Před 170 lety vypukla v Pešti první maďarská revoluce. Otřásla habsburskou monarchií
Jedenáctého března 1848 petice Uherského sněmu vypracovala dvanáct hlavních revolučních požadavků maďarského národa, zahrnujících svobodu tisku a zrušení cenzury, vznik odpovědného ministerstva pro Uhry v Pešti, každoroční zasedání Uherského sněmu v Pešti, rovnost před zákonem, zřízení národní gardy, všeobecné zdanění, zrušení poddanství, ustavení soudních porot a lidového zastoupení, založení národní banky, přísahu vojáků na uherskou ústavu a zákaz jejich vysílání do ciziny, jakož i cizích do Uher, propuštění politických vězňů a vytvoření personální unie.
Na podporu těchto požadavků vystoupili Maďaři 15. března 1848 v Pešti, kde poprvé zazněla vlastenecká Národní píseň (Nemzeti dal) předního romantického revolučního básníka slovenského původu (vlastním jménem Alexander Petrovič) Sándora Petőfiho, jenž zahynul za dodnes neobjasněných okolností.
Habsburkové v tísni
Jelikož ve Vídni vypukly nepokoje už 13. března a přiměly k odstoupení nenáviděného kancléře Klemense Menzela Metternicha, ztělesňujícího celou „dobu předbřeznovou“, ocitli se vládnoucí Habsburkové v nelehké situaci. Císař Ferdinand I. slíbil vyhlášení ústavy a svolání Ústavodárného shromáždění.
V Pešti vznikla uherská vláda s hrabětem Lajosem Batthyányem v čele, jejímž profilujícím členem se stal maďarský národní hrdina a symbol boje za nezávislost Lajos Kossuth. Osmnáctého března vláda zrušila robotu a začala plnit i další body petice. Dubnové zákony stvrdily všechny výše uvedené body, a navíc rovněž nové právní a správní uspořádání Uherského království. Uherská dvorská kancelář a uherské místodržitelství byly zrušeny coby nástroje rakouského absolutismu.
Národnostní otázka – toť problém
Maďaři, kteří nejednou v minulosti prokázali, jak statečně dovedou bojovat za svou svobodu, ji však nedopřávali nemaďarským národům zemí svatoštěpánské koruny, což se ukázalo osudovým pro další osud revoluce a v budoucnu koneckonců i pro celé Uherské království. Určitý podíl na uherské politice přiznávali jenom Chorvatům.
Pod reálnou hrozbou vpádu Chorvatů a císařských vojsk vznikl Výbor národní obrany s Kossuthem v čele. V polovině září vyrazil chorvatský bán Josip Jelačič po dohodě s Vídní proti maďarské (uherské) revoluci, ale maďarská revoluční armáda ho porazila 29. září 1848 v bitvě u Pákozdu. Toto vítězství se léta slavilo jako Den Maďarské lidové armády.
Pomoc Poláků a solidarita Vídeňanů
V řadách maďarské revoluční armády sloužilo mnoho Poláků, mezi nimiž vynikli zejména generálové Józef Zachariasz Bem, veterán napoleonských válek Henryk Dembiński a Józef Wysocki. Od té doby se datují velice přátelské maďarsko-polské vztahy, jež se projevily mimo jiné značnými sympatiemi Poláků k maďarským povstalcům na podzim roku 1956.
Maďarskou revoluci podpořilo také říjnové povstání ve Vídni, jež donutilo císaře a Říšský sněm přestěhovat se do Kroměříže, avšak Jelačić a generál Alfred kníže Windischgrätz revoltu 29. října porazili a o dva dny později Windischgrätz hlavní město podunajské monarchie obsadil. Vůdcové vídeňské revoluce skončili na popravišti a Windischgrätz 30. října Maďary porazil u Schwechatu.
Revoluce triumfuje
Druhého prosince 1848 odstoupil císař Ferdinand I. (V.) Dobrotivý, poslední korunovaný český král, kterému sice přezdívali der arme Trottel Nandel (chudáček blbeček Ferdáček), jenž však hovořil pěti jazyky. Na trůn nastoupil jeho synovec František Josef I., nekompromitovaný sliby danými jeho předchůdcem. V Uhersku ho ovšem neuznali.
Počátkem ledna 1849 sice císařská vojska dobyla Pešť a Kossuthova vláda přesídlila do Debrecína, avšak na jaře téhož roku úspěchy maďarské revoluce kulminovaly a získaly jí přízeň demokratické Evropy. Velitel maďarských vojsk Artur Görgey zvítězil nad Rakušany u Gödöllő a generál Bem porazil spojené rakousko-ruské armády v Sedmihradsku.
Národní shromáždění zasedající 14. dubna v Debrecíně po vyhlášení centralistické oktrojované ústavy sesadilo Habsburky z uherského trůnu a deklarovalo nezávislost země, nikoli ovšem republiku. Hlavou Uherska se stal uznávaný Lajos Kossuth. Dva dny nato porazili maďarští dobrovolníci Rakušany u Nagysarló, 2. května na čas dobyli Pešť a 21. května Budín.
Na pomoc přicházejí Rusové
Ve chvíli největší tísně požádal Franz Josef na schůzce ve Varšavě o pomoc ruského cara Mikuláše I. Začátkem června vtrhly do Uher sbory generála Ivana Fjodoroviče Paskeviče (ironií osudu byl ukrajinskokozáckého původu), krvavého pacifikátora polského protiruského povstání z let 1830 až 1831, čítající 193 000 vojáků a 584 děl, zatímco rakouská armáda nasadila proti revolucionářům 165 000 mužů a 770 děl.
Maďarští rebelové se 150 000 vojáky nedokázali přesile dlouhodobě čelit. Koncem července se Kossuth neúspěšně pokusil získat nemaďarské národy vyhlášením národnostního zákona povolujícího používání nemaďarských jazyků v úředním styku a ve školách, i když maďarštině zachovával privilegované postavení.
Po rozhodujících porážkách revoluční armády u Komárna 11. července a Temešváru 10. srpna jejich vrchní velitel Artur Görgey kapituloval u Világose. Slovo Világos se pro Maďary stalo symbolem katastrofální porážky, srovnatelným s rčením „dopadli jak sedláci u Chlumce“. Během následujících represí Rakušané popravili více než tři sta vojenských a politických vůdců maďarské revoluce, mezi jinými prvního uherského prozatímního ministerského předsedu Lajose Batthyánye a třináct generálů. Šestadvacetiletý Sándor Petőfi údajně padl 31. července 1849 u Sighişoary, podle jiných zdrojů ho však jako válečného zajatce odvlekli do Ruska, kde žil do roku 1856 na Sibiři a později ho popravili. Lajos Kossuth stačil emigrovat a zemřel v požehnaném věku 91 let v italském Turíně.
Cena revoluce
Přesné a věrohodné údaje máme pouze o ztrátách ruské intervenční armády. Podle Popisu uherské války I. Oreuse padlo 708 Rusů, 2447 utrpělo zranění, 278 podlehlo zranění a 10 885 nemocem, z toho 7788 choleře.
Rakouský vojenský statistik s belgickými kořeny Gaston Bodart odhadoval ztráty rakouských vojsk na 16 600 padlých a raněných, z toho 548 důstojníků, a tisíc důstojníků a 40 000 příslušníků mužstva zemřelých na nemoci. Údaje o ztrátách maďarských revolucionářů kolísají od 24 000 do 50 000. Epidemie cholery, úplavice a dalších nemocí se ukázaly být mnohem vražednějšími než nepřátelská palba.
