Elitní válečníci historie: Janičáři nejdřív Turkům poslušně sloužili, pak ale jejich říši téměř ovládli
Osmanské říše se dlouhá staletí obávala celá Evropa. Zdatní politici, obchodníci a vojevůdci měli k ruce i excelentní válečníky – janičáře. Ti se velkému impériu sami stali hrozbou.
V druhé polovině 14. století pokračuje expanze osmanské říše na území Balkánského poloostrova. Často špatně spravované země se rychle dostávají pod tureckou nadvládu a osmanská říše v 17. století pokrývá část Evropy, Turecko, Arabský poloostrov a severní Afriku. Udržet takové impérium si žádalo zkušených politiků, obchodníků a samozřejmě vojáků. Proslavili se mezi nimi zejména janičáři, speciální jednotky složené z mladíků z obsazených území.
Daň krve
Obyvatelstvo balkánských nemuslimských zemí odvádělo pod osmanskou správou devširme neboli daň krve. Mladíci, často ještě děti, byli verbováni a přesouváni do centrální části říše, kde podstupovali tvrdý výcvik. Cílem bylo udělat z nich věrné vojáky pro armádu, která v podstatě obsadila jejich země. Výměnou získávali jistotu živobytí a práci, o kterou by měli ve své domovině nouzi. Velmi často se stávalo, že chudé rodiny mladé chlapce verbířům doslova nutily, protože tím jim dávali naději na lepší život.
Výcvik obsahoval i výchovu. Chlapci byli přiděleni do rodin, kde se učili cizímu jazyku a konvertovali k islámu. Poté se zhruba čtyři roky učili bojovat s šavlí a lukem. Nesměli vycházet z kasáren (toto nařízení ale bylo později zrušeno), ani se ženit. Stávali se tak otroky, kteří pobírali slušné peníze. Ti, kteří se ukázali, jako nepříliš zdatní bojovníci, obsadili úřednické profese. Až extrémní poslušnost byla janičářům vlastní. Bez ptaní a odporu plnili rozkazy, jak se od nich očekávalo.
Zákeřní politici
Janičáři nebyli úzce specializovaní válečníci. Tvořili spíše takovou armádu v armádě, která podléhala přímo sultánovi. Od lučištníků, přes pěchotu, ženisty, sultánovu osobní stráž, zásobovače, inženýry, až po jednotky vojenské hudby, kterou mimochodem v té době žádná evropská armáda nedisponovala. A všechny tyto jednotky byly považovány ve svém oboru za elitu. Velice brzy si také osvojili palné zbraně a rádi s nimi bojovali.
Roku 1683 bylo daň krve zrušena a mezi janičáře začali dobrovolně vstupovat původní obyvatelé Turecka. Politické ambice janičářů postupně narůstaly a v 17. století prakticky ovládli státní správu. Získali takovou moc, že byli schopni odstranit kohokoliv, kdo jim jakýmkoliv způsobem nevyhovoval. Dokonce v roce 1622 zavraždili i mladého sultána Osmana II., který je chtěl nahradit modernější a hlavně poslušnější armádou. Stejně dopadl i Selim III. v roce 1808.
