Hans Asperger kolaboroval s nacisty. Slavný pediatr zařazoval autistické děti do programu eutanazie
Rakušan Herwig Czech z Vídeňské lékařské univerzity odhalil výsledky svého osm let trvajícího bádání. Pediatr Hans Asperger, podle kterého byl v roce 1981 pojmenována jedna z forem autismu, byl podle nových poznatků prokazatelně nacistickým kolaborantem. Za války vynesl ortel smrti nad desítkami dětí, které podle něj svou nemocí příliš zatěžovaly rodiče a neměly tak mít nadále právo žít.
Asperger je dnes uznáván jako jeden ze zakladatelů dětské psychiatrie a pediatrie. K významnému posunu ve vědě přispěl především svým výzkumem v oblasti pochopení autistického spektra. Czech se během svého bádání v minulých letech dostal k dříve neprozkoumaným materiálům – jeho osobní složce i složkám jeho pacientů.
Ukázalo se, že v rámci své praxe posílal Hans Asperger děti trpící různými psychickými poruchami na kliniku Am Spiegelgrund, která byla založena za účelem shromažďování dětí neodpovídajícím nacistickým kritériím. Mezi lety 1940 a 1945 zemřelo na klinice na 800 dětí, přičemž část z nich byla zavražděna v rámci programu eutanazie.
Ve vědeckých kruzích panovala skepse ohledně Aspergerovy činnosti za války a jeho údajně blahosklonného přístupu k pacientům delší dobu. Rozsah vědcovy kolaborace byl však neznámý a přímé důkazy o ní přinesl až Czech.
V nově objevených materiálech Czech našel také příběhy konkrétních dětí, o jejichž životě a smrti Asperger rozhodoval. Média v posledních týdnech zmiňovala především tříletou Hertu Schreiberovou trpící encefalitidou. Asperger ji poslal na kliniku, protože měla pro svou matku představovat „neuvěřitelnou přítěž“. Za lékařova dohledu měla být poté postupně otrávena fenobarbitalem. Zemřela na selhání plic.
Na začátku 30. let Asperger přizpůsobil své teorie nacistické ideologii, díky čemuž byl postupně kariérně povyšován na úkor svých židovských kolegů. Po válce pracoval Asperger, který své pacienty nadále označoval za „autistické psychopaty“, dalších třicet let.
Czech nyní důrazně zkritizoval především své britské protějšky, jež k Aspergerově osobnosti v minulosti přistupovali nedůsledně. Neznalost archivních materiálů působila dojmem, že dohady o vědcově kolaboraci bagatelizují.
Přejmenování Aspergerova syndromu je i přes nová zjištění nepravděpodobné. Czech však doporučuje se z historických událostí poučit a nenechat je zmizet v zapomnění.
