Německo bylo v první světové válce blízko vítězství. Pak ale udělalo velkou chybu
Zhroucení Ruska po Říjnové revoluci umožnilo Němcům přesunout z východní fronty na západní milión vojáků a tři tisíce děl, takže dosáhli nad Spojenci mírné převahy v divizích a artilerii. V polovině března 1918 soustředili na západní frontě 13 armád, jež tvořily 193 pěších divizí s 15 700 děly a 2800 letadly; z tohoto počtu se 85 divizí nacházelo v záloze. Vojskům velel náčelník generálního štábu polní maršál Paul von Hindenburg a jeho nejbližší spolupracovník, generální ubytovatel Erich Ludendorff.
Proti nim stojící spojenecká vojska čítala 180 divizí (171 pěších a devět jezdeckých), 15 439 děl, 3784 letounů a 893 tanků. K 20. březnu měla 3 574 906 osob. Francouzům velel hrdina od Verdunu generál Philippe Pétain, Britům polní maršál Douglas Haig a Belgičanům král Albert I.
Nadějné vyhlídky
„Není pochybnosti, že teď byla nejpříznivější příležitost k jednání o mír. Rusko poraženo, Itálie v posledním tažení, Francie vyčerpaná, britské armády vykrvácené, ponorky dosud nepřemoženy a Spojené státy tři tisíce mil daleko – to vše dohromady dávalo situaci, ve které němečtí státníci mohli se zdarem zakročit. Ohromné území, jehož Německo dobylo na Rusku, a nenávist i hněv, které budili bolševici u Spojenců, byly by jistě Německu umožnily, aby učinilo důležité územní ústupky Francii a nabídlo Británii, že úplně znovu zřídí Belgii. Zběhnutí Sovětského Ruska od věci Spojenců a z toho vyplývající vyloučení všech ruských nároků z válečných cílů byly by usnadnily též jednání s Rakouskem-Uherskem a Tureckem. To byly prvky této nesmírně příznivé příležitosti. Byly také už poslední,“ psal Winston Churchill ve vynikající Světové krizi.
V březnu 1918 měly ústřední mocnosti celkem 365 divizí (234 německých, 78 rakousko-uherských, 41 tureckých a 12 bulharských) proti 281 spojeneckým (114 francouzským, 85 britským, 12 belgickým, šesti srbským, 53 italským, čtyřem řeckým, dvěma portugalským a pěti americkým).
Navrch získali militaristé
Jenže po pádu kancléře Bethmanna-Hollwega získala hlavní slovo v německé politice nesmírně vlivná vojenská klika, představovaná Paulem von Hindenburgem a Erichem Ludendorffem, a ta se rozhodla udeřit ještě před příchodem významnějších amerických sil do Evropy.
„Poněvadž Rusko bylo z války vyřazeno, vytvářela se na rozhraní let 1917 až 1918 situace na pevnině pro nás mnohem příznivější než rok předtím. Mohli jsme si, jako v letech 1914 a 1916, dát znovu za úkol rozhodnout válku ofenzívou na pevnině. Vzájemný poměr sil byl pro nás příznivější než kdykoli předtím,“ hodnotil situaci generál Ludendorff.
Operace „Michael“
Němci si za první úkol vytyčili porazit Brity, kteří se vyčerpali krvavými jatkami u Passchendaele v loňském roce. Jedenadvacátého března 1918 zahájily tři německé armády (17., 2. a 18.), čítající 62 pěších divizí se 6604 děly a 1000 letouny, útok v Pikardii mezi Arrasem a La-Fère. Více než tři čtvrtě miliónu Němců udeřilo na 300 000 Britů. Operace „Michael“ začala – a zpočátku veleúspěšně.
Prvního dne Němci obsadili 46 vesnic a získali tolik území kolik Britové za 140 dní bitvy na Sommě v roce 1916! Největší úspěch zaznamenala 18. armáda, jejíž pěchota vnikla šest až sedm kilometrů hluboko do britských pozic, posléze dosáhla řeky Somma a pronikla za ni. Třiadvacátého března se německé velení domnívalo, že „značná část anglických sil je rozdrcena... Francouzi dnes už nejsou s to podniknout ofenzívu, aby zachránili situaci... Nyní je cílem operace oddělit rychlým postupem po obou stranách řeky Somma Francouze od Angličanů.“
Sedmnáctá armáda měla v součinnosti se 6. a později 4. armádou zahnat Brity do moře. Německé velení nařídilo jižně od Sommy zaútočit rovněž na Francouze a docílit čáry Amiens–Montdidier–Noyon, čímž rozšířilo původní záměr operace. Teď už se totiž neomezovalo pouze na rozdrcení Britů, ale snilo zároveň i o porážce Francouzů jižně od Sommy. Avšak tím rozdvojilo úsilí svých armád, což mělo později velmi neblahé následky. Spojenci nelenili a činili horečná opatření na zamezení německého postupu.
Teutoni dále postupují
Maršál Douglas Haig naléhavě žádal Francouze o pomoc a současně u Amiensu soustřeďoval zálohy, zatímco Henri Philippe Pétain zahájil jejich přesun už 22. března. Generálu Marie Émilu Fayollovi svěřili jednotné velení nad francouzskými vojsky jižně od Sommy. Na pomoc francouzské 3. armádě přisunuli 1. armádu, takže francouzský odpor zesílil a nabyl organizované formy.
Navzdory všem těmto krokům Němci nadále pokračovali v úspěšné ofenzívě, v níž novátorsky využili úderných jednotek. Avšak v honbě za taktickými úspěchy jejich velení změnilo původní operační záměr; místo aby zatlačili Brity k moři, obrátili své úderné armády jihozápadním směrem k útoku na Paříž, čímž polozničená britská vojska získala kýženou přestávku, nezbytnou k oddechu.
Dnem přelomu se stal 26. březen. Vojska francouzské 1. armády začala zaplňovat mezeru mezi francouzskou 3. a britskou 5. armádou generála Gougha. Pod tlakem jejich úderů museli Spojenci sladit úsilí. Dohody na toto téma dosáhli právě 26. března a úkolem sjednotit spojenecké síly pověřili generála Ferdinanda Foche, jenž musel překonávat separatistické tendence obou vrchních velitelů: Pétaina, a zvláště Haiga.
Sedmnáctá armáda, vyčerpaná ztrátami a slabě zabezpečená zálohami, sice ještě 27. března mírně postoupila, ale její útok, zahájený následujícího dne po obou březích řeky Scarpe, už neuspěl. Zato na úseku jižně od Sommy Němci slavili úspěchy. Levé křídlo 2. armády, tísnící rozbité britské divize, dosáhlo linie Cérisy–Veauville–Rosières a pravé křídlo 18. armády překonalo odpor francouzských záloh a obsadilo Montdidier. Na čáře Noyon–řeka Ailette se fronta stabilizovala. U Němců se začala projevovat únava, přísun záloh, střeliva a zásob vázl. Postup ztížilo také deštivé počasí.
Zastavený příval
Odpor Spojenců, především Francouzů, mezitím vzrůstal. Do 27. března přisunuli „žabožrouti“ 16 pěších a jezdeckých divizí, části dalších šesti pěších divizí a masu dělostřelectva. Od téhož dne Spojenci na úseku německé 18. armády vytvořili převahu.
Německé velení ještě jednou změnilo původní koncepci gigantické bitvy a těžiště dalšího útoku přeneslo na amienský směr. Ludendorff se ukájel nadějí, že útok rozvine v novou operaci, ale útočná síla německých armád už nestačila na zdolání soustředěného nepřítele, jenž zahájil aktivní činnost. Třicátého března Němci posílení čtyřmi záložními divizemi zaútočili na celé frontě, avšak zaznamenali jenom nepatrný úspěch. Přicházející francouzské zálohy rozdrtit nedokázali. Čtvrtého dubna zaútočili s cílem obsadit důležitý železniční uzel na komunikaci mezi Spojenci – Amiens –, ale ani tady neuspěli. Později pravé křídlo německé 7. armády postoupilo do 9. dubna k řece Ailette a zlepšilo postavení levého křídla 18. armády.
Spojenci sice dokázali s vypětím všech sil zastavit německou ofenzívu, ale nezbývaly jim už síly k aktivní činnosti. Operace „Michael“ skončila a iniciativa stále zůstávala v rukou císařských vojáků.
Výsledky
Během Ludfendorffovy ofenzívy, zvané též Kaiserschlacht (císařská bitva) nebo také německá jarní ofenzíva, Němci zajali 90 000 mužů, ukořistili tisíc děl, mnoho kulometů a válečného materiálu a pronikli 65 kilometrů hluboko do nepřátelských postavení. Neprolomili však britskou frontu ani nezahnali vojska hrdého Albionu k moři. Nesplnili ani vedlejší úkoly: rozdělit dohodové armády a obsadit Amiens. Zato během pouhého týdne zničili britskou 5. armádu. Do operace postupně zasáhlo 90 německých a 89 spojeneckých divizí, čímž se síly vyrovnaly.
Britové ztratili od 21. března do 5. dubna 1918 celkem 177 739 vojáků včetně 22 000 padlých, 63 000 evakuovaných raněných, 72 000 zajatých a 3000 nezvěstných, 1100 děl, 200 tanků a 400 letounů. Dvanáctá divize III. sboru přišla o 3510 vojáků, 18. o 5435, 47. o 4471 a 58. o 2234.
Churchill uváděl některé příklady tak houževnaté britské obrany, že zastiňovaly dokonce i legendární boj spartského krále Leónida v Thermopylách v srpnu 480 př. n. l.! Francouzi na pravém křídle ztratili 77 000 osob včetně 15 000 zajatých z 16 pěších a čtyř jezdeckých divizí. Těžké ztráty utrpěli i Němci: 239 000 vojáků, ale jen 76 letadel. Některé jejich úderné divize se ztenčily na velikost pluku.
