První “imperialistická” válka: Před 120 lety vyhlásily Spojené státy Španělsku válku, ta vedla k nezávislosti Kuby
Patnáctého února 1898 v havanském přístavu explodovala americká bitevní loď Maine a potopila se. Z 354členné posádky zahynulo 266 mužů, dalších osm podlehlo zraněním později. Takzvaný žluťácký tisk Williama Randolpha Hearsta, jemuž vévodily New York Journal a New York World, spolu se stovkami méně významných listů v celých USA spustily nenávistnou kampaň proti Španělsku, jemuž tehdy Kuba patřila a které činily odpovědným za katastrofu.
Skutečnou příčinu výbuchu se dodnes nepodařilo objasnit. Jako nejpravděpodobnější se však jeví vnitřní exploze, a naopak nejméně pravděpodobná vina Španělska.
Kdysi světovládná veleříše, nad níž slunce nezapadalo, totiž představovala koncem 19. století pouhý stín zašlé slávy, a navíc od roku 1895 s největšími obtížemi čelila na Kubě mohutnému protišpanělskému povstání, k němuž se v následujícím roce připojily i Filipíny. Ze všeho nejméně si tedy zaostalé Španělsko mohlo přát konflikt s dravou a prudce se rozvíjející průmyslovou velmocí.
„Na Maine vzpomeň každý z nás, Španěly ať vezme ďas!“
Nicméně události nabraly rychlý spád. Okřídleným heslem Američanů se stalo: „Remember Maine, to hell with Spain!“, jehož volný překlad je obsažen v mezititulku. Prezident William McKinley a Kongres vyhlásili 25. dubna 1898 Španělsku válku.
Pravidelná armáda USA se rozrostla z pouhých 28 183 vojáků včetně 2143 důstojníků (dnes to zní jako pohádka, ale to je pro zajímavost jen o něco více, než čítá současná Armáda České republiky – 23 184 osob) na 60 000. Počet dobrovolníků dosáhl 200 000. Španělé měli na Kubě 196 000 vojáků, z toho 36 000 místních dobrovolníků.
Debakl na moři i na souši
Již 1. května 1898 připlula do Manilské zátoky na Filipínách americká Asijská eskadra komodora George Deweyho, představovaná pěti obrněnými a dvěma lehkými křižníky, kde zničila mnohem slabší španělské loďstvo admirála Patricia Montoja, tvořené čtyřmi starými křižníky, třemi dělovými čluny a třemi menšími loděmi. Španělé ztratili 167 padlých a 214 raněných z posádek čítajících 1200 námořníků, Američané zaznamenali osm raněných.
Třicátého června se generál Wesley Merritt vylodil s 11 000 muži ve filipínském Cavite. Odpor třináctitisícové španělské posádky pod velením generála Fermina Jaudenese byl minimální. Třináctého srpna Američané zaútočili na filipínskou metropoli Manilu, jež kapitulovala následujícího dne. Celkem ztratili Američané ve filipínském tažení 21 padlých a 145 raněných, kdežto Španělé 150 padlých a dvojnásobek raněných.
Jaká to rozkošná válka!
Stejně hravě se Yankeeové zmocnili další španělské kolonie – Portorika, hájeného 10 000 Španěly. Pětadvacátého července se zde vylodil generál Nelson Miles, mající na svědomí porážky indiánských náčelníků Sedícího býka a Geronima, s 3000 muži, jejichž počet záhy vzrostl na 15 199.
Během šesti menších přestřelek ztratili Američané sedm padlých a 36 raněných. Připočteme-li oběti námořního ostřelování portorického hlavního města San Juanu 12. května, přišli Španělé na tomto karibském ostrově o 28 padlých, 125 raněných a 324 zajatých ještě před kapitulací posádky.
Cíl: Kuba
Vyloděním V. sboru o síle 16 888 mužů pod velením 135kilového generálmajora Williama Shaftera, který se opravdu, ale opravdu hodně potil, v jihovýchodokubánské provincii Oriente 22. června začalo hlavní, kubánské tažení, jemuž předcházela námořní blokáda „perly Karibiku“. Sbor tvořily tři divize s patnácti pravidelnými armádními pluky a třemi pluky dobrovolníků, mezi nimiž vynikalo 1. dobrovolnické jezdectvo – tzv. drsní jezdci Theodora Roosevelta, sestávající hlavně z farmářů, horníků a kovbojů.
Invazním silám čelilo 36 582 Španělů pod velením generála Arsenia Linarese, z nichž 13 558 se nacházelo v opevněném městě Santiagu, kde jejich obranu zesilovalo sto děl. Dalších 160 238 španělských vojáků se nalézalo v ostatních kubánských provinciích.
Bitva u San Juanu 1. července skončila nerozhodně a Američany stála čtyři pětiny veškerých ztrát utrpěných v této válce: 1681 osob (225 padlých, 1384 raněných a 72 nezvěstných). Drsní jezdci přišli o 89 padlých a raněných ze 486 nasazených, což bylo víc, než ztratil jakýkoli americký jezdecký pluk angažovaný v kampani proti Španělsku.
Vítězství na moři rozhodlo o výsledku války
Dva dny poté se španělská eskadra v sestavě čtyř křižníků a dvou torpédoborců pod velením admirála Pasquala Cervery utkala u Santiaga s americkou Severoatlantickou eskadrou admirála Williama Sampsona a komodora Winfielda Scotta Schleyho, čítající pět bitevních lodí, dva obrněné křižníky a stejný počet dělových člunů.
Američtí kanonýři sice nevynikali přesnou muškou (z 9433 vystřelených granátů jen 123 zasáhlo cíl), ale přesto potopili všech šest španělských lodí. Z posádek majících 2225 členů zahynulo 323 námořníků, 151 utrpělo těžká zranění a 1670 padlo do zajetí (podle oficiálních amerických údajů bylo zajato 93 důstojníků a 720 námořníků). Triumfující Američané ztratili jediného padlého a dva raněné!
Yankeeům je třeba přičíst ke cti, že se zajatými Španěly vzorně zacházeli. Admirála Cerveru, který se zachránil za pomoci svého syna a dvou námořníků, dopravil americký důstojník ke člunu na jachtu Gloucester, kde ho její velitel Wainwright přijal se všemi poctami a dal mu k dispozici svou kajutu. Nižší důstojníky a mužstvo Američané ubytovali v zajateckém táboře na Seavey’s Islandu, vyšší důstojníky v Námořní akademii v Annapolisu a těžce raněné převezli do námořní nemocnice v Norfolku. Po bezmála dvouměsíčním pobytu ve Státech zajatce propustili a ti 12. září 1898 odpluli do vlasti.
Konec války
Španělská posádka v Santiagu kapitulovala 17. července. Po krátkém jednání došlo 12. srpna k podpisu příměří. Válku definitivně uzavřela Pařížská mírová smlouva z 10. prosince, jež předala Filipíny, ostrov Guam a Portoriko do správy USA, které dále okupovaly Kubu, jež sice postupně získala nezávislost, kterou však omezoval tzv. Plattův dodatek. Filipíny obdržely plnou nezávislost v roce 1946, Portoriko a Guam jsou dodnes přidruženými územími USA.
Pro Španělsko se drtivá porážka, jež je připravila o většinu zbývajících kolonií, stala národní tragédii, pro Spojené státy rychlé vítězství (konflikt trval pouhých 113 dní, nepočítáme-li dobu od uzavření příměří do podepsání konečného protokolu o míru) znamenalo značný růst jejich sebevědomí. Vítězství navíc dosáhly, uvážíme-li jeho význam, za velice nízkou cenu.
Konflikt v číslech
V zámoří sloužilo 72 339 Američanů. Přímo v boji jich padlo podle Pentagonu 385 (369 v pozemní armádě, deset v námořnictvu a šest ve sboru námořní pěchoty). Zranění utrpělo 1662 osob (1594 vojáků, 47 námořníků a 21 mariňáků). Na nemoci v bojovém pásmu zemřelo 2061 Američanů a celkem ve všech oblastech 5403. Žlutá zimnice a další nemoci se tedy ukázaly být mnohem vražednějšími nežli španělská palba.
Information Please Almanac z roku 1949 vyčíslil americké ztráty na souši i na moři na 514 padlých a autorská dvojice Samuel Dumas–K. O. Vedel-Petersen v knize Ztráty na životech způsobené válkou na 804 padlé a zemřelé na zranění (55 důstojníků a 749 příslušníků mužstva). E. E. Hume v publikaci Vítězství armádního zdravotnictví z roku 1942 uváděl 643 padlých a 325 zemřelých na zranění. Údaje o ztrátách Španělů se však rozcházejí ještě víc. Ch. Bride je v knize Španělsko-americká válka roku 1898, vydané v Paříži v roce 1899, vypočítal na 2500, kdežto přední americký odborník Micheal Clodfelter soudí, že bojová úmrtí činila přibližně 900 osob.
Novinky
Španělsko-americká válka se stala první válkou vedenou ne za rozdělení, nýbrž za nové rozdělení světa. Klasikové marxismu-leninismu ji nazývali první imperialistickou válkou. Objevily se v ní nové technické bojové prostředky, jako například bezdýmný prach, jímž stříleli Španělé z malorážných, 7mm opakovacích pušek, jež jim poskytly značnou palebnou převahu nad Američany, rychlopalné polní a námořní dělostřelectvo a nové typy polního opevnění ze zákopů s předními náspy, zesílených překážkami z ostnatého drátu.
