Stát Izrael vznikl v květnu 1948. Hned na začátku své existence byl blízko zániku po útoku arabských zemí
Devětadvacátého listopadu 1947 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci doporučující rozdělení Palestiny na dva celky, z nichž jeden o rozloze 14 000 km2 měl připadnout židovskému a druhý, mající 11 000 km2, arabskému obyvatelstvu Palestiny. Pro tento většinový návrh hlasovalo 33 států včetně Československa, jež bylo navíc spolu s deseti dalšími zeměmi členem Zvláštní komise Spojených národů pro Palestinu (UNSCOP), a SSSR. Proti hlasovalo 13 států, z toho šest arabských, a deset států, mezi nimi Británie, se hlasování zdrželo.
Zatímco sionistické organizace plán na rozdělení přijaly, Arabové jej kategoricky odmítli. V Palestině se tak před koncem britského mandátu rozhořela neustále se vyhrocující občanská válka.
Masakry civilistů
Prvního dubna začala operace „Nachšon“, mající za cíl očistit území přiřčené Izraeli od Arabů, kteří svými útoky komplikovali Izraelcům zásobování. V jejím rámci jednotky Irgun Cvaj Le’umi (be-Erec Jisra’el), Národní vojenské organizace (v Zemi Izrael), vojenského křídla revizionistické odnože sionistického hnutí založeného Vladimirem Žabotinským, a od Irgunu odštěpené radikální protibritské skupiny Lochamej cherut Jisra’el (Bojovníci za svobodu Izraele), známé též pod zkratkou Lechi nebo podle svého vůdce Avrahama Sterna jako Sternův gang, napadly 9. dubna 1948 arabskou vesnici Dejr Jásín. Během obludného masakru zahynulo 254 osob včetně dětí a 25 těhotných žen. Z některých žen teroristé strhali šaty a nahé je vystavovali v židovské části Jeruzaléma. Tento zločin vyústil v panický útěk arabské populace, takže již při vyhlášení Státu Izrael dosáhl počet palestinských uprchlíků tří set tisíc a stále narůstal.
Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Tři dny poté Arabové zmasakrovali konvoj 77 židovských lékařů a sester a 13. května, den před vyhlášením nezávislosti Izraele, Arabská legie za podpory arabských dobrovolníků dobyla blok kibuců Guš Ecion a pobila 157 jeho obránců. Z toho padesát zavraždil dav poté, co se vzdali.
Boje, příměří a zase boje
Čtrnáctého května 1948 odpoledne, po vyhlášení nezávislosti Izraele Davidem Ben Gurionem coby ministerským předsedou, vpadly armády sousedních arabských zemí do Svaté země. Vypukla první arabsko-izraelská válka, v Izraeli známá jako válka za nezávislost. Těsně před vznikem Izraele žilo v Palestině l 350 000 Arabů, ale jen 650 000 Židů, kteří nevlastnili ani šest procent půdy.
Arabský plán intervence vypadal následovně: Syrská a libanonská armáda měly obsadit Tiberias, Safed a Nazaret, irácká armáda a zajordánská Arabská legie zaútočí jižně od Genezaretského jezera a se Syřany a Libanonci obsadí Haifu, kdežto egyptská armáda vyrazí z jihu od Gazy na Tel Aviv. Plán doznal změn poté, co židovská Hagana (Obrana) obsadila Galileu, a nakonec v důsledku rozporů, tak příznačných pro arabský svět, zkrachoval.
Na severní frontě Izraelci zastavili Syřany u kibucu Deganja. Na střední frontě operovala Brity vycvičená Arabská legie, nejlepší arabská jednotka v této válce, vedená Johnem Bagotem Glubbem, jež 28. května 1948 obsadila židovskou čtvrť jeruzalémského Starého města a kontrolovala strategickou výšinu Latrun. Na jižní frontě probíhaly těžké boje o kibuc Ramat Rachel, jejž nakonec udrželi bojovníci Irgunu. Jedenáctého června došlo k uzavření prvního příměří. Přes dílčí úspěchy se Izrael nacházel v kritické situaci, neboť Egypťané ovládali skoro celý jih země a odřízli osady v Negevu. Přes zákaz vyzbrojovat nové jednotky po uzavření příměří jej obě strany porušovaly, přičemž Izraelce doslova zachránily zbrojní dodávky z Československa, jež také cvičilo jeho vojáky.
Zásah Británie
Během druhé fáze války, probíhající od 8. do 18. července 1948, podnikli Izraelci úspěšnou operaci „Dekel“, během které obsadili Nazaret, zahnali příslušníky Arabské osvobozenecké armády a zmocnili se celé Dolní Galileje. Úspěšně skončila rovněž operace „Danny“, kdy Židé okupovali dvě důležitá arabská města na trase Tel Aviv–Jeruzalém: Lyddu a Ramlu. Promrhali však šanci na dobytí Latrunské výšiny. Operace „Kedem“, jejímž cílem bylo obsazení východního Jeruzaléma a Starého města, se v důsledku tvrdého arabského odporu nezdařila a Jeruzalém zůstal rozdělen dalších devatenáct let.
Osmnáctého července až 15. října 1948 trvalo druhé příměří. Zmocněnec OSN hrabě Folke Bernadotte měl sjednat podmínky mírové smlouvy, kterou však obě strany ostře odmítly. Sedmnáctého září švédského aristokrata zavraždili pravděpodobně členové Lechi.
Od 15. října 1948 do 20. července 1949 se odehrála třetí, závěrečná etapa války. Sympatie, jež vzbudil Bernadottův plán na Západě po zavraždění jeho autora, Izraelce značně znepokojily, a proto se rozhodli rázně očistit Negev od egyptské armády, čehož se zhostil Jigal Alon. Do 22. října, kdy vstoupilo v platnost nové příměří, obklíčil 3000 Egypťanů u Falúdže a obsadil Beer Ševu. Koncem roku obsadili Izraelci el-Aríš na Sinaji a výšiny nad Rafáhem. Egyptu, zmítanému vnitřní krizí a ohrožovanému občanskou válkou, přispěchala na pomoc někdejší koloniální velmoc, která ho ovládala a kde vrcholily protižidovské nálady – Británie. Po jejím ultimátu se v lednu 1949 Izraelci stáhli ze Sinaje i z výšin u Rafáhu. Tak vzniklo území léta známé jako pásmo Gazy. Bojovat proti arabské přesile, a ještě k tomu proti Britům bylo zjevně nad síly mladého státu.
Kýžený mír nastává
Čtyřiadvacátého února 1949 uzavřel příměří s Izraelem Egypt, 23. března Libanon, 3. dubna Jordánsko (tak se od roku 1948 nazývalo Zajordánsko) a teprve 20. července Sýrie. Izrael získal 12 800 km2 (o 21 procent víc, než mu přidělil původní plán OSN) a západní Jeruzalém. Jeho východní část a západní břeh Jordánu si ponechalo Jordánsko a pásmo Gazy měl pod palcem Egypt.
Největší problém představovaly statisíce uprchlíků. Zhruba 700 000 palestinských Arabů živořilo v uprchlických táborech v Libanonu, Jordánsku, Sýrii a Egyptě. Místo aby je arabské státy integrovaly do svých společností, často je zneužívaly pro vlastní cíle. Opakem jsou židovští uprchlíci, jichž od roku 1948 do druhé poloviny padesátých let přibylo z muslimských zemí do země zaslíbené odhadem půl miliónu až šest set tisíc, a třebaže i oni zpočátku pobývali v uprchlických táborech (ma’abarot), dokázali se do nového prostředí přes nemalé potíže začlenit. Potomci těchto severoafrických (Mizrachi) a východních (Sefardi) Židů nyní představují většinu židovské populace Státu Izrael.
Poměr sil a ztrát ve válce za nezávislost
Na počátku konfliktu měl Izrael pouze 29 677 vojáků, ale do března 1949 jejich počet vzrostl na 115 000. Ztratil 6373 mrtvých (válka za nezávislost se stala nejkrvavější v dějinách samostatného židovského státu), z toho 4074 vojáků včetně 114 žen (jen bojová úmrtí; zahraniční dobrovolníci nejsou započteni), 2299 civilistů a 10 až 12 letadel v důsledku bojové činnosti. V boji zahynulo 33 izraelských letců a dva zůstali nezvěstní.
Egypt disponoval na počátku války deseti až dvaceti tisíci vojáky a 85 letouny, Sýrie 2500 až 5000 vojáky a 23 letouny, Zajordánsko 6000 až 12 000 vojáky, Libanon 1000 až 2000, Saúdská Arábie 800 až 1200 a Arabská osvobozenecká armáda 3500 až 6000. Egypt přišel odhadem o 10 000 až 15 000 padlých, ztráty dalších arabských zemí nejsou známy.
Klíčová pomoc cizinců
Z 319 příslušníků létajícího personálu izraelského letectva bylo 260 cizinců. Mezi 141 piloty se nacházelo 46 Američanů, 40 Izraelců, 17 Kanaďanů, 15 Jihoafričanů, 11 Britů a sedm osob ze Sovětského svazu, Polska, Nizozemska, Francie, Maďarska a Indie. Kromě toho se pět pilotů a jeden navigátor nalézali v egyptském zajetí (tři Američané, Izraelec, Dán a Brit). V Československu se doškolovalo 16 kadetů (14 Izraelců a dva Jihoafričané).
Mezi letci-zahraničními dobrovolníky sice převládali židé, ale v izraelském letectvu sloužilo rovněž 34 křesťanských pilotů ze Severní Ameriky. Z těch se stal nejznámějším Kanaďan George Frederick „Screwball/Buzz“ Beurling, nositel Řádu za vynikající službu (DSO), Záslužného leteckého kříže (DFC) a Záslužné letecké medaile se sponou (DFM-B). Za 27 vítězství, která vybojoval jako příslušník 249. perutě britského Královského letectva (RAF) na Maltě, mu přezdívali „maltézský rytíř“ a „maltézský sokol“. S celkem 31,3 sestřelu byl nejúspěšnějším ze 116 stíhacích es země javorového listu ve druhé světové válce a nejproslulejším kanadským hrdinou. Zahynul se svým židovským druhým pilotem Leonardem Cohenem, letcem RAF (za druhé světové války se proslavil tím, že se mu ihned po jeho nouzovém přistání na tamním letišti vzdala posádka italské ostrovní pevnosti Lampedusa), při letecké katastrofě v Urbe u Říma. Spekulovalo se o možnosti atentátu spáchaného Araby nebo židovskými extremisty, neboť Beurling veřejně prohlásil, že kdyby mu Arabové měsíčně platili 1600 dolarů, bojoval by na jejich straně.
Izraelský premiér David Ben Gurion později řekl: „Izraelské letectvo by se nemohlo stát tím, čím je nyní, bez ohromného přínosu pilotů-dobrovolníků, kteří využili své zkušenosti z druhé světové války.“
Ve válce za nezávislost zahynulo celkem 119 zahraničních dobrovolníků (hebrejsky machalnikim) včetně čtyř žen (jiný zdroj uvádí 123 mrtvých), z nichž jen devět nebylo židovského původu (98 v pozemní armádě, 19 v letectvu, jeden v námořnictvu a jeden během ilegální imigrace – Alija Bet) z 3500 idealistů, sympatizantů, žoldnéřů, ale také přesvědčených sionistů, kteří přispěchali Izraeli na pomoc ze 43 zemí včetně Československa. Nejvíce dobrovolníků (1500) přišlo z USA, z nichž 45 zahynulo, z toho 37 v boji, a z Jihoafrické unie (800).
Lekce z války za nezávislost
Zatímco Izrael uhájil svou nezávislost i existenci, o něž ho jeho sousedé chtěli připravit, samostatný palestinský stát nevznikl a celá tato otázka je dodnes jablkem sváru a činí ze Středního východu jednu z nejvýbušnějších oblastí na světě. Izraelské obranné síly (Cahal) se ze skromných počátků vypracovaly na jednu z nejlepších, nejzkušenějších, nejmoderněji vyzbrojených, vysoce motivovaných a v poměru k počtu obyvatel i nejsilnějších armád světa, jež překonala své někdejší učitele a rozbila napadrť předsudek tradovaný z období holocaustu, že Židé šli na porážku jako ovce. „Už nikdy jako ovce!“ – to se stalo okřídleným heslem nově zrozeného státu, kterému plně dostál.
Jeho naplnění bylo zaplaceno krví: za první půlstoletí existence Státu Izrael, tj. do konce roku 1998, padlo a zemřelo na zranění utrpěná v boji 18 748 izraelských vojáků, přičemž nejvíc právě ve válce za nezávislost. O tom, že toto číslo nevystihuje úhrnný rozsah izraelských ztrát, svědčí fakt, že jen po roce 1977 dalších 171 izraelských vojáků zahynulo při výcviku a nebojové činnosti.
