V červnu 1918 začali Spojenci obracet vývoj první světové války. Ovšem za cenu obrovských ztrát
Devátého června 1918 zahájilo 23 německých divizí, náležejících vesměs k 18. armádě, za podpory 2276 děl, jež vypálila tři čtvrtě miliónu granátů, na úseku Noyon–Montdidier ve všeobecném směru na Compiègne operaci „Gneisenau“. Jméno nesla po slavném pruském vojevůdci Augustu Wilhelmovi Antonu Gneisenauovi, který zavedl všeobecnou brannou povinnost, bojoval proti Napoleonovi, roku 1813 povýšil na generála, stal se náčelníkem Blücherova štábu a v roce 1825 generálem polním maršálem (jeho jméno nesl také německý obrněný křižník účastnící se první světové války a bitevní křižník Kriegsmarine bojující ve druhé světové válce).
Ofenzíva měla zlikvidovat nebezpečí hrozící křídlu německých vojsk v novém výstupku fronty a zároveň zlepšit postavení pro pozdější boje. Ukázalo se však, že Němcům už dochází dech. Na začátku sice dosáhli nevelkého úspěchu, ale jejich síly nedostačovaly, a navíc čtvrtá Ludendorffova ofenzíva byla připravena hůře než předešlá, neboť se nepodařilo zajistit její překvapivost.
Ofenzíva krátká, ztráty velké
Jedenáctého června podnikli Francouzi proti pravému německému křídlu čtyřmi divizemi podporovanými 153 tanky silný protiútok, jenž se povedl a německé velení velmi silně ovlivnil. Ani útok německé 7. armády nepřinesl očekávaný úspěch.
Týdenní operace „Gneisenau“ skončila již 16. června a Němce stála třicet tisíc vojáků včetně zajatců. Francouzská 3. armáda zaplatila o něco dráž: jejích dvacet divizí ztratilo 39 466 mužů včetně 15 000 zajatých. K nim je třeba připočítat 70 tanků, 208 děl a 62 letounů.
Neradostná bilance obranných bitev Spojenců
Když krátce po skončení první světové války zveřejnil Říšský archív v Postupimi podrobný, třebaže neúplný přehled německých ztrát včetně západní fronty a bylo možno jej porovnat se Statistikou vojenského úsilí Britské říše za Velké války, vydanou v březnu 1922 ministerstvem války Spojeného království, a úředními čísly oznámenými téhož roku ve francouzské Poslanecké sněmovně poslanci Louisi Marinovi, představovalo to pro potentáty vítězné Dohody studenou sprchu.
Jakkoli cifry nejsou konečné, jelikož vycházely ještě dodatečné seznamy ztrát a kromě toho v přehledu chybějí údaje o dalších účastnících bojů na západní frontě v inkriminovaném období (Američanech, Belgičanech, Italech, Portugalcích a rakousko-uherských vojácích), ukázalo se, že útočící Němci ztratili od března do června 1918 „jen“ 688 341 vojáků (114 251 padlých, 73 473 nezvěstných a zajatých a 500 617 raněných), z nichž 435 137 vyřadili Britové a Portugalci a pouze 253 204 Francouzi a Belgičané.
Naproti tomu Spojenci jich ztratili 851 374, z toho 433 000 Francouzi (145 000 padlých v poli, nezvěstných a zajatých, 13 000 zemřelých ve zdravotnických zařízeních v poli, 9000 zemřelých v nemocnicích v zápolí a 266 000 vyklizených do zápolí; tato čísla ovšem nezahrnují důstojníky) a 418 374 Britové (173 721 v březnu – po červenci 1916, zahájení mimořádně krvavé bitvy na Sommě, to pro ně byl druhý nejvražednější měsíc na západní frontě –, 143 168 v dubnu, 69 049 v květnu a 32 436 v červnu). K nim je nutno připočítat pět tisíc z boje vyřazených Italů II. armádního sboru generála Alberika Albricciho.
Spojenci tedy za zastavení německého přívalu platili zatraceně vysokou daň.
