V létě 1918 Spojenci odrazili poslední úder Němců. Vývoj války se začal konečně obracet
Bez ohledu na nezdar předchozí operace „Gneisenau“ německé velení neopustil útočný duch. Stále věřilo, že nepřátelé stojí na pokraji záhuby, což bylo ovšem pouze jeho zbožné přání, a proto se rozhodlo zasadit jim, jak věřilo, poslední, zničující úder.
V červenci 1918 navzdory těžkým ztrátám už Spojenci získali na západní frontě mírnou početní převahu. Z úhrnného počtu 305 divizí jich zde soustředili 210 (200 pěších a opěšalých jezdeckých a deset jezdeckých), jež podporovalo 11 481 polních a 8323 těžkých děl. Měli 3 592 212 vojáků proti 3 273 000 ústředních mocností, které tu nasadily 209 divizí z celkového počtu 356, 10 800 polních a 7300 těžkých děl.
Champagnesko-marnská ofenzíva
Patnáctého července 1918 zahájily 7., 1. a 3. německá armáda, jíž velel generál Karl von Einem, pátou a zároveň poslední ze série Ludendorffových ofenzív. Vyčlenily pro ni 47 divizí podporovaných 6353 děly proti 36 spojeneckým (23 francouzským, devíti americkým, dvěma britským a dvěma italským). Aby zvýšilo morálku a bojeschopnost svých vojáků, silně otřesené po předešlých krvavých bojích, velení císařské armády vyhlásilo, že tato ofenzíva je poslední a že na jejím úspěchu závisí uzavření míru.
Jenže dohodové velení o jejích přípravách vědělo a učinilo předběžná opatření. Východně od Remeše se francouzská 4. armáda generála Henriho-Josepha-Eugèna Gourauda v noci před útokem stáhla na druhé postavení, a německý úder tudíž vyšel naprázdno. Německá 7. armáda o síle 14 divizí sice ve dnech 15. až 17. července západně od Remeše překročila řeku Marnu (proto se o této operaci píše také jako o druhé bitvě na Marně; k té první došlo v září 1914), ale zastavila ji americká 3. pěší divize, zformovaná roku 1917 v severokarolínském Camp Greene. Spojenecké dělostřelectvo a letectvo zaměřily své ničivé úsilí na mosty a vážně protivníkovi zkomplikovaly přísun zásob.
Jelikož nezdar ofenzívy byl evidentní, vydal generální ubytovatel císařské armády Erich Ludendorff 17. července rozkaz k jejímu přerušení a k ústupu za Marnu. Dvoudenní pokus o zvrat válečné štěstěny stál Němce 50 000 vojáků, Spojence 45 000 včetně 1485 Američanů padlých a zemřelých na zranění.
Místo úspěchu následovalo zhoršení
Po krachu poslední Ludendorffovy ofenzívy se všeobecná operační situace německé armády na západní frontě zhoršila. Výběžky fronty, jež vznikly během předchozích ofenzív, protáhly její délku mezi mořem a Argonami o třetinu, a navíc ohrožovaly příčné železnice severně a východně od Paříže.
Jejich známé operačně taktické přednosti vynikly při útočných operacích, avšak s přechodem do obrany se jejich význam změnil. Tyto výběžky totiž nyní prodloužily frontu a jejich udržování vyžadovalo značné síly, které Německu chyběly. Obrana výběžků byla tedy spojena s velkými obtížemi a při energických úderech proti jejich základnám hrozilo bránícím se vojskům uzavření do pasti.
Kaiserovým vojákům docházejí síly
Jestliže od května 1915, kdy se normálně prováděly odvody, do konce téhož roku Němci postavili do pole 1 070 000 mužů včetně uzdravených raněných a osob odvolaných z průmyslu, ve stejném období následujícího roku vzrostl tento počet na 1 443 000 lidí. Tím však došlo k tomu, že pro rok 1917 zbylo nováčků jen 622 000, a v roce 1918 jejich kontingent rapidně klesl na 405 000.
Aby mohly být jednotky vůbec doplňovány, muselo se přistupovat k reformování divizí, jejichž neúplný stav se stal trvalým jevem. Početní stav praporu klesl ze 750 až 800 mužů na 650 až 625.
Naproti tomu Spojenci, přestože utrpěli celkově mnohem vyšší ztráty než Němci, své síly díky urychlenému přísunu svěžích a dobře živených amerických vojáků neustále zvětšovali a dohodový blok začal nabývat převahy. V Německu se nadto dramaticky zhoršovalo zásobování. Dohodová blokáda deptala civilní obyvatelstvo, stále více trpící podvýživou.
Pro Spojence nadešel čas přejít do protiútoku...
