Svou vlast nikdy neprodám. Příběh kněžny Věry Obolenské, hrdinky protinacistického odboje
V roce 1965 byl kněžně Věře Obolenské posmrtně udělen Řád Vlastenecké války 1. stupně. Generál Montgomery se její odvaze veřejně obdivoval hned po skončení války v roce 1946. Prohlásil, že obětovala svůj život, aby se Evropa mohla znovu stát svobodnou. Vysoká vyznamenání jí byla udělena i ve Francii. Čím si je kněžna Obolenská vysloužila a proč byl její příspěvek k porážce nacistů výjimečný?
Podle dokumentů, jež předala francouzská vláda u příležitosti dvacátého výročí konce druhé světové války Sovětskému svazu, bojovalo v řadách francouzského protinacistického odboje na čtyři sta mužů a žen ruského původu. Byla mezi nimi i kněžna Věra Apollonovna Obolenská, kterou ve třiatřiceti letech nacisté po dlouhých výsleších v roce 1944 popravili.
Její otec Apollon Makarov byl v roce 1911, kdy se narodila, zástupcem gubernátora v Baku. Jako jedna z mnoha dobře situovaných rodin se tak Makarovovi po říjnové revoluci rozhodli odejít do pařížského exilu. Již v útlém dětství se projevila Věřina geniální paměť, která se jí měla hodit ve válečné době. Dramatickou budoucnost by jí však před válkou, kdy se stejně jako mnohé její krajanky věnovala v Paříži modelingu, předpovídal jen málokdo.
V roce 1937 se provdala za knížete Nikolaje Obolenského, který pocházel, jak již titul napovídá, taktéž ze zámožné rodiny. Jeho otec byl před revolucí místostarostou Petrohradu. Manželství zůstalo k nevoli obou bezdětné, přesto byl svazek neobyčejně šťastný.
Po vypuknutí války a pádu svobodné Francie se Obolenští bez váhání připojili k formujícímu se odbojovému hnutí. Díky svým dovednostem a faktu, že její blízká kamarádka byla manželkou zakladatele hnutí Jacquese Arthuyse, se Věra záhy stala generálním sekretářem Organisation Civile et Militaire.
Pod krycím jménem Viky měla na starost předávku klíčových strategických informací týkajících se pohybu fašistických vojsk nebo vlaků s násilně nasazenými Francouzi směřujícími do Německa dále Britům. Pravidelně se také setkávala se spojkami nebo vysílala šifrované zprávy do Londýna. S přítelkyní Sofií Nosovičovou pořizovaly kopie tajných dokumentů. Nikolaj mezitím získával informace o nacistických plánech v západní Evropě jako překladatel z němčiny.
Klec pro Věru spadla v roce 1943, kdy gestapo zatklo jednoho z čelných představitelů odboje Alfreda Tounyho. V kapse měl adresu konspiračního bytu Sofie Nosovičové. V den, kdy jej přišlo gestapo prohledat, se v něm však nacházela i kněžna Obolenská. Přišla přítelkyni varovat. Odvedli a zatkli tak obě.
Navzdory dlouhým výslechům Věra nevyzradila jediného člena podzemního hnutí. Při konfrontacích s kamennou tváří gestapu opakovaně tvrdila, že nikoho ze zmíněných nezná a nikdy je neviděla. Kromě spolubojovníků stejným způsobem zachránila i svého manžela. Pro nedostatek důkazů jej propustili. Nakonec přežil i internaci v Buchenwaldu.
Během výslechů se vyšetřovatel snažil kněžnu Obolenskou opakovaně přemluvit ke spolupráci. Nedokázal pochopit, proč se ruští emigranti nepřidají na stranu nacistů, když přeci mají stejného nepřítele – komunismus. Podle dochovaných přepisů výslechu Věra odpověděla, že nemůže podporovat ničení vlastní země a vyvražďování Slovanů. Ačkoliv vyrostla ve Francii, považovala se za Rusku.
Kněžnu Obolenskou popravili nacisté 4. srpna 1944 v Berlíně. Sofie Nosovičová válku přežila. Věřin manžel se znovu nikdy neoženil. Po smrti své matky se v roce 1961 stal knězem. Věře se v pamětech účastníků odboje pro nezlomnost a odvahu, kterou projevila v době výslechů na gestapu, přezdívá „kněžna nic nevím“.
