Jak je stará Matějská pouť? Připomeňte si historii jejích atrakcí
Napadlo vás, když jste prošli branou Matějské pouti, jak vlastně vzniklo ono hemžení mezi stánky s cukrovinkami, střelnicemi a atrakcemi? Psal se rok 1595 a v historii se objevila první doložená zmínka o putování k pražskému kostelu sv. Matěje kvůli vyhlášení plnomocných odpustků pro poutníky zdejšího kostela. A s tím byla spojena i lidová zábava, která postupně převládla nad náboženským charakterem.
Tak vznikla pouť spojená s veselím a nazývaná Matějská. Po založení naší republiky hostil pouti dlouhou dobu dejvický Kulaťák, správně zvaný Vítězné náměstí. Ale nejvíc je pouť spojena s bývalým Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka (PKOJF) na holešovickém Výstavišti. A ty si můžeme nyní připomenout.
Střelnice
Páteří takového „jarmarku“ byly střelnice a kolotoče. Ačkoliv se hovořilo o mizerných vzduchovkách s rozbitými mířidly, často dětmi dovlečený tatínek na stupínek sestřelil nějakou tu růži z krepového papíru na špejlích. Podnikaví majitelé na špejle dávali i různá lákadla jako například úzkoprofilová autíčka zvaná „angličáky“. Většinou je nebylo možné získat kvůli nutnosti ani jednou nechybit, což byla hodně velká utopie. Proto koumaví podnikavci dali střílejícím větší šanci a ti měli možnost uspět třemi ranami na šest ocelových válečků postavených do pyramidy.
Střílení pro zábavu
Už tehdy existovaly střelnice velmi staré a „pouze pro zábavu“, jak se opakovaně hlásilo. Tady každý už dopředu věděl, že vyhrát nemá co, protože zásah znamenal skutečně jen pastvu pro oči. Přesnou muškou jste rozehráli flašinet, psík packami bušil do bubínku, terčík vedle zvířete ho na znamení trefy „skolil“ (obrátil naruby), zvlášť nadaní ranaři mohli ostřelovat kousky zrcátek na paprscích otáčejícího se slunce. Zatímco standard u normální střelnice zněl 1 rána – 1 koruna československá (Kčs), u této hravé zněl opakovaný slogan „devět ran za 5 Kčs“. Ještě dodejme, že šlo mnohdy o letité kousky a některé fungují i na dnešních poutích.
Kolotoče
Ti nejmenší usedali na pomalé kolotoče do pevných autíček, na vycpané koníky či jiná zvířata, odvážnější pak na „malý řetízkář“, ti nejsrdnatější na velký. Jeho závěsné sedačky umožňovaly různé dovádění při kroužení dokola, přitáhnout, rozhoupat a odstrkávat své sousedy. Poněkud jinou formou, i když také pohybující se v uzavřeném kruhu, byly různé Lochnesky a dračí jízdy. Tady jsme si posedali na jakéhosi hada, který měl v čele velkou hlavu a jezdilo se stále dokola. Případ od případu se tento „drak“ různě vlnil nahoru a dolů a občas majitel zpestřil jízdu tím, že do středu umístil bezedný koš a pasažéři se do něj zkoušeli trefit nafukovacím míčem. Pokud se to někomu povedlo, mohl jet další jízdu zadarmo.
