Krkonošská tragédie slaví smutné výročí. V příběhu Hanče a Vrbaty se však na někoho zapomnělo
Vyráželi za slunného počasí z Labské boudy, ani jeden z nich závod nedokončil. Řeč je o sportovcích, nadaných lyžařích, kteří se vydali 24. března roku 1913 na padesátikilometrový závod po hřebenech Krkonoš. Bohumil Hanč a Václav Vrbata, favoritův přítel, při závodě zahynuli. Příběh má však jednoho hrdinu, který závod přežil a jehož osud je obdobně tragický jako Hančův a Vrbaty.
Příběh o skonu jednoho z nejnadanějších českých lyžařů Bohumila Hanče a jeho přítele Václava Vrbaty je známý. Zvláště mezi milovníky českých nejvyšších, nejkrásnějších, ale také nejzrádnějších a nejnebezpečnějších hor.
Bohumil Hanč původně padesátikilometrový závod, jenž pravidelně vyhrával, neměl kvůli strachující se těhotné manželce, jež už o jedno dítě přišla, vůbec jet. Nakonec se však duší i tělem sportovec Hanč rozhodl a vydal se v podstatě v minutě dvanácté na Labskou boudu, odkud závod startuje (dříve tento závod startoval na Sněžce, což ale byla sama o sobě pro závodníky vysilující cesta, a proto byl start „přemístěn“ právě na Labskou).
Zrádné Krkonoše
Příběh Hanče, titulovaného mistra Krkonoš, lze vnímat nejen jako tragický příběh, nad nímž smutně pokýváme hlavou. Skon špičkového sportovce lze přijmout také jako varování, že i malé české hory, jimž se možná obyvatelé přivyklí alpským, andským, nebo snad himalájským podmínkám a panoramatům mohou vysmívat, není radno brát na lehkou váhu.
Ani vrcholoví sportovci, nadaní, zkušení a vytrvalí si nemohou poradit se sněhovou vánicí, studenou frontou a prudkou změnou počasí, která i v prostředí českých hor umí být smrtící. Hančův osud však také ztělesňuje ryzí sílu přátelství, a to nejen mezi českými sportovci, ale i v kontextu česko-německých vztahů, jejichž tvář ukázal i padesátikilometrový závod, jenž začal právě před 105 lety.
Hanč vyrážel za krásného počasí jen lehce oblečen. Neměl rukavice ani čepici a bundu, to vše se mu zdálo být v teplém počasí přebytečné. Jenže během závodu se pověstné krkonošské azurové nebe zatmělo do husté mlhy a vánice, v níž nebylo možné se orientovat. Hanč neslyšel volání, že závod je zrušen, a pokračoval ve své úmorné snaze. Prokřehlý a podchlazený.
Emerich Rath
Na tomto místě se zastavme. Vrbata šel 24. března 1913 svého kamaráda podpořit a poblíž Harrachových kamenů potkal svého přítele již zcela zmoženého. Tam také dal svému kamarádovi, s nímž kdysi sloužil na vojně v rakousko-uherské armádě v Sarajevu, kabát a čepici.
O šlechetném daru v podobě kabátu a čepice víme díky svědectví Emericha Ratha, který Hančovi také spěchal pomoci. Když jej však našel, ležící a vyčerpaný Hanč kabát ještě neměl. Až když se pro něj vrátili, bylo jasné, že Hančovi musel oblečení někdo dát.
Právě Rath je méně známá postava celého příběhu, přitom význačná a neméně důležitá. Emerich Rath – všestranný sportovec, Pražák s německými kořeny a také šlechetný muž s neveselým osudem. Byl to právě Emerich Rath, kdo jako první našel Hanče na Zlatém návrší. Nejprve jej sám holýma rukama vlekl směrem k Labské boudě.
Proč film o Rathovi mlčí
Obdivuhodný výkon v mrazivých podmínkách je hodný pozornosti i proto, že film Synové hor Rathovu roli zcela potlačuje. Film česko-německou řevnivost podtrhuje zcela účelově a nepravdivě a Rath jako by se do filmového příběhu nehodil.
Rath ve skutečnosti nechal Hanče u Pančavského vodopádu, tedy místa, kde je za příznivých podmínek jeden z nejkouzelnějších výhledů v Krkonoších, a sám spěchal zpět do Labské boudy pro pomoc. Emerich Rath nasadil vlastní život, venku bylo stále mrazivo a nebylo vidět na krok. Rath později popsal Hanče jako milého přítele, jehož smrti velmi litoval. I když Hanče našli ještě živého – a oblečeného do Vrbatova kabátu, jehož tělo bylo nalezeno záhy – nebylo již možné mu pomoci.
Emerich Rath se věnoval kromě lyžování také běhu (několikrát uběhl maraton), boxu, kanoistice, hokeji a fotbalu. Všechny sporty ovládal na vrcholové úrovni. Proslul také svým obchodem se sportovním vybavením, který se těšil oblibě na pražských Příkopech. Mimochodem – na Ratha si vzpomeňte pokaždé, když projdete okolo takzvané Pánské pasáže v pražské ulici Na Příkopech. Právě tam totiž krámek, který mu po válce zabavili komunisté, provozoval. Pasáž se jmenovala dlouhou dobu právě po něm – Rathova pasáž. Nyní je však známá spíše jako Pánská.
Tragický osud
Přestože Rath za války riskoval život a ukrýval u sebe doma německého Žida, komunisté jej osočili z propagace západního, amerického životního stylu. Nejenže mu zabavili obchod s trampskými potřebami, ale strávil dokonce rok ve vězení. Po svém propuštění odešel Rath z Prahy do Broumova, kde se však záhy kvůli rodinným sporům ocitl na ulici. Umřel sám v roce 1962 na infarkt. Až v roce 2004 obdržel Zvláštní cenu In memoriam Českého klubu fair play při Českém olympijském výboru.
Pomník Hanče a Vrbaty je dodnes varovným místem Krkonoš, kam se ročně podívají tisíce turistů. Nad Mísečkami, odkud je již coby kamenem dohodil Labská bouda i zmiňovaný Pančavský vodopád, dochází člověku nebezpečí a absurdnost celé tragédie. Hanč byl jen nedaleko záchranného bodu v podobě Labské boudy, Vrbata také.
I pomník sám v sobě však nese jistou absurditu, nikoliv netypickou pro pomníky, jimiž zmítají třaskavé národní dějiny: Pomník byl nejprve zničen po obsazení Československa Třetí říší (a připomeňme, že v jeho dohledu jsou tzv. řopíky, které měly sloužit jako obrana proti nacistům) a následně obnoven, jako odvetu pak Češi zničili pomník Viléma I., který stál od 19. století na Vysokém Kole.
Také běžkování po hřebenech Krkonoš je nyní jiné, a to nejen díky modernějšímu a pohodlnějšímu vybavení. Zatímco Hanč, Rath, Vrbata a další potkávali na vrcholcích Krkonoš své německé sousedy, po poválečném posunu Polska západním směrem zdravíme v Krkonoších protijedoucí běžkaře polským „Cześć“.
