
Vojska na hranicích
První zpráva, která na Hrad dorazila o soustřeďování sovětských vojsk v blízkosti československých hranic, přišla z ústředního sekretariátu národně socialistické strany, a to již během prvního dne vládní krize. Hovořila ovšem o jednotkách umístěných v Maďarsku. I další zpráva, pocházející od informátora V-101 z 22. února, je zajímavá a poněkud znepokojující. Informátora oslovil Valerian Zorin během své návštěvy u ministra Pietora a vyjádřil podiv nad nepřijetím demise: „To snad není možné, když prezident ví, že je přáním Moskvy, aby se tak stalo.“
Toto sdělení rozhodně stojí za úvahu. Jak mohl Zorin tvrdit, že prezident ví, co je přáním Moskvy? To si byl tak jist Benešovou předvídavostí, kterou v minulosti několikrát osvědčil? Asi sotva: tak ostřílený diplomat (a bezpochyby agent sovětské tajné služby), jímž Zorin nesporně byl, na pouhých dedukcích určitě nestavěl. Existoval tedy nějaký důvod závažnější? A jestliže ano, jaký?
Byl prezident předem upozorněn?
Na jaře roku 1994 vzrušila naši veřejnost zpráva o pamětech bývalého sovětského špióna Pavla Sudoplatova. Uváděl v nich, že Beneš se po léta stýkal se sovětskými agenty a NKVD ho „výrazně ovlivňoval“. Připomeňme, že Sudoplatov patřil ke špičkám sovětské tajné služby, za války vedl oddělení, které získávalo informace o vývoji americké atomové pumy.
A tento Sudoplatov – jak sám tvrdí – přijel do Prahy v lednu 1948 doprovázen jistým Zubovem, jenž údajně ve třicátých letech Edvarda Beneše řídil. Sdělil prezidentovi, že v ČSR dojde k „zásadním změnám“ a že jedině on jako hlava státu může zajistit, aby proběhly bez krveprolití. Nikdo jiný to prý nedokáže. Zorinův výrok, zdá se, Sudoplatovovu informaci s velkou mírou pravděpodobnosti potvrzuje. Lze tedy připustit, že Sověti Beneše s předstihem upozornili a Zorin přiletěl do Prahy, aby na provedení chystaných změn osobně dohlédl. Je nasnadě, že měly začít nastolením nové vlády.
Skutečnost, že Zorin sdělil stanovisko Moskvy k probíhající krizi pouhému informátorovi (je míněn V-101), jenž byl politicky málo významnou osobou, si lze vysvětlit tím, že věděl o jeho spojení s Hradem. Nepochybně šlo o záměr dostat zprávu urychleně na Hrad, což se podařilo. Beneš se ji mohl dozvědět už v Lánech, kam odjel 21. února navečer (tedy v sobotu; připomeňme, že v oné době sobota ještě bývala pracovním dnem), nebo ihned po návratu do Prahy druhého dne. Při jednání s ministry národně socialistické strany v pondělí 23. pak nevylučoval možnost sovětské intervence, jíž se samozřejmě obával, a stanovisko Moskvy rozhodně nebral na lehkou váhu.
Krize vrcholí
Obava z ozbrojených srážek, jež by mohly přerůst v občanskou válku, obava z chaosu, do něhož by se mohla poválečná republika propadnout – a nakonec „bratrská pomoc“ sovětských divizí... to všechno na Beneše silně působilo. Protahoval krizi, jak jenom mohl. Čekal, že se demokratické síly zformují k nějaké protiakci, o niž by se mohl opřít – marně. Chtěl ještě promluvit do rozhlasu, právě onoho 23. února, nakonec však od tohoto úmyslu upouští. Vydrží čekat ještě druhý den, ale dne následujícího, 25. února, demisi přijímá.
Gottwald ji vítězoslavně přiváží na Václavské náměstí. Davy jásají a pozdravují vítěze na tribuně, Gottwalda a Slánského. Netuší, jak krátce se z něj budou těšit a jak trpké plody toto „vítězství“ přinese...
Beneš chce na protest proti nátlaku, jemuž byl vystaven, abdikovat. Jeho okolí mu to však rozmluví – a on zůstává. Učiní jediné protestní gesto, a sice, že opustí Hrad. Uchýlí se do ústraní své vily v Sezimově Ústí a do Prahy se s výjimkou pohřbu Jana Masaryka už nevrátí. V následujících dnech a týdnech mnoho přemýšlí o událostech, které prožil. Bylo, dokonce muselo mu být zřejmé, že opět, podobně jako při mnichovské krizi v roce 1938, prohrál. Svěřoval se svému okolí, že se ocitl pod obrovským tlakem, z něhož prakticky nebylo východisko kromě toho, jež zvolil. Profesoru Václavu Černému, který ho navštívil, svěřil svou verzi únorových událostí.
Přijmout demisi ministrů byl přinucen, bylo mu vyhrožováno občanskou válkou a on nechtěl připustit „nové Lipany“. Odmítá odpovědnost za vládní krizi, nebyl informován o úmyslu ministrů podat demisi. V opačném případě by byl rozhodně proti. Postavili ho před hotovou věc. Nedalo se nic dělat – neměl za sebou armádu. Svobodovo ujišťování, že armáda jde za svým prezidentem, bylo falešné. I ona by byla rozdvojena.
Budoucnost vidí temně: jsme vsazeni bez možnosti nápravy na rozjetý vůz, na ten nepravý, nemáme již volnost o svém osudu rozhodovat. Jdeme do katastrofy – bude válka a v ní budou komunisté rozdrceni v „měřítku světovém“...
Beneš se naštěstí mýlil. K válce nedošlo, alespoň ne k té, jakou znal. Doba totiž pokročila – přinesla válku novou, která si získala přízvisko „studená“ a trvala čtyřicet let. Je to příliš dlouhá doba, než aby se dala stručně zbilancovat. Dá se však určitě zaznamenat (má-li to ovšem nějakou zásadní hodnotu), že tandem Beneš–Gottwald svou dohodou v únoru 1948 zabránil obsazení země Sovětskou armádou. Alespoň prozatím, v srpnu 1968 došlo i k tomu.
Speciál Osudové osmičky najdete od 26. února na novinových stáncích.
