Třetí pražská defenestrace vedla ke strašlivé třicetileté válce. Proč letěli Martinic a Bořita z okna?
V předvečer třicetileté války se v Evropě formovala protihabsburská unie řízená velice obratným a chytrým Kristiánem z Anhaltu. Kladla si za úkol zničit habsburský rod. V jejím čele stál zpočátku francouzský král Jindřich IV. a po jeho smrti Benátská a Holandská republika, savojský vévoda Karel Emanuel, německá protestantská knížata a francouzští králové, nástupci Jindřicha IV.
Unie využila nespokojenosti českých stavů k rozdmýchávání odporu proti vládě slabého a bezdětného krále Matyáše. Ke všem komplikacím přibyla otázka, kdo se stane jeho nástupcem. Královými nejbližšími příbuznými byli jeho mladší bratři, jenže ti kromě toho, že rovněž neměli děti, navíc o trůn ani nestáli.
Ferdinand: Na scénu přichází bigotní katolík
Matyášova volba nakonec padla na štýrského arciknížete Ferdinanda, syna Karla Štýrského a vnuka krále Ferdinanda I. Jelikož Ferdinandova zanícenost pro katolickou víru představovala veřejné tajemství, protestantská šlechta se bránila přijmout ho za panovníka, ale když arcikníže kývl na některé výjimky, zejména když slíbil zachování zemských svobod, stavovských privilegií a Majestátu Rudolfa II. z 9. července 1609, zajišťujícího náboženskou svobodu, Češi Ferdinanda roku 1617 za budoucího krále přijali a dočkal se i korunovace.
Mladý a velmi zanícený katolík Ferdinand se začal energicky vměšovat do záležitostí různých stran a mnohem zarputileji než jeho předchůdce odpíral českým stavům jejich náboženská a politická práva. Takové počínání ovšem nemohlo zůstat bez odezvy.
Protestanti versus katolíci
Vykonávání Majestátu Rudolfova a smlouvy mezi stavy z roku 1609 naráželo na stále větší těžkosti. Ve smlouvě z roku 1609 totiž výslovně stálo, že obyvatelstvo ve městech a na královských statcích si smí libovolně stavět kostely i školy podle svého vyznání.
Na tomto základě vystavěli měšťané německých měst Broumova a Hrobů protestantské školy a kostely, v čemž jim však bránily vrchnosti obou těchto měst: broumovský opat a arcibiskup pražský. Oba tvrdili, že na pozemcích katolických duchovních protestanti nesmějí mít kostely, z čehož vznikl veliký spor.
Protestanti namítali, že v Čechách jsou církevní statky odedávna počítány za královské zboží, a proto se na ně vztahuje Majestát Rudolfův, jakož i přátelská úmluva katolických a evangelických stavů z roku 1609. Spor se vlekl dlouho, až konečně po korunovaci Ferdinanda II. padlo rozhodnutí ve prospěch katolických vrchností. Broumovský opat dal protestantský kostel zavřít. Arcibiskup pražský šel ještě dál: hrobský kostel nechal zbořit.
Pohár trpělivosti přetekl
Evangeličtí defensoři, již delší dobu popuzení rozličnými nařízeními, svolali sjezd do Karlovy koleje, kde si trpce stěžovali na porušení Majestátu Rudolfova. Zároveň důrazně požadovali znovuotevření obou kostelů, čemuž se římskoněmecký císař a uherský král Matyáš rozhodně vzepřel a zároveň defensorům zakázal konat sjezd v Karlově koleji, neboť si k němu nevyžádali dovolení.
Tato odpověď vzbudila vlnu nevole, a to zejména proti královým úředníkům čili místodržícím, vládnoucím královým jménem v Čechách, jimž protestující přičítali vinu za tak přísnou Matyášovu odpověď.
Šup z okna!
Když byl 23. května 1618 přečten list, v němž král odmítal žádost protestantských stavů, shromáždění v Karlově koleji vyrazili obklopeni houfy obecného lidu na Pražský hrad, aby královým místodržícím „domluvili“. Poté, co dorazili na Hrad, našli tam čtyři místodržící.
Došlo k prudké hádce mezi nimi a evangelickými stavy. Konečně kdosi zavelel, aby dva nejvíce nenáviděné místodržící – Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu – shodili z oken místodržitelské kanceláře do Jeleního příkopu. To se neprodleně stalo, po shozených místodržících ještě stříleli a rozběsnění stavové za nimi vyhodili pro jistotu také sekretáře místodržitelské kanceláře Filipa Fabricia. Postiženým se však celkem nic moc nestalo.
Třetí pražská defenestrace zástupců českého krále (k první došlo 30. července 1419 na pražské Novoměstské radnici, kde letěli z okna konšelé, a ke druhé 24. září 1483 za vlády krále Vladislava Jagellonského, kdy stoupenci strany podobojí vyhodili z oken staroměstského purkmistra a těla sedmi zabitých novoměstských konšelů) vyhloubila mezi českými stavy a panovníkem propast a vyústila ve strašlivou třicetiletou válku, jež přerostla v celoevropský konflikt s nedozírnými následky. Dělila se na čtyři části: 1. válku českou a falckou (1618 až 1624), 2. válku dánskou (1625 až 1629), 3. válku švédskou (1630 až 1635) a 4. válku švédsko-francouzskou (1635 až 1648). O ní si povíme někdy příště.
