Komunistická loupež: Měnová reforma v Československu ožebračila většinu populace
Třicátého května 1953 schválilo Národní shromáždění realizaci měnové reformy s platností od 1. června a zároveň i zavedení jednotného trhu. Toto opatření rušilo přídělový lístkový systém zavedený jako následek druhé světové války.
Reforma spočívala ve výměně 300 Kčs na osobu v poměru 1 : 5, ostatní 1 : 50. O něco příznivější kurs postihl vklady. Kromě toho se rušily životní pojistky a vázané vklady, zavedené po druhé světové válce. Mzdy, platy, penze a sociální přídavky se přepočítávaly v kursu 1 : 5. Méně výhodné poměry byly u vyšších bankovní vkladů nad 5000 korun.
Nutnost provedení měnové reformy vyvolalo zejména horečné zbrojení v souvislosti s reálnou hrozbou vypuknutí třetí světové války a přednostní budování těžkého průmyslu, což si vyžádalo obrovské investice.
Nové bankovky nechala vláda s předstihem vytisknout v Sovětském svazu.
Šokované obyvatelstvo
Nové ceny byly výrazně vyšší než na trhu vázaném, ale zato nižší než na volném. Ceny většiny ostatního zboží a služeb se přepočítávaly v poměru 1 : 50. Pro naprostou většinu občanů představovalo toto drastické opatření opravdový šok. Třebaže propaganda se snažila obyvatelstvo obelhávat tvrzením, že je zaměřeno proti keťasům a černému trhu, měnová reforma ve skutečnosti nejvíce postihla ty, do jejichž přízně se komunistický režim snažil vetřít: horníky, dělníky v těžkém průmyslu a hutnictví, kde existovaly – v porovnání s ostatními kategoriemi pracujících – velmi slušné mzdy.
Jejich vklady a úspory byly radikálně znehodnoceny, a navíc geometrickou řadou vzrostly životní náklady. Naproti tomu lidé, kteří místo spoření investovali například do cenných sbírek, umění či drahých kovů, si spokojeně (ovšem hodně potají) mnuli ruce.
Občany kromě jiného pobouřila neuvěřitelná prolhanost vládnoucího režimu, jelikož těsně před provedením měnové reformy se druhý „dělnický“ prezident Československé republiky Antonín Zápotocký dušoval, že „měna nebude“. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
Do ulic a stávkovat!
V Československu došlo k něčemu, s čím vládnoucí kasta nepočítala a co ji vyděsilo. Ve dnech 1. až 3. června 1953 totiž poprvé od Vítězného února 1948 vypukly masové nepokoje a demonstrace. Ve 129 závodech se stávkovalo. Největší demonstrace se odehrály v Plzni, kde se jich zúčastnilo dvacet tisíc škodováků. K jejich rozehnání byla nasazena dokonce i armáda a Lidové milice povolané až z Prahy. Bezpečnost uvěznila 472 osob.
Bouře vyvolané zlodějskou měnovou reformou, postihující nejvíce hýčkanou oporu režimu, tj. těžce pracující (známé poúnorové heslo „Jsem horník a kdo je víc“), představovaly první výrazné protikomunistické vystoupení v táboře rodící se „lidové demokracie“.
