8. březen není jen MDŽ, ale také den největší masové vraždy českých Židů v dějinách
Osmý březen je v povědomí českém i světovém známý jako Mezinárodní den žen. Toto datum je však významné mnohem spíše kvůli jiné, tragické události české moderní historie: největší masové vraždě československého obyvatelstva, jejíž první část se odehrála v noci z 8. na 9. března roku 1944. Tehdy zahynuli českoslovenští Židé v nacistickém táboře Osvětim II. – Březinka. Ze vzpomínek Rudolfa Vrby, přeživšího a utečence z Osvětimi, se dochovalo, že Češi kráčejíce na smrt zpívali národní hymnu a židovskou hymnu hatikvu. Další část transportu, který nacisté vypravili z Terezína, zplynovali počátkem července téhož roku.
Osvětim I i Osvětim II-Březinka se staly za druhé světové války místem, v němž zahynul více než milión Židů. Osvětim je však také místo, kde se odehrála vůbec největší masová vražda československých občanů — jedná se o vyhlazení takzvaného rodinného tábora. Ten vznikl transportem vězňů z Terezína do polské Osvětimi – první transport čítal na 5 tisíc československých občanů v září roku 1943. Následoval další v prosinci a poslední pak v květnu následujícího roku.
Vězňům se dostalo určitých „privilegií“, lze-li o něčem takovém v nacistickém táboře vůbec hovořit. Židům nebyly oholeny hlavy, zůstalo jim civilní oblečení. Jen Rudolf Vrba, muž, jehož slavná zpráva poprvé rozšířila informaci o tom, jak 6500 Čechoslováků později skončilo, si všiml, že u jejich jmen je v německé kartotéce poznámka „Zvláštní zacházení“. To znamenalo v německém eufemistickém slovníku smrt – Vrba se ve své předpovědi bohužel nemýlil a československý rodinný tábor šel do plynových komor. Byl to také právě Rudolf Vrba, jemuž se z Osvětimi podařilo utéci a který chtěl, aby se o holocaustu více mluvilo. Sepsal o Osvětimi a o cestě z ní zprávu, díky níž se podařilo zachránit několik tisíc maďarských Židů.
Ale zpět k tzv. rodinnému táboru. Úmrtnost zde nebyla o nic menší než v „běžném“ táboře. Lidé trpěli nedostatkem stravy, nemocemi, mizernými hygienickými podmínkami. Podle vzpomínek několika přeživších mohly děti trávit čas na tzv. dětském bloku, kde se seznámily s Fredy Hirschem, mužem, o němž se věřilo, že by mohl vést povstání.
Po půl roce života v „rodinném táboře“ nacisté oznámili, že část vězňů přemístí. Mělo se jednat o pracovní tábor Heydebreck. Nic takového ovšem neexistovalo. Nacisté jen nechtěli, aby se v táboře rozšířilo, že jdou Čechoslováci na smrt. Na pobyt v táboře smrti vzpomíná jeden z mála přeživších, československý Žid Toman Brod, který se narodil v Praze v roce 1929. Jeho vzpomínka je uložena v Židovském muzeu v Praze: „V březnu 1944 přišla likvidace zářijového transportu. Polovina rodinného tábora se najednou vyprázdnila. Odvezli ji do vedlejšího karanténního tábora a nechali v našem táboře jenom několik nemocných na Krankenstube, na bloku nemocných. Chtěli předstírat, že nemocní nemohou jet s těmi ostatními, protože jde o pracovní transport. Mluvilo se o tom, že jedou do jakéhosi Heidelbrecku (název domnělého tábora se objevuje ve vzpomínkách i v literatuře ve vícero podobných verzích, zřejmě proto, že se o něm vězni dovídali pouze z doslechu a žádné takové místo ve skutečnosti neexistovalo, pozn. aut.).
Ale krátce po tom, co ten transport zmizel, se začínaly šířit chýry o tom, že Fredy Hirsch spáchal sebevraždu a že vůbec nejeli do toho Heidelbrecku, ale že skončili v plynových komorách. Ovšem na druhé straně nás zmátly zprávy květnového transportu, který přijel do našeho tábora a který nám vyprávěl o tom, že z toho tzv. heidelbreckého transportu chodily do Terezína lístky, datované ještě o několik týdnů později. Byl to samozřejmě podvod, ale nás to svým způsobem uklidnilo, protože člověk vždycky raději věří zprávám příznivým a tu hrůzu a smrt od sebe odhání,“ vzpomínal Toman Brod, jehož rodina pocházela ze zámožných poměrů a který nacistické tábory přežil.
O tom, proč nacisté tzv. rodinný tábor zřídili, se dodnes vedou diskuse. Je velice pravděpodobné, že jeho účel byl především divadlo pro Mezinárodní červený kříž, Brod ovšem tomuto argumentu trefně kontruje tvrzením, že ani v rodinném táboře nebyly podmínky takové, aby je nacisté mohli někomu ukazovat jako příklad vzorového zacházení s vězni.
Ze 17 500 československých Židů, kteří byli v tzv. rodinném táboře, jich přežilo 1294. Připomínejme si 8. březen jako den památky těmto obětem nacistické hrůzovlády.
