50 let od pařížského jara 1968: prarodiče házeli dlažebními kostkami, dnes zbyla jen "vyprázdněná hesla"
Přesně před 50 lety, 3. května 1968, obsadili studenti pařížskou Sorbonnu. Byl to protest proti zavření univerzity v Nanterre, která se jako první začala bouřit proti kapitalismu a zastaralým univerzitním praktikám.
I když události jara 1968 měly na francouzskou společnost mimořádně pozitivní dopad, v dnešním světě už nemají jeho ideály místo. Alespoň to si myslí současní francouzští studenti. Zúčastnili se březnových protestů proti zákonu Orientation et réussite des étudiants (ORE), který bude podle kritiků prohlubovat nerovnost v přístupu ke vzdělání. K odkazu svých předchůdců se ale nehlásí.
„Nesním o dalším jaru 68. Je to minulost! To hnutí stálo na dnes už mrtvých ideálech,“ řekl jeden z pařížských studentů pro Le Parisien. Podle historiků i lidí, kteří tehdy stavěli barikády, se myšlenky 60. let rychle vytrácejí. Protesty proti zákonu ORE podle nich neměly zdaleka takovou energii jako ty před padesáti lety, když pařížskými bulváry létaly dlažební kostky.
Izolovaná společnost
Francouzská společnost je podle pamětníků diametrálně odlišná od té na konci 60. let. Tehdy byla Paříž industriálním městem, kde se studenti a dělníci potkávali na ulicích a mohli se tak spojit, aby zahájili největší generální stávku, jakou Francie zažila. Dnes jsou lidé z odlišných sociálních vrstev mnohem izolovanější.
„Z května 68 zbyl jen mýtus a hesla,“ rozohnil se student historie na pařížské Sorbonně. Podle něj jsou protikapitalistické slogany jako „zboží je opium lidstva“ anebo „lidstvo nebude svobodné, dokud nebude poslední kapitalista viset na střevech posledního byrokrata“ v dnešním světě bezvýznamné. Taky podle studentky historie a politologie je současná francouzská společnost natolik rozdílná, že ideály osmašedesátého roku jsou jen historie.
Adieu, de Gaulle
Většina mladých lidí přesto vnímá i pozitivní přínos nepokojů, které vyústily ve stávku. Jedna ze studentek si chválí společenské změny, mimo jiné uvolnění v otázkách sexuality. Podle mnohých je zásadní markantní zlepšení pracovních podmínek napříč profesemi a celkový růst mezd. Sílící nepokoje dovedly Francii dokonce k předčasným volbám a odstartovaly pád Charlese de Gaulla. Pařížské ulice tehdy křičely „Adieu, de Gaulle!“ a výrazně to narušilo jeho autoritu.
Dva druhy jara
Zatímco Československo žilo opojením z pražského jara, francouzští studenti proklínali západní kapitalismus, byrokracii a zastaralý univerzitní systém. Může se to zdát zvláštní, ale tradičně levicová Francie nemá stejnou historickou zkušenost jako Československo. Nemusí pro ně proto být tak očividné, že kapitalismus je zřejmě jediný systém, který si rozumí s demokracií. Proto si aktéři pařížského jara za svou „revolucí“ stojí. Neviděli, že zrušení kapitalismu by bylo příliš radikální řešení.
Odmítnutí kapitalistické univerzity
Jako první se zmobilizovali studenti univerzity v Nanterre na pařížském předměstí. Bouřili se mimo jiné proti přítomnosti policistů v univerzitním kampusu a na protest obsazovali studentské koleje. V dubnu 1968 přijali manifest, který vyzýval k „solidaritě s dělnickou třídou“ a „naprostému odmítnutí kapitalistické technokratické univerzity“. Přidávali se k nim další studenti i profesorský svaz.
Proti studentům v ulicích brutálně zasáhla policie. Přes 300 lidí bylo zraněno a více než 400 policie zatkla. To rozhořčilo i širokou veřejnost. Připojila se k nim střední třída i dělnictvo. Se stavěním barikád pomáhali i náhodní kolemjdoucí. Demonstrace vyústily v generální stávku, do které se zapojily i továrny Renault a Citroen, ale také elektrárny nebo plynárny. Když už byl de Gaulle v úzkých, vyhlásil v rozhlase, protože televize byla ve stávce, rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb.
