Vesnice My Lai: Před 55 lety spáchala americká armáda svůj největší zločin za celou vietnamskou válku
Šestnáctého března 1968 zmasakrovali vojáci 23. pěší divize Americal v jihovietnamské vesnici My Lai, tvořící část osady Song My, během více než dvouhodinového vraždění podle různých údajů 347, 504, a dokonce až 567 neozbrojených vietnamských civilistů včetně 173 dětí. To je víc, než kolik činil počet obětí německých represí za druhé světové války v Lidicích, Ležákách a Javoříčku dohromady! Jsou-li správná obě vyšší čísla, pak obětí mylaiského masakru bylo víc, než kolik zahynulo československých občanů ze všech příčin za 23 let sovětské okupace.
Koncem šedesátých let minulého století morálka amerických vojáků v nepopulární vietnamské válce poklesla natolik, že velení muselo urychlit střídání mužstva i důstojníků, aby tam nezůstávali příliš dlouho.
Následkem toho, jakož i narůstajících ztrát (podle neúplných amerických údajů z roku 1979 během vietnamské války dosáhla bojová úmrtí amerických důstojníků 5741 osob včetně čtyř generálmajorů; další 1802 důstojníci, z toho pět generálů, zahynuli z nebojových příčin) dostávali důstojnické hodnosti i lidé, již by o nich za normálních okolností nikdy nemohli ani snít. Jednou z takových „hvězd“ byl velitel pěší čety poručík William Calley mladší.
Neuměl číst ani v mapě
V prvních měsících osmašedesátého roku, během ofenzívy Vietkongu známé pod názvem „Tet“, ztratila rota C („Charlie“) 1. praporu 20. pěšího pluku 11. brigády 23. pěší divize Americal, tvořená převážně osmnácti a devatenáctiletými branci, přes 40 mužů včetně oblíbeného četaře George Coxe, jejž dva dny před mylaiským masakrem usmrtila při hlídkování v okolí Song My mina nastražená Vietkongem. Již tehdy si vojáci roty C svou frustraci vybili zastřelením Vietnamky pracující na poli.
Velitel roty C kapitán Ernest Medina nařídil zničit v My Lai „vše, co chodí, plazí se anebo roste“. Poručík Calley, zabedněné hovado, které ani po absolvování školy důstojnických čekatelů neumělo pořádně číst v mapě, nařídil spustit palbu na bezbranné civilisty.
Třebaže někteří Američané ho zprvu neposlechli, rozpoutaly se orgie chladnokrevného vraždění. Vojáci probodávali starce bajonety, ženy a dívky znásilňovali a poté stříleli do zátylku nebo roztrhali na kusy granáty. Mnohé Vietnamce před zavražděním mučili. Ušetřena nezůstala ani nemluvňata. Takhle vypadal v praxi vzletně proklamovaný americký „boj o srdce a mysl vietnamského lidu“.
Našla se světlá výjimka
Calleyho nadřízený kapitán Medina nejenže nesmyslnému běsnění nezabránil, ale naopak se k němu přidal. Po déle než dvě hodiny trvající krvavé lázni zasáhl praporčík Hugh Thompson, pilot průzkumného vrtulníku majícího asistovat pěchotě. Když si povšiml ležících těl postřílených civilistů a pochopil, že pěšáci vraždí neozbrojené vesničany, snažil se přivolat pomoc pro raněné a spojit se s řádícími pěšáky rádiem.
Po zjištění, že se chystají napadnout civilisty schovávající se v bunkru, přistál přímo před nimi a nařídil palubnímu střelci, aby vypálil několik varovných výstřelů, čímž dal pěšákům jednoznačně najevo, že budou-li ve vraždění pokračovat, spustí na ně palbu. Americká armáda později z My Lai evakuovala jedenáct civilistů a zraněné děti.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat…
Několik dní po „incidentu“ vydalo velitelství amerických vojsk zprávu, podle níž byl masakr v My Lai „úspěšnou vojenskou operací“, při níž bylo 16. března 1968 severovýchodně od města Quang Ngai zlikvidováno 128 nepřátelských vojáků za cenu dvou mrtvých a deseti raněných Američanů. Velitel 11. lehké pěší brigády plukovník Oran K. Henderson hlásil nadřízeným, že při boji zahynulo i 22 civilistů, avšak tato informace na veřejnost neprosákla.
Teprve díky Ronu Ridenhourovi, který se o mylaiském masakru dozvěděl během svého působení ve Vietnamu a napsal o něm dopis prezidentovi Richardu Nixonovi, třiceti kongresmanům a odpovědným činitelům Pentagonu, v němž vše detailně popsal, se zpráva o tragédii postupně provalila, třebaže většina adresátů na ni zprvu nereagovala.
O „incident“ se začal zajímat člen Sněmovny reprezentantů Mo Udall a senátoři Barry Goldwater (to je zajímavé, neboť někdejší republikánský kandidát na prezidenta Goldwater měl pověst jestřába) a Edward Brooke. Od 12. do 20. listopadu 1969 publikoval informace o mylaiském masakru investigativní novinář Seymour Hersh v časopisech Time, Life a Newsweek.
Hrůzná fakta vyplouvají na povrch
Pouze u tří až čtyř obětí masakru důkazy potvrzovaly jejich příslušnost k Vietkongu. V My Lai, označeném Američany za jeho základnu, se našly jenom tři ruční zbraně. Jedinou ztrátu na americké straně představoval voják, jenž se postřelil do nohy. Lze tedy konstatovat, že americká odveta v rámci neblaze proslulé akce „Vyhledej a znič“ trpěla značnou nepřiměřeností.
Hlemýždí, a navíc bezzubá spravedlnost
Příznačné bylo, že když už se krveprolití nedalo ututlat a začalo vyšetřování, na jeho počátku byli zadrženi, a dokonce odsouzeni několika kongresmany, včetně předsedy Výboru pro armádní služby Mendela Riverse, jako zrádci(!) tři američtí vojáci pokoušející se masakr zastavit a zachránit ukrývající se civilisty. Spravedlnosti se dočkali po třiceti(!) letech, kdy je (jednoho už posmrtně) americká armáda vyznamenala za ochranu civilistů ve válečné zóně.
Sedmnáctého března 1970 americká armáda obvinila čtrnáct důstojníků, a to včetně velitele 23. pěší divize Americal generálmajora Samuela W. Kostera, ze zatajování informací o incidentu, nicméně většina obvinění byla zrušena. Pouze velitele 11. brigády plukovníka Hendersona 17. prosince 1971 obvinili z krytí masové vraždy.
Neslýchané reakce
Po desetiměsíčním soudu 10. října 1971 odsoudili poručíka Calleyho za vraždu a vydání rozkazu ke střelbě do civilistů k doživotním nuceným pracím, ale dva dny po nabytí pravomoci rozsudku ho prezident Nixon omilostnil.
Reakce některých Američanů na rozsudek byla naprosto neuvěřitelná. Po jeho vynesení nařídil guvernér státu Indiana spustit všechny vlajky na státních budovách na půl žerdi. Ve Fort Benningu řekl pastor Michael Lord shromážděným lidem v kostele: „Před dvěma tisíci lety došlo k ukřižování muže jménem Ježíš Kristus a nemyslím, že bychom potřebovali další ukřižování muže jménem Rusty Calley.“
Deska nazvaná Bojová hymna poručíka Calleyho (což je parafráze na slavnou Bojovou hymnu republiky, jež se málem stala oficiální hymnou Spojených států), v níž se tento masový vrah setkává s nejvyšším velitelem na nebesích a říká mu, že jen plnil rozkazy a svou povinnost, se setkala s vřelým ohlasem.
Calley si nakonec odpykal ve vězení Fort Leavenworth čtyři a půl měsíce, přičemž měl povoleny neomezené návštěvy své přítelkyně. Ostatní obžalované, včetně kapitána Mediny, soud zprostil viny. Mimoděk se vnucuje neodbytné srovnání, jak cílevědomě postupují Američané při odhalování kupříkladu srbských či iráckých válečných zločinců a jak velkoryse se zachovali k těm vlastním.
Válečné zločiny Vietkongu
Aby nás čtenáři snad neobvinili z módního antiamerikanismu, jímž však připomenutí obludného zločinu rozhodně není, připomeňme, že během vietnamského konfliktu docházelo k masovému porušování zásad alespoň trochu civilizovaného vedení války nejen Američany, ale též protistranou.
Uveďme alespoň nejznámější případy: Pátého prosince 1967 napadl šestisetčlenný tým Vietkongu vyzbrojený šedesáti plamenomety vesnici Dak Son v provincii Phuoc Long, upálil zaživa 252 mužů, žen a dětí horského etnika Hmongů, spolupracujícího s Američany, padesát popálil a sto unesl.
Během ofenzívy „Tet“ roku 1968 Vietkong povraždil – podle ukořistěných dokumentů – v bývalém císařském hlavním městě Hue 1892 členů administrativního personálu, 38 policistů saigonského režimu a 790 civilistů.
Osmadvacátého června 1968 Vietkong zmasakroval 78 obyvatel vesnice Son Tra v provincii Quang Ngai a 100 civilistů ve vesnici Phuthan, podezřelých ze sympatií k saigonské vládě.
Nejkrvavější rok vietnamské války
Rok 1968 se zapsal jako nejkrvavější v celé vleklé vietnamské válce. Podle Jihovýchodoasijského statistického souhrnu v něm USA ztratily 14 589 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji, dalších 1919 osob zemřelo z nebojových příčin, zranění utrpělo 92 817 vojáků, z nichž 32 369 hospitalizovali.
Dále Spojené státy odepsaly 657 letounů (382 zničené v boji a 275 z operačních příčin) a 1012 vrtulníků (560 v boji a 452 z operačních příčin). Jejich jihovietnamští spojenci přišli o 27 915 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji, 70 696 raněných a 2460 nezvěstných.
„Svobodný svět“, jak Američané nazývali své spojence, v tomto případě Austrálii, Filipíny, Korejskou republiku, Nový Zéland a Thajsko, jež vyslaly své kontingenty do Vietnamské republiky, vykazoval 979 padlých a zemřelých na zranění utrpěná v boji, 1997 raněných a devět nezvěstných.
Nepřátelské síly dopadly ještě mnohem hůř. Podle „počítání těl“ (body count) zahynulo v boji 181 149 příslušníků Vietkongu a Vietnamské lidové armády. Jestliže je však toto číslo stejně „věrohodné“ jako první oficiální zpráva vydaná po masakru v My Lai, lze velmi odůvodněně předpokládat, že zahrnuje nemálo civilistů, kteří se prostě v nevhodný čas ocitli na nesprávném místě.
