Bitva u Kurska se v červenci 1943 stala hřbitovem německých tanků i nadějí
Zatímco po stalingradském vítězství Rudé armádě značně stouplo sebevědomí, mohli si Němci pošramocenou reputaci jen částečně žehlit znovudobytím Charkova. Přesto se však nevzdávali naděje na dosažení zásadního obratu ve východním tažení. Totální mobilizace a rostoucí zbrojní výroba jim umožnily do značné míry nahradit utrpěné těžké ztráty. Sázeli také na nové střední tanky Panther, těžké tanky Tiger, samohybná děla Ferdinand, nové, silně vyzbrojené a rychlé letouny Focke-Wulf Fw 190A, modernizované bombardéry Heinkel He 111 a jednomístné bitevní letouny Henschel Hs 129. Němci měli opět získat převahu bitvou u Kurska zahájenou 5. července 1943.
Od začátku realizace plánu „Barbarossa“ do konce března 1943 ztratily ozbrojené síly třetí říše na východní frontě podle sčítaných měsíčních ztrát 2 237 656 mrtvých, raněných a nezvěstných (podle kumulovaných celkových ztrát dokonce 2 504 128), kdežto protivník podle štábu vrchního velitelství pozemních vojsk (OKH) jedenáct miliónů mrtvých, zajatých a raněných neschopných řadové služby.
Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 přišla v témže období Rudá armáda a válečné loďstvo o 2 325 909 padlých, 387 171 zemřelých na zranění, 414 692 zemřelých na nemoci a zahynulých při mimořádných událostech, tedy o 3 127 772 mrtvé, dále o 3 994 831 nezvěstných a zajatých a 5 913 480 raněných, postižených kontuzí a popálených. Němci tudíž soudili, že ruský parní válec se jednou musí vyčerpat.
Volba: kurský oblouk
Podle názoru německého velení skýtal kurský oblouk, vybíhající daleko na západ, příznivé předpoklady pro obklíčení a následné rozdrcení armád Středního a Voroněžského frontu, zaujímajících zde obranu. Tento úkol měla splnit vojska na styčných křídlech skupin armád „Střed“ a „Jih“.
Operace nesla krycí název „Zitadelle“ a v operačním rozkazu citovaném ve Válečném deníku Wehrmachtu stálo: „Tomuto útoku se přisuzuje rozhodující význam. Musí se podařit rychle a s drtivým úspěchem… Proto je třeba provést všechny přípravy co nejpečlivěji a nejenergičtěji. Nejlepší svazky, nejlepší zbraně, nejlepší velitele a velké množství munice je třeba zasadit na hlavní úseky. Každý velitel a každý prostý voják si musí uvědomovat rozhodující význam tohoto útoku. Vítězství u Kurska se musí stát pro celý svět pochodní.“
Nespalo ovšem ani sovětské velení. Jeho rozvědka s předstihem informovala o německých plánech. Po zralé úvaze se rozhodlo zaujmout dobře připravenou obranu a poté, co úderná uskupení nepřítele vykrvácejí, přejít do protiútoku. V prostoru kurského oblouku soustředilo obrovské síly, značně převyšující útočníkovy: 1 910 361 vojáků, 31 415 děl a minometů, 5128 tanků a samohybných děl a 3549 letounů proti 776 907 vojákům, 7417 dělům a minometům, 2459 tankům a samohybným dělům a 1830 letounům nepřítele.
Němci však dovedli vytvářet dočasnou převahu na směru hlavního úderu. Každá prvosledová sovětská armáda vybudovala tři pásma obrany. V červnu 1943 se opevňovacích prací v kurském oblouku účastnilo 300 000 lidí. Nikdy předtím za Velké vlastenecké války nevznikla tak široce rozvětvená síť zákopů. Kromě silné protitankové obrany byla vybudována i mohutná protivzdušná obrana frontů a železnic. Po výčtu všech těchto výhod se vkrádá dotěrná otázka: Jak je možné, že poměr ztrát, hlavně v živé síle a obrněné technice, byl pro Rudou armádu tak nepříznivý jak v obranné, tak i v útočné fázi kurské bitvy? Odpověď tkví v technické převaze německých ozbrojených sil, mimořádně vysokých kvalitách tankistů a letců, o nichž se dnes uznale vyjadřují i ruští odborníci, v dokonale sladěné činnosti opravárenských čet, jež dokázaly poškozené tanky a samohybná děla bleskově zprovoznit, a v řadě dalších faktorů.
Tři strategické operace v jedné bitvě
V rámci bitvy u Kurska, jedné z největších ve druhé světové válce, se odehrály tři rozsáhlé strategické operace: kurská obranná, první etapa tohoto grandiózního měření sil, v níž vojska Středního a Voroněžského frontu za cenu kolosálních ztrát na lidech a bojové technice zastavila útok německých úderných uskupení, orelská útočná („Kutuzov“), která proběhla od 12. července do 18. srpna 1943 a v níž vojska Brjanského a Středního frontu a části sil Západního frontu osvobodila velké území a způsobila těžkou porážku skupině armád „Střed“, a závěrečná, bělgorodsko-charkovská útočná operace („Vojevůdce Rumjancev“), která se odehrála od 3. do 23. srpna a v níž vojska Voroněžského a Stepního frontu osvobodila charkovskou průmyslovou oblast a porazila mohutné nepřátelské uskupení, čímž vznikly příznivé podmínky pro osvobození levobřežní Ukrajiny. Pátého srpna zazněly v Moskvě poprvé slavnostní dělostřelecké salvy na počest osvobození Orla a Bělgorodu.
Kolosální ztráty
V padesátidenní bitvě u Kurska utrpěly obě strany těžkou újmu. Sovětský svaz podle oficiálních údajů přišel o 863 303 vojáky, 5244 děl a minometů, 6064 tanků a samohybných děl a 1626 letounů, Německo o 203 000 vojáky, 720 tanků a samohybných děl a 681 letounů. Netřeba připomínat, že sovětské údaje o německých ztrátách jsou podstatně vyšší: třicet divizí včetně sedmi tankových, 400 000 až půl miliónu mrtvých, nezvěstných a raněných, 3000 děl a minometů, 1500 tanků a samohybných děl a 3700 letounů.
Své úspěchy ovšem přeháněli i Němci. Piloti Luftwaffe hlásili během prvních čtyř dnů bitvy u Kurska zničení 923 sovětských letounů, ačkoli skutečné ztráty činily jen 566 strojů. Někteří západní autoři vyčíslují sovětské ztráty v této gigantické bitvě dokonce na 1 677 000 padlých, zajatých, raněných a nemocných a 3300 letadel proti 360 000 vyřazeným německým vojákům (poměr 4,66:1).
Urputné boje na východní frontě se výrazně podepsaly na změnách v počtech a bojeschopnosti sovětské a německé obrněné techniky v roce 1943. Zatímco k 30. červnu mělo sovětské velení k dispozici 12 576 tanků a samohybných děl, z toho 10 060 (80,1 %) bojeschopných, a německé 3434, z toho 3060 (89,1 %) bojeschopných, k 31. prosinci počty sovětských tanků a samohybných děl navzdory vyspělému zbrojnímu průmyslu, jenž v roce 1943 vychrlil 19 892 tanků a samohybných děl proti 6158 německým, dramaticky klesly na 5643, z toho pouze 2413 (42,8 %) bojeschopných, kdežto Němci měli k témuž datu 3356 tanků a samohybných děl, z toho 1818 (54,2 %) bojeschopných.
Prochorovka: mýty a skutečnost
Za sovětské éry byla střetná tanková bitva u Prochorovky, vybojovaná 12. července 1943, označována jako největší za celou druhou světovou válku a tento omyl přežívá dosud. Jenže ve skutečnosti se na dvou směrech – jihozápadně a západně od stanice Prochorovka – toho dne bezprostředně utkalo 662 sovětských tanků a 30 samohybných děl se 420 německými, tedy nikoli celkem 1200 až 1500 tanků a samohybných děl (800 sovětských proti 700 německým, jak tvrdil Pavel Alexejevič Rotmistrov). Podle V. Zamulina ztratily čtyři tankové sbory 5. gardové tankové armády generálporučíka Rotmistrova 340 tanků, z toho 193 nenávratně, a 19 samohybných děl (čtrnáct nenávratně), celkem tedy 207 obrněnců (podle jiného ruského zdroje 511 tanků a samohybných děl, což dělá poměr 2,5:1 ve prospěch Němců). Druhý tankový sbor SS a III. tankový sbor Wehrmachtu přišly o 193 tanků a samohybných děl, z nich dvacet nenávratně. Podle údajů německých historiků II. tankový sbor SS-Obergruppenführera Paula Haussera ztratil 153–163 tanky a útočná děla, z toho jen pět (!) nenávratně a 55 bylo odesláno na generální opravu. Tomu lze však věřit opravdu jen stěží.
Jenže během pohraniční bitvy v prostoru Brody–Berestečko–Dubno sovětské velení provedlo ve dnech 26.–29. června 1941 protiúder 8., 9., 15., 19. a 22. mechanizovaným sborem, čítajícími pět tisíc tanků, proti útočící německé 1. tankové skupině a částem sil 6. armády, majícím tisíc tanků. Sovětská vojska tehdy utrpěla těžkou porážku a ztratila 2648 tanků. Němci tam pak dva roky vozili zahraniční dopisovatele a pyšně jim ukazovali ohromné pohřebiště sovětské obrněné techniky. O této katastrofě, rozměry převyšující Prochorovku, se dosud cudně mlčí. Jak pravil klasik: „Vítězství má mnoho rodičů, jenom porážka je vždycky sirotek.“
Debakl u Kurska zhatil německé naděje na převzetí strategické iniciativy a zvrat ve válce na východě ve prospěch třetí říše. Za činy vykonané v kurské bitvě obdrželo 180 osob Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu.
