Před 3 roky se na svobodu dostaly Hanka a Tonča. Připomeňte si, jak došlo k jejich únosu v Pákistánu
Už jsou to tři roky. 28. března 2015 oznámila nejprve turecká média, že dvojice v Pákistánu unesených Češek je na svobodě. V zajetí byly téměř přesně dva roky. O únosu se Česko dozvědělo 14. března 2013. V tom roce o únosu v Pákistánu a jeho okolnostech psal v Reflexu Tomáš Vlach. Následuje původní text.
Nejspíš to jednou muselo přijít. Česko řeší svůj případ unesených rukojmích. Videonahrávka Antonie Chrástecké a Hany Humpálové je pro české úřady, veřejnost i média absolutně novou věcí.
Jak se k únosu dívek postavit? Při psaní článku jsem narazil na odpor přátel z novinářsko-humanitární sféry. Podle nich by se mělo o případu mlčet. Jakákoli zmínka v médiích únosce prý jen přiměje k dalším demonstračním akcím a úsilí o propuštění rukojmích škodí. Je to legitimní úvaha. Jenomže můžeme očekávat, že únosci propustí dívky na svobodu jen proto, že se o nich nemluví? Taková představa je, zdá se poměrně naivní. A tak střízlivé informování o celém případu určitě neuškodí, už proto, že ho udržuje v povědomí veřejnosti a přispívá k tlaku na české úřady.
Únosy jako strategie
Antonie Chrástecká a Hana Humpálová se vydaly pozemní cestou z Evropy do Indie. V sedmdesátých letech tak putovaly tisíce cestovatelů, jezdilo se tenkrát přes Turecko, Írán a Afghánistán, který byl rájem turistů dobrodruhů i kuřáků levného hašiše. Pak dobrodružnou trasu zkomplikoval převrat v Íránu a sovětská intervence v Afghánistánu. Renesance přišla v devadesátých letech, jen se putovalo oklikou přes íránský a pákistánský Balúčistán.
Ještě v polovině devadesátých let riziko únosu v Pákistánu prakticky neexistovalo. Cizinci i v těch nejzapadlejších místech kmenových území nehrozilo prakticky nic horšího než důrazné, ale přátelské vybídnutí k přestupu na islám. Situace se radikálně změnila po 11. září 2001. Přišli Američané a porazili v Afghánistánu Tálibán. V tu chvíli se nálada začala obracet proti Západu, a hlavně – do Pákistánu přesídlily z afghánského území stovky islámských bojovníků.
Ti v lednu 2002 unesli a posléze zavraždili novináře deníku The Wall Street Journal Daniela Pearla. „Byla to první reakce na americký útok v Afghánistánu s cílem ukázat, že věznění členů al-Ká’idy povede k akcím proti občanům USA,“ píše v knize Frontline Pakistan politolog Zahíd Husajn.
Cestovatelé si těžkou hlavu z Pearlovy smrti nedělali. Pearl přece kontakt s islamisty záměrně vyhledával, a navíc měl izraelský pas.
Jenže pak se začaly únosy množit.
Dalšími oběťmi byli v říjnu 2004 dva čínští inženýři u přehrady Gomal Zam Dam blízko afghánské hranice. Po nich následoval v roce 2008 Polák Piotr Stańczak, o rok později pracovník mise OSN John Solecki, v létě 2011 švýcarský turistický pár a americký manažer Warren Weinstein. Na přelomu roku 2012 pak došlo k sérii únosů čtyř humanitárních pracovníků, kteří pomáhali lidem postiženým záplavami. Únos českých dívek přišel po roce relativního klidu.
Oběť z principu
Třináctého března překročily Hana a Antonie hranici z Íránu a ocitly se v Taftanu. Malé městečko v poušti je jediným legálním hraničním přechodem mezi Íránem a Pákistánem. V minulosti tu žili Balúčové z kmene Šerzají, dnes se tu pohybují pašeráci, směnárníci, překupníci a různé živly profitující z ruchu na hranici.
V Taftanu obě nasedly na autobus do 600 kilometrů vzdálené Kvéty. Čekala je dvanáctihodinová jízda, jako doprovod dostaly policistu s kalašnikovem.
V 15.25 místního času zastavilo u vesnice Nok Kundi autobus komando částečně oblečené do vojenských uniforem, dívky i se strážcem vytáhlo ven a naložilo do jedné z terénních toyot. Pak stopa mizí.
Způsob provedení však ukazuje na dobře zorganizovanou akci, past měla zřejmě sklapnout nad prvním cizincem, který se namane. Únosci pravděpodobně čekali na vhodný tip z hraničního přechodu – od celníků, policistů či speciálně vyslaného informátora –, o tom, že se v místě jako Taftan objevily cizinky, za chvíli mluví široké okolí. Čas 15.25 v podmínkách březnového soumraku znamená, že únosci měli k přesunu rukojmích celou noc.
Kdo dívky drží a kde mohou být?
V minulosti unášely cizince buď přímo islamistické milice, nebo kriminální gangy specializované na tento druh činnosti. Jejich cílem bývají místní obyvatelé i Britové zdejšího původu. Nedávno zaplatila jedna rodina 100 000 liber za pětiletého chlapce.
„Čisté“ cizince kriminálníci přeprodávají islamistům. To byl i případ Warrena Weinsteina, uneseného v Láhauru, hlavním městě provincie Paňdžáb.
Většina rukojmích pak končí ve Wazíristánu, oblasti u afghánské hranice, již zcela ovládají místní kmenoví náčelníci a islamisté. Armáda tam sice má kontrolní posty, mimo ně se ale do ničeho nemíchá. Sedmdesátiletého Američana Weinsteina tu drží skupina Laškare Džangí (Lashkar-e-Jhangvi), která útočí na ší’itské muslimy a funguje v těsné spolupráci s Tálibánem.
Jeji regionální velitel Tárik Afridí je často zmiňován v souvislosti s Polákem Piotrem Stańczakem, jedním z mála rukojmích, kterého únosci nakonec popravili. Rozhodli se k tomu poté, co selhala vyjednávání. Podle svědka celé události – jistého Muhammada Amíra – dostal Stańczak možnost zachránit se přestupem na islám. Jenže odmítl. „Všechny to překvapilo, ale museli jsme ho zabít, protože princip je princip – dali jsme mu šanci a on ji nevyužil. Ale nepochybně to byl statečný muž,“ citoval Muhammad Amír člena tálibánské ochranky.
Šedá lady
V případě Hany a Antonie jde vše podle scénáře, o němž se mluvilo už krátce po únosu – první zpráva únosců byla očekávána za tři měsíce. Trvalo to o třináct dní déle. Na facebookovém profilu se objevilo video s jediným požadavkem – české dívky chtějí únosci vyměnit za vězněnou pákistánskou doktorku Afíju Siddíkiovou.
Požadavek na její propuštění zazněl v podobných ultimátech už nejméně pětkrát: v případě skotské humanitární pracovnice Lindy Norgroveové, unesené v Afghánistánu (přišla o život při pokusu o její osvobození), zajatého amerického vojáka Boweho Bergdahla, zmíněného Američana Weinsteina, švýcarského páru zajatého v Balúčistánu a nakonec i při útoku na alžírské naleziště plynu v In Amenasu.
Doktorka Siddíkiová je známá jako Vězeň 650 nebo také Šedá lady Bagrámu (podle známé americké základny a věznice v Afghánistánu) a islamisté ji vnímají jako ikonu. Jakkoli ona sama je spíš příkladem emancipované ženy a v jejich světě by nejspíš žít nechtěla. Afíja Siddíkiová se angažovala na poli muslimské charity a svého manžela nutila, aby odešel pracovat jako lékař k afghánským povstalcům. Přitom vystudovala dvě vysoké školy v USA a ráda řídila auto.
Její životopis by stál za knihu, zatím však zůstávají bílá místa. Siddíkiová kupříkladu na pět let úplně zmizela, v tomto období se jen sporadicky vídala se svými třemi malými dětmi a zřejmě pracovala pro islamisty jako kurýrka. Podle vyšetřovací komise OSN pro 11. září 2001 se podílela i na transakci s liberijskými diamanty. Al-Ká’ida si touto cestou opatřovala peníze.
V červenci 2008 zatkla Siddíkiovou afghánská policie. Během výslechu se prý zmocnila karabiny M16 a vystřelila dvě dávky na amerického kapitána. Pákistánská doktorka však tvrdí, že se naopak ona sama stala cílem útoku. V USA byla následně Siddíkiová odsouzena na 86 let vězení za útok na americké vojáky. Podpora terorismu jí nebyla prokázána a někteří pozorovatelé zapochybovali o spravedlnosti rozsudku. Za vězněnou doktorku se následně s obrovskou vervou postavily pákistánské úřady a současný premiér země Naváz Šaríf prohlásil, že vynaloží veškeré úsilí, aby ji dostal na pákistánskou půdu. Požadavky únosců jsou tak paradoxně v souladu s přáním úřadů v Islámábádu.
Výměna, nebo výkupné?
Je takové propuštění, respektive výměna za unesené občany západních zemí, reálné? Například Izrael se nebrání výměnám zajatých vojáků, a to dokonce v obrovském nepoměru. V roce 1985 tak vyměnil 1150 vězňů za tři příslušníky své armády a nedávno získal desátníka Gilada Šalita za 1027 vězněných Palestinců.
Spojené státy zaujímají k výměnám opatrnější postoj. Už tři roky vyjednávají o výměně seržanta Boweho Bergdahla za pět bojovníků Tálibánu zadržovaných na Guantánamu. Taktizují i s tím, že propuštění by mělo urychlit jednání o míru vedená v Kataru. Případ Siddíkiové je ale jiný. Byla totiž odsouzena řádným soudem, a to manévrovací prostor zužuje – i když stále existuje možnost, že by mohla být do Pákistánu vydána k odpykání trestu, který by jí tu vzápětí prominuli.
„Obávám se, že Pákistánci mají svých starostí dost a tohle pro ně není velký případ,“ říká někdejší šéf Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor. Představa, že by se naplno angažovali čeští rozvědčíci, nebo dokonce speciální jednotky, je podle něj nereálná. Pákistánské úřady si do věci nenechají mluvit. Hraje se o to, najít a přesvědčit ty správné lidi (stařešiny, polní velitele), kteří dokážou na únosce zatlačit, případně jednat s únosci samotnými.
A výkupné? K jeho zaplacení se dosud nikdo ze Západu oficiálně nepřiznal, i když se proslýchá, že se v případě únosů páchaných Tálibánem platilo vždy. Částky se pohybují v miliónech dolarů, rodinné finance ani sbírky nestačí, a tak musí většinou pomoci stát.Přestože jde o významný zdroj financování, vydal letos v dubnu šéf Tálibánu mulla Umar varování: „Všichni, kteří se dopouštějí těchto hnusných činů, nám dělají špatné jméno, musíme je vypátrat a eliminovat,“ prohlásil v audionahrávce určené polním velitelům. Jestli ho budou podřízení respektovat, je otázkou …
Co můžeme čekat dál? Nejspíš znovu delší období mlčení a pak náhlé a překvapivé zprávy. Nejlépe takové, že se Hana a Antonie ocitly na svobodě.
Autor je redaktorem ČT.
